Glen Udatný a jeho bratr Pepa Navrátil se narodili u nás na zahradě malinkaté divoké černé kočičce zhruba před sedmi lety. Přišli jsme na ně tak, že Grizzly vytrvale čmuchala kolem betonové skruže na konci zahrady, až jsem si všimla, že ta malá kočka brání skruž vlastním tělem a chce na 40kilovou Grizzly zaútočit.

Moje tušení se potvrdilo - na dně skruže byla dvě malinkatá ještě slepá koťátka, maximálně pár dnů stará. Jedno bylo skoro celé černé, s bílýma pacičkama, druhé skoro celé bílé s velkým černým trojúhelníkem na hlavě a tu a tam černou skvrnou. Smáli jsme se, že s tím černým trojúhelníkem na konci hlavy, menším bílým vepředu a kosočtvercovou černou skvrnou na nose uprostřed bílého ksichtíčku vypadá, že přicestoval že Star Wars.

A schylovalo se k lijáku a bála jsem se, že se koťata utopí, tak jsme jim s Chetem udělali nad skruží něco jako stan. Koťátka se měla k světu a mamina je časem začala vyvádět ze skruže. Začala jsem vyhublou prťavou maminu u skruže krmit a přidávali jsme formuli pro kojící kočky a koťata.

Koťata jsme ochočili jednodušeji, než jejich maminu - i když je varovala. Velké bílé kotě bylo děsivé žravé a podstatně větší než jeho bratr. Jeho oblíbený kotěcí trik bylo rozložit celé tělíčko s roztaženýma packama do misky s granulema - je to mojeeee a nikdo k tomu nemůže.

Zřídka mu to prošlo, protože jeho mamina, pro kterou pořádně jídlo bylo většinu jejího předchozího života vzácností, ho zpohlavkovala a milé tlusté koťátko letělo z misky. Kojila je a učila všechny možné triky po tři měsíce a pak se jednoho dne vytratila. (Ovšem měla návraty a teď je na penzi bez koťat, tlustá a ukecaná). Bratři kocourci si moc libovali venku, šplhali stromy a začali honit myši. Měli ustláno na verandě, naučili se chodit tam za deště a v noci a do baráku se jim moc nechtělo - i když Glenovi se v mládí moc líbil koberec.

Dost dlouho jsme si mysleli, že Glen je rodu ženského. Jednak viditelné klučičí znaky nebylo na něm vidět a jako malé koťátko měl na černobílém kožíšku malou hnědou skvrnu, která se však časem vytratila. Když přišel čas z nich udělat vomelíky, tak jsme označili přenosku s Glenem jako "female" a ani doktor si nevšiml, že je to kluk, až když mu otevřel bříško.

Chudák malá. Chet ho cvičné pojmenoval Glenda - podle hodně čarodějnice z Divotvorného hrnce, a až s ním přijel po operaci domů, tak z Glendy byl Glen a už mu to zůstalo.

Z Glena vyrostl veliký kocour, který vypadal, že je permanentně ospalý. Omyl! Byl to nejrychlejší kocour, jakého jsem kdy znala. Jeho expertizou byly stromy. Ráno na zavřené verandě si Glen pěkně posnídal a ještě si dál malého šlofíka.

Ale když jsem jim před odchodem do práce otevřela dveře, stala se z něj řízená střela, která vyrazila ze dveří k velmi vysokým stromům, a do pár vteřin byl úplně nahoře - jako když startuje space shuttle. Občas se mu stromové eskapády nevyplatily. Vysoko z dubu seskočil na střechu, ze které ovšem zpátky na dub nemohl doskočit - a dolů že střechy se bál. Že je na střeše bylo slyšet, protože po ní dupal. Sice měl na konci baráku dost vysoké keřovité stromy - jako kamélie, do kterých mohl seskočit a prošplhat se dolů. Ale to nerad.

Takže několik let jsme se zabývali často tím, jak sundat nešťastného Glena že střechy. Začalo to hlavičkou nešťastné koukající dolů ze střechy - většinou na rohu. Říkali jsme si, že vypadá ozdobně jak ty chrliče na kostelích. Po smíchu nastalo přesvědčování - Gleníku, skoč do kamélie, nic se ti nestane. Glen nervózně prochází po střeše od kamélie ke kamélii - a já s ním podél domu. Tak šup dolů Glene!

Velmi často jsme mu přistavili žebřík... Opakování matka moudrosti - v posledních dvou -třech letech buď už na tu střechu neskákal, nebo se z ní naučil seskočit přes kamélie. Ale stromy zdolával až do pár dnů před koncem. Roztomilá černobílá hlavička na mne často koukala z veliké výšky, když jsem přijížděla domů z práce. Vypadal jak kukačka z hodin.

Glen a jeho turistický založený bratr Pepa (Glen se v podstatě vždy držel v blízkém okolí, zatímco Pepa se rád vydává na cesty) se spolu od jistě doby nemazlili, ale taky spolu nebojovali. Byli perfektní dvojka, zejména co se týče kočičích vetřelců. Vyhánění vetřelců bylo zajímavé - Pepa, štíhlý vysoký černý elegán - dělal ramena z určitě vzdálenosti od vetřelce. Glen většinou zaujal pozici ospalého kocoura, kterému je všechno šumafuk, což při bližším pohledu nebylo tak zcela pravda. Jeden mohl vidět, jak se mu napínají svalíky a upřeně kouká na bráchu.

Jakmile se poskakujícímu Pepovi podařilo naaranžovat vetřelce do blízké vzdálenosti ostentativně odpočívajícího Glena, tenhle veliký kocour vyletěl neuvěřitelnou rychlostí a vetřelce zfackoval, zatímco Pepa to jistil zezadu. Ale nikdy, nikdy nezaútočili na koťata.

Naopak, spíš je chránili - jako když nám CD přidělila Kuliferdu, tak na něj velmi benevolentně dohlíželi. Občas mu jednu něžně šoupli - jako neotravuj, copak té matka nic nenaučila? Krapet se obáváme, jak bude Pepa fungovat bez Glena Udatného.

Taky byl moc dobrý a vytrvalý lovec - hlavně myší, krys a krtků (moles). Což nám velmi vyhovovalo, protože za náma jsou pastviny a tahle zvířena se k nám táhne a krtci občas doslova zryjou zahradu. Ale jsou to jiní krtci, než v Čechách - tihle si nedělají vysoké krtince, ale jenom chodby pod zemí, takže nic netušící člověk se naráz propadne přes do trávu do země.

Při té příležitosti také vyorají hlízy - narcisy, kosatce, mečíky, tulipány. Glen měl na ně počíháno. S profesorským výrazem studoval tunely a vydržel u nich sedět věčnost. Až se naskytla ta práva příležitost, tak krtka vydoloval a hrdě ho přinesl na verandu. Pepa na tohle nemá výdrž - když se naskytne, tak jo, ale nemá tu Glenovu cílevědomost.

Jinak si moc nenechal do ničeho kecat. Dostat do něj občasnou pilulku bylo na mrtvici - Glen zaprsknul, zavřel tlamičku, pokud možno se tlamičkou obrátil ke stěně nebo jinak nepřístupně. Sýr, šunka, dokonce jsem budovala pilulky do sardinek, které měl nesmírně rád, nic nepomohlo. Jak tam cítil léčivo, tak nic.

Byl krásný, mohutný a podle mě šťastný kocour, který se pohyboval ve výškách s neuvěřitelnou ladnosti a s radosti. Pokud nebylo příliš horko, rád a téměř poživačně se slunil a když bylo moc horko, zalezl do stínu pod kamélie a opět si s radosti užíval stínu.

V neděli večer se Glen připlazil na verandu. Chet mi ho přinesl v náručí; žádný náznak úrazu, ale zadní nožičky mu nefungovaly. Jedna byla úplně mimo, druhá o něco lepší. Strávil s náma v posteli noc, jednu chvíli se opatrně sesunul na podlahu, kde u něho seděl Jakey a občas ho olíznul a pak si na něj lehce položil tlapku - jako by si povídali.

V pondělí ráno to diagnostikovali jako trombózu a rentgen a jiné testy ukázaly několik dalších krevních cucků a srdíčko s velkým problémem. Kamarád vet Greg ho dal na kapačku s heparinem, antibiotikama a ještě s něčím. Nic se nelepšilo, naopak zadní noha otékala a kocourkovi se zvyšovala teplota. Ve středu v poledne mi Greg říkal, že jestli chci Glena udržet, tak by se mu musela zadní noha amputovat od kyčle, ovšem s nejistou prognózou kvůli tomu srdíčku, a že i ta druhá zadní by mu nemusela fungovat. Krom toho říkal, že je jeho srdíčko jak načasovaná bomba.

Ale protože nikdy nejevil žádné známky choroby, tak jsme na veterině nedělali věci jako rentgeny a srdíčko na předchozích vyšetřeních klepalo dobře. Možná právě ale kvůli tomu srdíčku si tak rád odpočíval, než se vydal na své udatné akce.

Přinesli jsme Glenovi na veterinu dubovou větvičku s listama, které se na nich drží celý rok a pár suchých listu, které rád honil. Trochu jsme kocourka větvičkou zlobili, chytal ji do předních pacek a předl si u toho. Několikrát se chtěl postavit, zapíral se o sto deset předníma tlapkama, ale ty zadní prostě nešly.

Musel být zmatený, protože tak se se mnou nemazlil už dlouho. Po nějaké době mu dali do kapačky tu poslední medicínu, a velmi pokojně, za tichého předení, usnul.

Je to pro každého těžké rozhodnutí, ale neuměla jsem si představit Glena, krále všech stromů, jak se plazí bytem bez jedné nohy a s druhou špatnou a furt čekat, kdy se zasekne další krevní chuchvalec. Nakonec jsem ráda, že se na těch špatných nohách ještě dostal k domů, a nezůstal někde bezbranný v křoví. Leží pod kaméliemi, které ho tolikrát zachránily že střechy. Byl to Pan Kocour.

Tady je závěrečný verš od básníka James E. Dickey (z Jižní Karolíny) z básně The Heaven of Animals - Zvířecí nebe. Taky jsme to Glenovi přečetli.

At the cycle's center,
They tremble, they walk
Under the tree,
They fall, they are torn,
They rise, they walk again.

Jedny z posledních fotek Glena jsou zde