Čas je neúprosný a mám pocit, že s každým rokem tak nějak víc nabírá na rychlosti. Nakouknu do Casperkova očkováku a koukám, že bychom měli zaskočit na veterinu kvůli pravidelnému ročnímu očkování. A ve stejnou dobu si všimnu, že Čin má problém s močením, na podlaze tu a tam kapička moči, lehce zbarvená do růžova krví. Absolvuji tedy kontrolu s oběma najednou, i proto, že mám díky dceři odvoz a nemusíme se tak spoléhat na tramvaj a autobus jako obvykle.

Tolik na úvod. A teď k průběhu akce samé: po příchodu domů začnu lstivě všechny svolávat hláškou (přebranou od chovatelky) „koťata, papání“. Zabere to. Nejprve je odchycen Casper, umístěn do klokanky, už připravené pro ten účel, na mé hrudi.

Teď na řadu přichází Čin – její odchyt probíhá o hodně dramatičtěji, a to ve spojení s vylezením na štafle, šátráním po škrabacím stromě a jeho vedlejších posedech, kam Čin bleskově přeskakuje, neboť jí brzy dochází, o co mi jde. Posléze se ji snažím ulovit i pod gaučem v obýváku – nakonec uspěji. To když se Čin snaží schovat za židlemi u kuchyňské linky.

Ferda zatím relaxuje

Podaří se mi ji vsunout do přepravky a můžeme přikročit k další fázi – opuštění bytu, nástup do auta a cesta na veterinu. Ta probíhá za neustálého, zoufalého a hlasitého Čindina naříkání.

V ordinaci vytáhnu na vyšetřovací stůl nejprve ji – zdá se, že se Čin snad úplně vsakuje do desky stolu, oči vytřeštěné a mňouká. Sono močového měchýře i ledvin nakonec zvládne, i když zkroucená jak paragraf, a o injekci atb snad ani neví; pak hned fofrem do přepravky. Nejpravděpodobněji má zánět močových cest, protože kameny nebo písek sono neukázalo.

Po celou tu dobu Casper způsobně sedí stočený do klubka, zapikolován u mne na prsou v klokance. Na stole se pak nechá prohlédnout, pomazlit paní doktorkou i píchnout injekci. A jedeme domů.

Casper a Arwen

Doma, po vypuštění z přepravky, se dlouho zdá, že mám kočky tři místo čtyř. O Čin až do pozdní noci nevím, jako by doma ani nebyla. Z veteriny jsem pro ni dostala atb sirup, s dávkováním dvakrát denně. Tudíž další den večer jako obvykle zalehnu v ložnici, když si předtím připravím a schovám stříkačku s dávkou sirupu pod polštář v posteli. Po určité chvíli se u mne všichni shromáždí – Arwen vedle mého boku, Ferda v nohou, Casper pocucávající mi krk, schován pod peřinou – a Čin jako poslední, váhavě lehne na své místo vedle polštáře. Ještě pár minut vydržím a počkám – až pak ji lapnu a vyprázdním jí obsah stříkačky do tlamky. Kvůli téhle další zradě spí nejspíš celou noc pod postelí… Další ráno, další odchyt – tentokrát to mám o něco snadnější, Čin šla vizitýrovat předsíň a koupelnu – odtud není kam utéct, tak jsem ji pro změnu odchytla tam.

Zřejmě jediná společná fotka: zleva Arwen, Čin-čin, Casper a Ferda

Každá kočka je individualita. Takže takhle dobrodružné to mám naštěstí jen s Čin. Ferda, Arwen a Casper – jsou zlatí – sirup, prášky si nechají dát úplně bez problémů, jen rozevřu tlamku, ani se nesnaží lék plivnout. Nikoho z nich nemusím balit do deky či jinak fixovat. Stačí je podržet v náručí.

Přece jen je jedna věc, se kterou Čin nemá prakticky problém. Tedy, když pominu fakt, že ji musím nejprve chytit – ale následné česání srsti je jí asi i docela příjemné.

Čin-čin

Nevím, jak tohle funguje, ale funguje to. Naprosto stejně a vždy. Ještě se ani nepokusím někoho z nich chytit. Jen tak sedím a napadne mne, že bych mohla čas využít k čištění oušek, stříhání drápků, nebo očištění lůžek kolem nich. Nesáhnu ani po kleštičkách, vatičky jsou schované v šupleti konferenčního stolku… a oni se už dekují, jeden po druhém. Je to snad telepatie, nebo je ze mne ta myšlenka nějak „cítit“ či co? Prostě to nechápu…

Hraček je doma „ozaj neurekom“, ale co myslíte, jaká je nejoblíbenější Ferdova (tedy mimo těch s kočičími afrodiziaky)? Může se radostí zbláznit, když náhodou někde najde zapomenutou obyčejnou gumičku. To lítá po bytě, vyskakuje jak na pružince a docela vážně na mne vrčí a prská, když se rozhodnu mu ji zabavit, aby nedošlo k nějakému průšvihu, pokud by ji roztrhl a třeba kus spolykal.

Casper svého rejnoka rozhodně nikomu nedá!

Caspík, pro změnu, projevuje úplně jiný zájem. Jeho lákají keramické zvonky na konzoli, jejíž konec je z jedné strany nebezpečně blízko zavěšené prosklené komody. To si Kašpar takhle vyskočí nejprve na stůl, odtud na pult u linky, z něj právě na komodu a pak už jen natáhne tlapku a fackuje visící zvonky… zatím se mu nepovedlo ještě žádný stáhnout a rozbít.

A je také velký estét. Totiž on mi rovná doma na stěnách obrázky. Zprvu jsem je vždy znovu srovnala podle sebe. Ale nemá to prostě smysl. On ví a zná, jak je to nejlépe rozmístěné, a tak už neprotestuji a obrázky nechávám, jak je on nastaví.

Ferda, Arwen a Casper

Jak tak nad nimi přemýšlím, nejklidnější je pravděpodobně Arwenka. Vlastně si nevzpomínám na žádnou její lumpárnu nebo tak něco. Možná jen ohromný apetit, ale ten je sphynxům vlastní, vyluxovat mističku až na dno, a šup, honem mrknout, jestli vedle něco nezbývá…

A co vy? Máte podobné zkušenosti? Nebo třebas nějaké další, jiné, o které se s ostatními podělíte v diskuzi?

Foto: Jitur. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.