Jednoho dne mi říká kamarádka Emma, že prý se naše známá Chloe stěhuje a musí se zbavit kočky. Asi ji odnese do útulku. Že ona by ji chtěla, ale její 2 zlatíčka - kočka Freddie a kocour Max jsou pro ně dost a další že ji manžel nedovolí.

A co já na to? Že je "Suki" asi rok a půl stará, vychovaná černobílá krasavice. Strašně jsem kočku chtěla, záleželo na manželovi. Dělala jsem oči, přemlouvala, ale on se nedal. Chloe jsem řekla, že potrebuju pár dnů na rozmyšlenou a dám ji vědět příští týden. Emma se přimluvila, že nám se vším pomůžou a tak manžel nakonec souhlasil. Dohodli jsme se, že si kočičku vezmeme v neděli 30. 3. 07 po velikonocích.

Pro Suki jsme šli to nedělní ráno s vypůjčenou přepravkou, doma nachystané jídlo, záchůdek, pelíšek, hráčky, vše nám přinesli Jonny a Emma jako dárek. Suki jsme doma vypustili a ona okamžitě vyrazila do ložnice a schovala se pod postel, kde strávila několik pro nás předlouhých hodin. Nic nepomohlo přemlouvání, lákání k jídlu, prostě odmítala vylézt. Když konečně vykoukla, chytila jsem ji do náručí a odnesla do kuchyně, kde ji ukázala záchůdek a misky s vodou a jídlem. Byla chuděra celá vyplašená a nervózní, ale pomalu si začala zvykat.

V pondělí se nechala pohladit a v úterý mi seděla na klíně a spokojeně předla. Najednou roztáhla nožky a já se dívám a divím. Viděla jsem něco, co by kočička neměla mít. Přece nejsem blbá a poznám rozdíl mezi kočkou a kocourem. Volám Chloe a ptám se, zda si je jistá, že je to kočka. Chloe se dušovala, že ji měla rok a půl a že je to určitě kočka. Mezitím volal manžel na veterinu, že se stavíme s kočkou na kontrolu a že bychom ji chtěli nechat vykastrovat, odčervit, očipovat a prostě nechat prohlédnout. Že jsme ji dostali od známé, která tvrdí, že je to kočka, ale my si myslíme, že je to kocour.

No už vás nebudu napínat, paní na veterině se zasmála a řekla, že je to kocour na 100 % a že teda kastrace bude jednodušší a levnější. Dala mu prášky na odčerveni a prohlásila, že je chudáček silné zablešený (jo, všimli jsme si) a docela zanedbaný, a s trochou lásky a péče bude zase fit. Zbývalo vymyslet rychle jméno, nechtěli jsme mít zaneseno v registru, že se kocour jmenuje Suki (holčičí jméno). Je černobílý a vypadá jak z reklamy na Felix kočičí žrádlo, takže to bude Felix a basta.

Čipovani i kastraci snášel velice dobře, z narkózy se probral docela rychle a hned volal "maminku". S námi se žil okamžitě, pochopil, že ráno ho krmím já a večer manžel, že u mě má mazlení kdykoli, a že je to prostě naše mazlidlo. Ráno mě budí 15 min před budíkem, aby si na mě mohl lehnout, masírovat mě a u toho příst (jak traktor) a večer si lehává manželovi na klíně a přede tak, že se třesou zdi. :)

Kamarád Jonny nám pomohl s instalací kočičích dvířek do dveří na zahradu a tak si Felix chodí sám ven a domů, jak se mu zachce. Že začátku se bál, ale teď je pánem několika zahrad a občas se vrací se šrámem či dvěma. Dokonce zjistil, že přes zahradu bydlí starý pan, co krmí kočky venku kolem 8 ráno a už tam stojí a loudí. Nezbeda.

A chytá myší. Jejda, to bylo "radosti", když přinesl první myšku, ale když začal nosit krysy a ptáky pravidelně několikrát týdně, už toho na nás bylo moc. Dostál na obojek (který pravidelně ztrácí) a rolničku a trochu se to uklidnilo.

Felix si moc rád hraje, teď momentálně s plyšovým vánočním losem s parohy a rolničkou a hlavně zbožňuje plastové sáčky a krabice všeho druhu. A spaní, mazlení a vodu z kohoutku v kuchyni. A co nesnáší? Úplně nesnáší, když cestujeme. Chudáček to pozná podle kufru a je celý nervózní, nejraději byl jel s námi. Když jsem nedávno vybalovala věci z kufru, tak do něj skočil a odmítl vylézt. S výrazem - pokud někam jedete, já jedu s váma - se na mě smutné koukal.

Je to naše zlatíčko a jsme oba šťastní, že ho máme. Ovšem největší legrace je ta, že mu teď říkám holčičím jménem Fifi (Felix se anglicky vysloví Filix).