9.12.2019 | Svátek má Vratislav


KOČKY: Jak jeden kocourek ke skvělému pánovi přišel

13.11.2009

Jedno sobotní ráno jsem vyrazila za partou potápěčů na Leštinku. Kamarádka Zita na mě čekala s prvním ponorem, tak jsem si pro případ bloudění radši přivstala a vyrazila. Cesta ubíhala klidně a v pohodě do chvíle, kdy se mi vybil navigátor, a sjela jsem z dálnice. Marně jsem pátrala v paměti, kudy dál a jediné, co jsem věděla, bylo, že musím projet vesnicí Orel. Evvita - nalezenec 1

Byla jsem si jistá, že už jsem někde odbočila špatně, ale najednou jsem zahlédla odbočku na Orel. Svitla mi naděje a okamžitě jsem tam odbočila, ale něco bylo špatně - vesnice měla divný název, který jaksi po cestě být neměl. Tak jsem zpomalila a nakoukla do vytištěné mapy, když jsem náhle postranním zrakem zaregistrovala v cestě nějaké bílé klubíčko. Mapa letěla, volant rychle doleva a pak doprava z protisměru, zastavit, blikačky a rychle ven z auta ke klubíčku. Klubíčko tam leželo ve stejné poloze dál.

Trošku ve mně zatrnulo, co uvidím, až se ho dotknu, protože bylo úplně apatické a ani na hlas nereagovalo. Vzala jsem ho opatrně do rukou a kuk! Vykoukla na mě rozježená hlavička bílomourovatého kocourka s vééélkým nosem. Byl to maličký, unavený a hubeňoučký kluk.

Stála jsem bezradně úplně na začátku vesnice, na jedné straně staveniště, na druhé opuštěný barák. Nějak jsem nevěděla, co s ním, a tak jsem ho prostě položila kus od cesty do trávy a chtěla jít pro telefon do auta. V tu chvíli ovšem apatičnost kotěte zcela vymizela. Okamžitě se pustil za mnou a hrozně mi něco vykládal. A ke svému vyprávění se usadil přesně doprostřed silnice. Začínalo mi být jasné, že Mrňous asi (už) nikomu nepatří, ale že by strašně, ale opravdu strašně rád tento stav změnil.

Sezení uprostřed silnice vhodné nebylo a myslím, že jsem jeho plán pochopila. Vzala jsem ho do náruče a začala obvolávat - nejdřív jsem zavolala domů, protože jsem věděla, že pokud ještě ten den neseženu někoho jiného, už ho nikomu nedám:) sice by to bylo asi za výrazného vrčení spolubydlícího i tří chlupatců, ale pomoc v nouzi se nedá odmítnout. Poté jsem zkusila ještě pár rodinných příslušníků a po neúspěchu přišla na řadu Zita.

Evvita - nalezenec 2Chvíli to trvalo, protože ten první ponor musela absolvovat beze mne - přece jen hodinové zpoždění už bylo i na blouda jako jsem já dlouhé. Mrňouska jsem v mezičase opět položila do trávy, aby počkal, než to obvolám. Vyhodnotil to jako velmi nejistou situaci pro něj, a proto si to natvrdo namířil do auta, kde se usadil na místě spolujezdce a poctivě čekal, jak to vyřídím.

Zita měla naštěstí rychlý nápad. Kolega z práce dlouho mluvil o tom, že by nějakého chlupatce chtěl. A tak se nažhavily dráty a výsledkem bylo - hurá, Mrňous má nového pána. Vlítla jsem do auta a vyrazili jsme doufaje, že ve dvou tu Leštinku snad konečně najdeme. A protože ve dvou jde vše lépe, opravdu se nám zadařilo. Mrňous ovšem odmítal sedět sám, a tak se mi uložil do klína, a když byla silnice moc hrbolatá, seděl mi na rameni a hulákal do ucha něco v tom smyslu, že todle teda nezažil, takový skákání a hopsání a že se mu to teda vůbec nelíbí.

Na Leštince ho všichni hezky uvítali, ale k jídlu byl jen dietní párek - strašně nevhodné jídlo, ale byl hlad a tak jsme mu trošku dali... Po párku vypil asi litr vody a usnul jako špalek. Tak jsem ho na chvíli odložila, šla si udělat aspoň ten druhý ponor a pak hurá za novým majitelem. Byl tak natěšený, že mi jel kus cesty naproti (a také byl trpělivý, protože s kocourkem na klíně jsem jela opravdu závratnou rychlostí). Mrňous mi v klíně spal až do chvíle, kdy auto zastavilo a na místě čekal nový páníček s přenoskou. Musím říct, že loučení i po tak krátké známosti bylo těžké. Po olíbání jsme se všichni vydali svým směrem.

Můj příjezd byl provázen nejistým pohledem spolubydlícího a otázkou: "Tak kde je?" Myslím, že se mu dost ulevilo a již poněkolikáté pronesl myšlenku, že bychom si vážně měli říct, v jakém počtu chlupatců opravdu budeme mít stop stav:) Já si pořád myslím, že ve třech, ale pak potkáte dalšího mrňouse a vše je jinak.

Ale abych se vrátila k tomu nejdůležitějšímu. Mrňous už nemá tak trapné jméno. Jmenuje se vznešeně - Taita. Je se svým pánem moc spokojený a pán už nám odpustil i ten párek, který musel z auta drhnout pěkně dlouho:)

Evvita