21.2.2020 | Svátek má Lenka


KOČKY: Dalí, kocour surrealistický

2.6.2008

A protože být Zvířetníkem je způsob existence svého druhu, měla pozůstalá smečka pro svůj smutek to jediné možné "zvířetnické" řešení: další kočku. Čímž uvedla do chodu Centrální distribuci -  a naši zvědavost. Nejvyšší kočka protáhla hřbet a nenuceně si prohrábla vousky. Však vy ještě uvidíte, dvounožci!Terra-san - Dalí 1
Nemá smysl zapírat - viděli jsme. Kočičí bezdomovec - tedy spíš bezdomovkyně, protože se jednalo o černobílou kočičku jménem Lízinka - byl vybrán po internetu a výběr se tady na Zvířetníku samozřejmě neutajil. Ani před námi. Tak Lízinka, říkala jsem si před zapnutým monitorem a ruka se mi automaticky sunula k myši. Lízinka… černobílá kočenka, a prý vypadá tak trochu jako králíček…Tu bych tedy měla vidět. Když bude patřit tak říkajíc "do party". Vyrobit pracovně-přestávkovou kávu (espreso, o kterém kolegové tvrdí, že by porazilo koně) a nalistovat příslušné stránky netrvalo nijak dlouho. Najít Lízinku taky nebylo těžké. To už jsme na ni koukali s Terrou oba, protože pokud jde o kočky, v nezdravé zvědavosti si nezadáme. Lízinka na fotce byla jemná drobnější kočička s pěknou kulatou hlavou a šibalským výrazem v oku. Krasavice, jen co je pravda. Žádný králíček. Jenže pod ní… hned ta další fotka…
Páni, ten je…neudržela jsem se. Že by ta káva nebyla přičiněním CD tak docela obyčejná? Nějaké centrálně-distributorské "čáry-máry", něco jako "nápoj lásky" myslím…
Ježkovyvoči - další zrzek? polekal se neupřímně Terra a dal tak najevo, že se jeho myšlenky vydaly úplně stejným směrem jako ty moje. Espreso mi neupíjel, kafe v tom tedy bylo nevinně.
Z fotky se na nás díval červený, zajímavě mramorovaný kocour rozhodně nadprůměrné velikosti. Měl polodouhodou srst, dlouhé štíhlé tělo a nádherně tvarovanou hlavu s výrazem  profesionálního modela. Jsem krásný, říkaly jantarové oči. Jsem krásný a vím to. Ale jsem taky smutný…V koutku těch jantarových očí jako by se krčila vzpomínka. Na co asi?
Jmenuje se Dalí, podíval se Terra na popisku u fotografie, která nám tak zákeřně padla do oka. Nejvyšší kočce v tu chvíli nevyhnutelně muselo cukat v koutcích za vousisky. Ale řídila mé počínání neomylně dál, protože původně jsem opravdu nechtěla kliknout na řádek označený jako "další informace". Tak jsme se (vlastně proti své vůli, že) dověděli, že Dalí je kocour pravděpodobně sibiřský, jsou mu dva roky a kromě toho, že ho jeho bývalá panička z nějakého důvodu už nechtěla nebo nemohla mít u sebe, nemá žádný další problém. A hledá - jak jinak - novou smečku. Bylo více méně rozhodnuto a my jsme se přistihli, že pokud už náhodou bude kocour zadaný, nebude nám to tak docela jedno. Jenže nebyl.
A tak jsem hned tu nejbližší sobotu vyrazila s přepravkou k útulku Toulavé tlapky. Tam jsem se dověděla, že Dalí už čeká, že je to dobrák od kosti, ba přímo truhlík, a že se s ním jeho někdejší panička patrně vůbec neloučila tak lehce, jak to na první pohled mohlo vypadat. Byla cizinka a vracela se po několikaletém pobytu v Čechách domů, kam Dalího s sebou vzít nemohla. Nebyla si možná jistá, že by mu dokázala zajistit dobré podmínky a taková věc se kocourovi špatně vysvětluje a dvounožci nevesele přijímá…
Živý Dalí byl ještě růžovější než na fotce (skoro lososový), kresbu v srsti neměl příliš výraznou a byl trochu pohublý. O to víc vynikly jeho dlouhé nohy a elegantní postava. Když byl odloven, celkem bez protestů se nechal "odložit" do přepravky a trpělivě čekal, až vyřídíme všechno kolem jeho odchodu k nové smečce. Jsem vychována peršankami, a to, jak známo, jsou kočky poměrně nervní a upovídané. Terra-san - Dalí 2
Není to charakterová vada, je to prostě povahový rys, a sklon k nervozitě dokonce některé majitele perských krasavců přiměl nevystavovat, protože každý takový podnik byl pro jejich kočky zbytečně velkou zátěží. Čekala jsem proto, že se Dalí pokusí uprchnout, protrhnout přepravku (máme měkké s nylonovou sítí místo mřížek), bude protestovat a syčet hlasem velikým. Nestalo se. Dalí si rozvážně vychutnával síťovaný výhled a nepřestal s tím, ani když jsme šli na autobus. Jeho přibližně šest kilo kocouří váhy se zvolna začínalo pronášet.
Na další zastávce pozoroval krmící se holuby, ale zase - v naprostém klidu. S hlavou trochu nachýlenou jako by říkal: tak tohle je fakt zajímavé. Copak uvidím dál? Uviděl pána, s nímž se několik vteřin prohlíželi navzájem. Malá společnost, ke které pán patřil, jela na sobotní výlet za Prahu a ukázalo se, že všichni její členové jsou v majetku nějakého chlupatce - od pískomila po cane corso.
Zvědavý pán měl doma rezavého kocoura Garfielda (jak jinak, mám obavu, že mezi zrzavými kočičáky je 90% Garfieldů) a mohl na Dalím nechat oči. A Dalí? Seděl způsobně v pootevřené přepravce (sic!) a nechal se ode mne drbat mezi ušima. Autobus brzdil a zavíral dveře, lidé se bavili a smáli a Dalí si všechno to dění kolem sebe užíval.
To největší divení ovšem nastalo až doma. Propašovala jsem Dalího do přízemí a otevřela přepravku (a tím okamžikem jsem na dobu nejméně jednoho měsíce odsoudila Céčka k pobytu mimo tento prostor, protože opatrnost je opatrnost a útulkového pohodáře čekala karanténa). Kdyby se kocour v tu chvíli změnil v rezavou šmouhu a zmizel pod klavírem, nedivila bych se.
Jenže Dalí důstojně a pomalu vystoupil z přepravky (… další model nám předvádí společenský oblek z lehkého přírodního materiálu v módní světle skořicové barvě s velkým podílem lnu. Výrazným detailem jsou klopy zdůrazněné štepováním a zajímavě řešené kapsy saka…) a rozhlédl se. Objevil misku s granulemi a druhou s vařenou treskou. Ochutnal. Dojedl a otřel si vousky. Pak poprvé za celou tu dobu projevil rozpaky. Myslela jsem, že vím, co hledá, a předvedla jsem mu jeho novou soukromou toaletu v plné kráse. Dvakrát prohrábl stelivo, usoudil, že bude vyhovovat - a hledal dál. V tu chvíli Terra pustil v kuchyni vodu do dřezu, aby umyl další misku, a bylo všechno jasné: Dalí hledal vodovodní kohoutek!Terra-san - Dalí 3
Zřejmě ze své někdejší domácnosti velmi dobře znal kuchyň, a především věděl, k čemu je to podivné chromované zařízení a nádoba pod ním. Umí pít z kohoutku, pokud se nechá voda téci mírným proudem, a hlavně - zřejmě si zvykl pít z misky, postavené na dno. To žádná z našich předchozích ani stávajících kočenek nedělala a na světě byla mírná komplikace: od téhle chvíle prostě nesmí zůstat ve dřezu voda se saponátem…
Dalí ovšem žádné komplikace nepřipouštěl. Důstojně procházel svou novou rezidencí, vyzkoušel okenní parapet, kuchyňskou linku i svou před chvílí objevenou toaletu. Trpělivě se zastavil pod nesmělým pohlazením jedné dětské tlapky a mírně uhnul před druhou, která se ho chystala chytit za ucho. Naše mladší ratolest přece jen ještě nemá ten odhad a ostatní kočky to obvykle řeší dostatečným odstupem. Nakonec Dalí, podobně jako jiný uhlazený aristokrat, tentokrát rodu člověčího, na židli s úctou usnul. Stáli jsme nad ním a všechny ty události od obdivování kočičky Lízinky až po tu první rušnou Dalího sobotu v nové smečce nám připadaly poněkud snové.
Pořád jsme nemohli tak nějak uvěřit, že máme nového kocoura.
Jenže ten kocour tu spokojeně pochrupával a ze spánku lehounce potřepával tlapkami.
Proč jsme to vlastně udělali - vždyť Céček je plný dům a nikdy jsme nepřemýšleli o tom, že smečka potřebuje doplnit. Asi jsme v tu chvíli nevypadali právě duchaplně, tak trochu jako volek a oslík sklonění nad kolébkou. Zato Nejvyšší Kočka tam kdesi mimo čas a prostor moudře pokyvovala hlavou. Tak tak, milí dvounožci, tak je to správně. A hleďte se mi o něj dobře starat, zaslouží si to.
Vítejte v novém domově, Mistře Salvatore… když už byl váš příchod takový stylový… surrealistický…

Obrázky:
1. Dalí se stěhuje do přepravky
2. Dalí zkoumá dřez
3. Tak to jsem já, božský Salvatore…


Terra-san


TIP: Osvědčené lubrikanty, které vám zpříjemní milostný zážitek
TIP: Osvědčené lubrikanty, které vám zpříjemní milostný zážitek

Asi každá z nás někdy zažila pocit svědění a svíravého pocitu v intimních oblastech. O příjemných hrátkách si v takových chvílích můžete nechat jen zdát. Co když se ale tyto problémy dají řešit pomocí lubrikačního gelu?