Pod vytrvale nabízeným slovem nášlapný si totiž představuji cosi, co trpělivě čeká na jednom místě, dokud na to nenašlápnete. Nějaké zařízení, pedál, knoflík, v nejhorší variantě nášlapnou minu. Jenže Dalí nečeká na jednom místě, a už vůbec ne trpělivě – nabízí se aktivně k zašlápnutí při každé jen trochu vhodné příležitosti. Tak dobře, i při těch nevhodných. Prostě pořád.

Už když se Dalí zabydloval ve smečce, bylo nápadné, jak dobře se vyzná v zařízení kuchyně. Tekoucí vodu z kohoutku ve dřezu hledal hned první den a dokonce dřív než kocouří WC... Elegantně umí projít po lince, aniž by cokoliv shodil. Pomáhá s vařením i s mytím nádobí, drží se nám neustále za patami, a když má náhodou dojem, že z kuchyně odcházíme, vyskočí na linku vedle dveří a snaží se nás hrábnutím packou přimět k návratu. Dost často uspěje. K jeho cti je třeba říci, že i když zvědavě nahlíží pod pokličky a do sáčků (velmi brzy nás totiž poučil o tom, že vykazovat ho z linky je práce pro Sysifa), nic neochutnává, neočichává, nevyhrabuje packou a neloudí mlsky. Jako vůbec první kocour z naší smečky má kladný vztah k různým domácím přístrojům.

První větší zatěžkávací zkouška v tomto směru nastala, když uzrály jahody a kompletní lidská část smečky prohlásila, že si přeje jahodový koktejl. Proč ne, výroba trvá pár minut. Sáhla jsem po ručním mixéru – a ruka se mi zastavila ve vzduchu. No jo, ale co Dalí? Chudák kocour, tomu to bude trhat uši. Je nanejvýš pravděpodobné, že při prvním zaječení kuchyňského pomocníka zmizí na druhý konec domu. A strašlivě nás znectí... Pod pečlivým Dalího dohledem dávám do nádoby jahody, mléko, vanilkový cukr...domácí tajemství v podobě trochy citronové kůry... Dělám to správně? Nadechnu se – tak tedy TEĎ! Spustím mixér.

Dalí nic. Místo rezavé šmouhy prchající v panice do nejvzdálenějších koutů dál vidím kocoura, se zájmem a poměrně zblízka studujícího neznámý řvoucí předmět. Neznámý? To sotva, vždyť všechen ten rámus nehne kocouřímu flegmatikovi ani vousem!

Hned následující den mi nezbylo nic jiného, než vystavit Dalího další zkoušce – tentokrát vysavačem. Ten patří odjakživa v naší domácnosti k největším kocouřím přízrakům a jsem nakloněna věřit tomu, že vysavač hraje jednu z hlavních rolí v nejčernějších hororových snech Garfa, Céček a vůbec všech chlupatců, kteří s ním kdy přišli do kontaktu. Koberec větších rozměrů máme naštěstí jen v jedné místnosti. Vykázala jsem z ní tedy pro jistotu Dalího, který mi podle svého neměnného zvyku postával za patami, aby se mohl co nejúčinněji pokusit podrazit mi nohy. Pečlivě jsem zavřela dveře a pustila se do luxování.

V duchu jsem viděla Dalího, jak znechuceně odchází po schodišti (že nebude prchat v panické hrůze, to už jsem pochopila – nezdá se, že by byl ochoten se k něčemu takovému propůjčit) a cestou potkává Céčka – jeden nebo druhý si packou významně klepou na čelo: že jí stojí za to uklízet v takovém rambajzu, vždyť za dvě hodiny budou stejně zase chlupy všude...

Moje představa byla ovšem správná jen z poloviny – Céčka skutečně před hlukem vysavače zmizela ve svých spacích kapsách jako obvykle, a kdyby to bylo možné, tiskla by si tam úpěnlivě packy na ušiska. Dalí nikoliv. Když jsem znovu otevřela dveře, stál za nimi vybaven odzbrojujícím zvídavým výrazem: Co se to za těmi dveřmi asi dělo a proč to nesmím vidět? Při dalším luxování jsem si proto ušetřila námahu se zavíráním dveří, což se ukázalo jako osudová chyba. Osudová pro mne: zášlapný kocour Dalí se tak dlouho proplétal mezi mnou, vysavačem, hubicí a přívodní šňůrou, až se mu podařilo připravit mě o rovnováhu – nejprve fyzickou, pak zčásti i duševní.

Mohla jsem tušit, že ve snaze nepřizabít kocoura přizabiji sebe a zbytek dokoná hadice záludného přístroje, která se mi omotá kolem krku. Mohla – ale stejně jsem se divila, když k tomu došlo. Vysavač běžel dál a Dalí s údivem sledoval, jak se vyprošťuji ze sevření toho podivného šedého hada. Nahlížím-li na to věcně a střízlivě, musíme být rádi alespoň za jednoho kocoura, který má před domácími nástrahami pro strach uděláno. Ale opravdu je nutné, aby se nám při tom pletl pod nohy? Dalí soudí, že to nutné JE. Je přece zášlapný.

Kromě toho, že Dalí rád pobývá v kuchyni, uklízí a vaří, má také zahradnický talent. Sotva se trochu porozhlédl v nové smečce, začal zkoumat i přítomné rostlinstvo. Bádání zahájil tím, že zcela zbavil listů kytičku fialek stojící na stole a dal tak zřetelně najevo, že na rozdíl od Céček bude kocourem fakultativně býložravým. Chvíli nám pak trvalo, než jsme záhadu zmizení fialkových listů odhalili.

Jeho další výzkumy (podle schválené kočičí metodiky – očichat, ochutnat, vyplivnout, popřípadě polknout a vyzvrátit) také nebyly životu nebezpečné, v naší domácnosti zabydlené zvířaty a dětmi už dávno není ani jedna jedovatá bylina. Zato byly nebezpečné zkoumaným objektům, protože Dalí není troškař, a když se rozhodne ochutnávat, nezůstane u jednoho lístku.

Někdy se kočkourům tahle vášeň pro zelené zákusky nedá vymluvit vůbec, jindy pomůže nabídnout šelmě něco, co může v klidu a pohodlně likvidovat. Pro Tazíka byl takhle v květináči neustále pohotově zázvor: Taz ho miloval, nám ani zázvoru nevadilo, když z půlmetrového stvolu zůstal ohryzaný pahýlek zvící deseti centimetrů, a v případě úplného zničení se prostě zasadil zázvor nový. Naštěstí už čerstvý zázvor není úzkoprofilová delikatesa.

Jenže pro Dalího není zázvor delikatesa vůbec, bez ohledu na dostupnost. Jeho ochutnávku ukončilo kocourovo pohoršené prskání a kýchání. Papyrus doma nemáme a tak došlo na klasiku. Dalímu jsme do misky vyseli osení a vzniklou zeleň jsme postavili na oblíbenou kuchyňskou linku. Nejspíš právě tak nějak si to představoval. Od té doby jsou pokojové květiny v bezpečí a za jedním z našich oken to vypadá, jako bychom slavili permanentní velikonoce: misky s osením v různém stupni vývoje potřebujeme tři, aby stačilo dorůstat. Dokud je osení, Dalí si našich zelených miláčků nevšímá. V opačném případě před ním obstojí pouze kaktusy.

Je vidět, že přítomnost Dalího ve smečce na nás má výrazně kladný vliv. Přestali jsme nechávat namočené a neumyté nádobí ve dřezu – jeho množství sice nikdy nepřesáhlo jisté meze, ale teď prostě takové kousky v kuchyni nenajdete, protože co kdyby se chtěl kocour osvěžit v panujících vedrech a ve vodě byl – ó hrůzo – zbytek Jaru? Věnujeme péči kocourovu osení a jen tak mimochodem se častěji zajímáme i o ostatní (méně významné) pokojové rostlinstvo.

Terrovi se dokonce stalo, že do zálivky přidal hnojivo, i když je zastáncem teorie, že kytky se nesmějí rozmazlovat a pěstuju jen ty, kterým se u mě líbí... Když už se snažil podpořit růst osení, proč by mimochodem nepřilepšil i mučence, citroníku nebo klívii? Stejně jde kolem... A třebaže letos zatím v naší smečce nepřibyla žádná čerstvá koťata, znovu začínáme pečlivě klást nohy a máme snahu se vznášet, protože si nikdy nemůžeme být jisti, že tam, kam se právě chystáme vkročit, nestojí zvídavý flegmatik Dalí odhodlaný dát se spíše zašlápnout než přehlédnout. Náš postřeh a schopnost ovládat své tělo (např. změnit směr i v poloze zvané všechny čtyři ve vzduchu) se výrazně zlepšily.

Dalího vášní je ovšem mazlení. Dává mu přednost před všemi jinými oblíbenými činnostmi koček – dokonce i před pamlsky. Na rozdíl od Céček si ovšem mazlení představuje tak, že bude hlazen, drbán, muchlán a oplácáván v náruči vybraného dvounožce tak dlouho, dokud nebude tou slastnou činností ukolébán ke spánku, a nejlépe hned více rukama najednou. Spánek v lidském klíně pak má trvat tak dlouho, aby se kočkour vyspal dorůžova.

Může mu předcházet dlouhodobější provozování "mléčného kroku“, a protože Dalího váha se pomalu šplhá k devíti kilům a rezavý sibiřák už rozhodně už nevypadá jako zmenšená Rosinanta, je jeho přešlapování docela důrazné. Není to tak dlouho, co jsem docela vážně uvažovala, že by se mi při mazlení s kocourem hodil plastový chránič hrudníku, který je součástí sportovní šermířské výstroje. Když dokáže spolehlivě ochránit před účinky zásahu kordem, musel by si poradit i s kocourem...

Ve srovnání s Cedrikem a Célinou, kteří si často přijdou pro pohlazení a prostě jen nastaví krk nebo bříško (ale nemají rádi přenášení v náruči), je Dalí nenasytný a umí si pozornost vynutit třeba i tak, že si vybraného "mazlicího člověka“ přitáhne tlapkou. Než jsme pochopili, že by vydržel být hlazen, chován a drbán 24 hodin denně, snažili jsme se jeho touze po kontaktu vycházet vstříc s odůvodněním, že jako útulkový kocour jistě trpěl nedostatkem pozornosti a je tedy třeba mu všechno vynahradit a řádně ho vymazlit.

Kdykoliv jsme odcházeli, stál zhrzený Dalí na kuchyňské lince a nás cestou z domu okusovalo špatné svědomí. Pak nám došlo, že Dalího nikdy nevymazlíme podle jeho představ, protože jeho představy jsou nesplnitelné a i ostatní členové smečky mají své povinnosti a právo na příslušný díl pozornosti.

Pusť mě, jdu ti vydělávat na konzervy, ty troubo, říkáme mu od té doby pokaždé, když ho musíme zanechat samotě, hračkám, dobré snídani a zelenému výhledu do zahrady, a on nás objímá předními tlapkami kolem krku s úpěnlivostí otce, posílajícího syna na frontu. Zdá se, že to pochopil a ví, že ho neopouštíme jednou provždy.

Loučí se s námi na kuchyňské lince u dveří a můžeme se skoro vsadit, že na stejném místě bude i při našem návratu – vždy připraven nechat se krmit a opečovávat, drbat, hladit, muchlovat a mazlit, a v krajním případě třeba i zašlápnout...

Obrázky: