Nestává se mi to často, a když se při tom přistihnu, mívám lehce provinilý pocit. Ale v případě vlastnictví (mne) černým perským kocourem mě ani nenapadlo, že by to mělo být jinak. Prostě Tazův nástupce jednoho dne do naší smečky zavítá a nebylo otázkou jestli - ale kdy.

Jenže uplynuly dva roky od chvíle, kdy se perský princ Taz vydal na svou dlouhou cestu za Duhový most, a černý chlupatý nástupce Jeho Výsosti nebyl jaksi na obzoru. A nejspíš ani za obzorem, jak jsem celkem rychle zjistil. Dlouho jsem prostě trpěl mylným dojmem, že postačí rozhlédnout se po internetu, případně prostě jen po okolí, a černých peršáků s PP ochotných přijmout za vlastní naši smečku bude několik na výběr. Nezbývá než připustit, že jsem se spletl. Mám rád všechny kočky, a už několikrát jsem přiznal i veřejně, že je těžké najít takovou, na které bych neshledal něco krásného, nebo alespoň milého. Ale tady šlo o černého perského kocoura! O kocoura mého srdce a mých snů. Prostě nebyl. Prý se černé kočky špatně umisťují. Hm.

Viděl jsem při tom hledání spoustu peršáků a peršanek. Dva šedostříbrní sourozenci Cedrik a Célina zabydleli smečku pár týdnů po Tazově odchodu. Postupně jsem pak poznal peršany kouřové, stínované i mramorované, modré, krémové i želvovinové, krásné a ještě hezčí, urozené a ještě urozenější... ani jeden z těch úžasných tvorů však nebyl černý, a i když nám domem dusala a vířila dvě šedá tornáda, i když jsem se kdykoliv mohl dotknout jejich hedvábných kožichů a smečku jsme si bez Cedrika a Céliny už nedovedli ani představit, moje kocouří duše byla tam kdesi hluboko, ve svých nejtemnějších zákoutích stále sama. Zůstával v ní černý stín se žlutýma očima přivřenýma spokojeností, byl sotva viditelný a stěží polapitelný - ale byl tam. Slyšel jsem ho příst a dýchat. Čas od času se mi prošel pod zavřenými víčky a vyvolal tam podivné vlhko. Přání mít doma černého perského kocoura se měnilo v posedlost.

To už jsme s Dášou hledali oba - inzerce, útulky, oblíbené stránky... Prohlédnout, chvíli obdivovat přítomné kočičáky, zklamaně odejít, stávala se z toho pomalu rutina. Tahle rutina pak přivedla do naší smečky červeně mramorovaného sibiřáka Dalího, který sice nebyl ani černý, ani perský, ale jehož kouzlo osobnosti přesvědčilo nejprve mou ženu a vzápětí i mne, že tomuhle ztracenci prostě MUSÍME nabídnout střechu nad hlavou. Dalí nám to oplácí skvělou povahou kocouřího bonvivána, kterého jen tak něco nevyvede z míry - pokud to "něco" ovšem není malá šedivá koule s nevinně modrozeleným pohledem a povahou žárlivce a provokatéra. Cedrika Dalí tedy opravdu vidět nemusí. Dá se říci, že lososově zbarvený Dalí byl více méně Dášin favorit. Ptáte se, kde zůstal ten můj? Můj vysněný černý peršáček? Okamžik. Tedy, ne tak docela okamžik. Centrální distribuci to trvalo další rok, než jednoho dne...

Ten blesk z čistého nebe udeřil ve chvíli, kdy jsem více méně náhodně zabloudil na stránky Perských koček v tísni. Náhodně? Mno... mám dojem, že o podobných náhodách vím už nějakou dobu své. A tam jsem ho uviděl: z fotky na mě pomrkával černý, odhadem dvouletý perský kocourek, kterého bývalý majitel zřejmě vyhodil z domu. Proč, to už se asi nikdy nikdo nedoví. Našli ho v jednom moravském městě schouleného u dveří činžáku, se svrabem v uších a zanícenýma očima, se zničenou srstí i sebedůvěrou. A také se společnicí - stejně postiženou perskou kočičkou.

Po první kontrole u veterináře skončil Peru (protože tak kocourka v útulku Tibet pojmenovali) téměř úplně oholený a začala dlouhodobá a jistě nijak snadná práce na jeho uzdravení. Podařilo se, a i když na té první fotce vypadal ještě trochu jako čerstvě trimovaný knírač, bylo jasné, že se pro kocoura příchodem do útulku přece jen změnilo mnoho k lepšímu. Ale ještě tomu něco chybělo, a nemám teď na mysli nedorostlou srst, která mu po ostříhání dodávala bizarně hranatý vzhled. Ten chlupáč měl všechny předpoklady k tomu být doslova nádherný. Bude-li mít své doma, svou smečku, a někoho s "perskými" zkušenostmi, protože do té krásy bude třeba kocoura teprve dopečovat. Jako bych v tu chvíli znovu slyšel to tiché předení. Mysssslím na tebe tady za Duhou, říkal ten hlas. Protože ty mysssslíš na mě tam dole. Pozzzznáváš ho? Pozzzvi ho dál...

A tak jsem otevřel adresu útulku a rovnou napsal těm šikovným lidem, kteří Peruánka vytáhli z nejhoršího, že právě na takového kocoura čekám, protože jsem před dvěma lety o podobného přišel. A že bude mít v naší smečce všechno, co by si jeho perská Výsost mohla přát. Než se týden sešel s týdnem, stála přepravka s černým kocourkem uprostřed jídelny, obstoupená opatrně přihlížejícími dvounožci a domácím pánem Dalím. Po zkušenostech se seznamovacími rituály našich Céček jsme byli docela napjatí - ukázalo se však, že zbytečně.

Peru vystoupil z přepravky a rozhlédl se. V tu chvíli se Dalí zvětšil do rozměru urostlé norské lesní kočky a jal se budit respekt. Černému směšně ostříhanému vetřelci to podle všeho neimponovalo. Nutno ovšem přiznat, že váhový a velikostní rozdíl mezi ním a Dalím nebyl tak velký jako mezi Dalím a Céčky (činčily jsou obecně drobnějších postav). Pak Peru mírně naklonil hlavu v údivu a vykročil, aby si zrzka před sebou řádně prohlédl a nejlépe důkladně očichal.

Dalí zasyčel a couvl, což byl vzhledem k jeho velikosti a "domácímu právu" docela překvapivý manévr. Peru se lehce přikrčil, na chvilku se v černé tlamičce objevil růžový jazýček stočený do roličky, a pak kocour pronesl nepochybně něco velmi rezolutního v kocouří řeči. Znělo to jako krátké tiché zabublání, ale Dalí přišel blíž a nechal se očenichat. Pak se pokusil černého návštěvníka zpohlavkovat, jenže Peru se postavil na zadní, aby na zrzka lépe dosáhl, a když se mu tak ocitl čenichem v čenich, vlepil mu z každé strany jednu za ucho. To už se dvounožci nepokrytě chechtali a Dalí nevycházel z úžasu.

Musím přiznat, že vzápětí se Peru projevil jako rozený kocouří diplomat. Prostě se spokojil tím, že si zjednal pořádek, a dál neprovokoval. Dalí mu zjednodušil situaci, protože celkem rychle přistoupil na hru: dáme si navzájem pokoj, a až si oba trochu zvykneme, bude to ve dvou docela určitě větší zábava. Céčka ovšem takhle smířlivou povahu nemají, a tak byl příchod Peruánka pro ně jen dalším důvodem k tomu, aby se přízemí domu s těmi - teď už dvěma - protivnými kocoury vyhýbala.

Nutno dodat, že Cedrik se vůbec ani nepokusil nového člena smečky provokovat nebo se s ním dokonce servat. Přikrčený jak v době kočičích "mopů" těsně nad zemí sledoval ten podivný přírůstek a nakonec ho obloukem obešel, aby se dostal na "své" schody. Nevím, jak Peru poznal, že tam by za ním možná chodit neměl - ale nešel tam. Cedrikova důstojnost zůstala bez poskvrny a Peru usoudil, že mu ve společnosti rezatého obra nebude nic chybět. S elegancí a za pár minut si vydobyl respekt i životní prostor ve smečce a den zakončil tím, že se s Dalím svorně nacpal granulemi. Pak oba kocouři v nečekané shodě zalehli každý na jednom konci gauče.

Tak - teď je smečka kompletní, prohlásil jsem při pohledu na spící černou kouli. A byl jsem si tím poprvé od Tazova odchodu zcela jistý.

Od památného večera "velkého kocouřího příchodu" uplynuly už víc než tři týdny. Peru se změnil na Ebonyho, protože jsme nebyli schopní jeho útulkové jméno pořádně skloňovat a jak poznamenal kdosi ve zvířetnické diskusi, pobíhat domem a všem oznamovat, že máme velké prádlo není důstojné Jeho kocouří Výsosti.

Dalí je ze svého kocouřího společníka nadšený, dokonce si začal hrát s různými míčky a chlupatci, kterážto zábava ho do příchodu Ebonyho nechávala chladnou a Dalí dával přednost tomu se po způsobu anglických lordů ušlechtile nudit. S Ebonym objevil nové kočičí radosti - a dávají tak oba nové kočičí radosti i nám. Céčka Ebonyho respektují, ale to je asi tak vše, co od nich můžeme očekávat. Cedrik a Célina se narodili v jednom pelechu, snášeli spolu dobré i zlé časy a každý třetí kocour je v jejich společnosti neodpustitelně navíc. Sotva kdy tomu bude jinak. A Ebony se tím nezabývá.

Ahoj, tak jsem tady, oznamuje každý z jeho černých, kvapem dorůstajících chlupů. Rád vás vidím, ale pokud vy neradi vidíte mě, nějak se s tím už srovnám.

Jenže my ho vidíme rádi. A těšíme se, co bude dál. Protože Ebony je nade vší pochybnost kocour zcela odlišný od zbytku smečky. A smečka ho uznává, i když do ní přišel jako poslední. Tenhle kočkour totiž nemá zřejmě jen předpoklad k tomu být nádherný, ale kdesi ve své černé srsti ukrývá i tu pověstnou maršálskou hůl...

P.S. Posledním nahlédnutím na stránky Perských koček nouzi jsem zjistil, že i Peruova parťačka pojmenovaná Chile už našla své nové doma.