Sedí mi pořád na klíně a moc a moc chce tohle povídání napsat sama, ale radši bych se toho ujala sama. Popleta na ní totiž dost sedí. ("Nene, nene já to umím a umím to o hodně líp. Jen se mi tu nechce nic nechat dělat a přitom se mi skoro všechno skoro vždycky povede"). Dobrá dobrá, tenhle nátlak nevydržím, takže se o vyprávění podělíme.

Rozárce (původně Mikrouš Belinda) jsou 2 roky a 2 měsíce a tohle o ní napsali, než jsme se poznaly:

Užívat slovo handicap v souvislosti s tímto prťavým, všude se vyskytujícím živlem, je skoro nepatřičné. Tolik chuti do života se vejde do tak maličkého tělíčka! Mikrouš Beli má poruchu růstu a s tím související další problémy hormonální, jsou pravděpodobné i změny na vnitřních orgánech. Tato zvířátka se nedožívají vysokého věku, umírají náhle a dobu není možné odhadnout. Kočku nelze kastrovat vzhledem k vysokému riziku při narkóze, ohrožuje ji každá infekce. Jde tedy o kočku na dožití, přestože je tak mladá.

Mikrouš se tak ale vůbec nechová. Řádí jak černá ruka, žere jak mlejn, nebojí se ani čerta... Jako by chtěla za svůj krátký život prožít úplně všechno. Umisťujeme ji pouze do bytu, raději k naprosto zdravé jiné kočce. Mikrouš není zvyklá být sama. Jinak nepotřebuje žádné zvláštní zacházení.

Musím přiznat, že jsem se o Rozárce dozvěděla od Evvity a při návštěvě deposita jsem jí pak musela dát zapravdu. Malý čertík bertík, který neslezl z ramen a z náruče a neustále chtěl rozdávat pusinky. "Pusinky rozdávám pořád, tohle se nikdy nezměnilo a ty to máš, paničko, ráda... jen se přiznej". Ale ano, tohle přiznávám, bez Rozárčiných pusinek by byl svět šedivější.

Poté co jsem se dozvěděla, že ji čeká asi krátký život, jsem se poradila doma s Romeem a Julií a vysvětlila jim, že nový přírůstek rozhodně zapadne do party. Vlastně jsem se ani nebála, že by nezapadla... Julie byla vždy rozumná micinka a Romeo byl (a je) hravý a přítulný kocourek.

"Jednoho dne se objevila panička s Evvitou a odnesly si mě. Měla jsem šílenou rýmu a kašel, ale pusinky jsem rozdávala o stošest. Pravda je, že tentokrát se všichni bránili. Kdoví proč. Doma jsem byla hned doma. Dostala jsem mňamku, pořád mě chovaly, jen ti dva, co doma už bydleli, se tvářili jakože mě neradi vidí. Vysvětlovala jsem jim, že jsem kámoška, ale syčeli pořád. Ale mě to bylo úúúúúúúúúúúúúplně jedno. Uvelebila jsem se na klíně - chvíli paničce, chvíli Evvitě, aby jim to nebylo líto a dávala pusinky."

Rozárka byla neskutečná, pusinkovala nás a my se bránily, protože dostávat nudlové pusy a ještě s takovou vehemencí bylo náročné:)

"Ale během týdne jsem se uzdravila. A skamarádila se s Romeem. Tak dlouho jsem na něj útočila a skákala a číhala až se mu to zalíbilo (pozn. paničky: během týdne) a šíleli jsme po bytě spolu. Jen Julie se pořád tvářila, že se jí nelíbím. Syčela a nechtěla, abych chodila za paničkou. Vyřešila jsem to po svém. Moje nejoblíbenější místo je (dodnes) u paničky na ramenou a za krkem.

To vám je paráda, můžu takhle být u všeho co dělá. Nejradši mám, když myje nádobí nebo vytírá. Nevím, proč občas funí, a říká, že moc hřeju a že mi musí ostříhat drápky. To nemám moc ráda, špatně se mi pak drží za krkem. Taky říká, že je fajn, že nejsem tak veliká jako Romeo. To bych nechtěla, on je 2x takový jako já a to by nebylo moc slečnovsky kočičí."

Julie opravdu Rozárku nepřijala a po společném půlroce se definitivně odstěhovala (vyprávěla jsem o ní). Zato s Romeem vytvořili a drží jim to nerozlučnou dvojku.

Teď trochu o Rozárčině zdraví: Původní zpráva byla, že má poruchu růstu. Ale po dalších vyšetřeních se naštěstí ukázalo, že je to zdravá kočička, jen prťavá. Teď už je dokonce po kastraci, takže všechno funguje normálně (klep klep klep). "I paní doktorce sedávám za krkem... vlastně od té doby co mi píchala nějaké injekce a čistila uši už neeeee. Co kdyby zase vytáhla tu velikou stříkačku!"

Rozárka je prostě naše popleta. Trošku šilhá "neříkej to neříkej!!!", ale sluší jí to:) Občas netrefí, když někam chce vyskočit "a panička se mi směje". A pořád!!!! je na kuchyňské lince "co kdyby tam bylo něco dobrého?" A taky dost přibrala po kastraci a nedaří se nám to shodit "ale sluší mi to. A panička je tak přísná, že máme dietu, s čímž rozhodně nesouhlasím, a když to jde tak něco uloupím. Jenže panička pořád kouká."

Říkám jim černobílé štěstí :)