Bylo to ještě v době, kdy jsme spolu nehovořili a tak se muselo přistoupit k ohledání místa jaksi na férovku. Píšku! Zvolal jsem medovým hlasem. Oni, když jsou marodi, jsou daleko bystřejší a opatrnější. Píšek, plný důvěry, přikulhal a otřel se mi o nohu. "Píšku, co to tam máš?" pokračoval jsem meďánkem dál a opatrně ho zvedl na klín. Obrátil jsem ho na záda a hladil mu bříško. To on má tůze rád.

Při tom jsem však bystře pozoroval jeho polštářky na bolavé tlapce. Trn, sklíčko, nečistota, napadlo mě a snažil se mírným stiskem zjistit, zda ho to bolí. No, nestačil jsem se snad ani dotknout a Píšin vyletěl jako střela a dokonce myslím, že řízená. Udělal po pár veleskoků a byl v trapu. Ahátě potvůrko, máme problém, vrtalo mi hlavou a už jsem kul pikle. Chce to čas.

Druhý den ráno jsem se mu znovu opatrně snažil dostat na kobylku. Pohrával jsem si v ruce s bubíkem a medově k němu hovořil. To zabralo. Blejzal mi tu dobrotu přímo z ruky, ale tentokrát se mi zdálo, že zdaleka ne tak s chutí jako jindy. I tak jsem měl chvíli na omrk tlapky. To co jsem ale spařil, mě zmrazilo. Tlapka byla dvakrát větší než minulý večer. Konec srandy, jedeme! Jeden telefonát s našim hodným panem doktorem a bylo.

Ani ne za hodinku jsme byli v ordinaci. Musím předeslat, že máme na veterináře opravdu štěstí, je to ještě stará škola a když si povídáme, dá se vyčíst z jeho řeči to typické: "Na jaře ještě zaseju a…" Jezdíme k němu již 11 let…

On, vida tlapku Píška, lehce pískl a řekl, že bude muset uspávat. Píška na stole pohladil, ale ten byl chudák tak vylekán, že to snad ani nevnímal. Rozhlížel se vyděšeně po ordinaci a pokňourával. Za chvíli byl v pánu. Doktor mi ukázal tlapku. Teď jsem ji viděl opravdu zblízka a hlavně v klidu. Prostě ho nebylo možné vyšetřit před tím, Píšek má téměř devět kilo a je opravdu ve formě. Všichni, kdo máte s kočičáky něco společného víte, co to je udržet rozvrkočenýho kocoura.

Packa byla nateklá a po podrobné prohlídce jsme zjistili, že je skrz naskrz děravá. Nejprve jsem myslel, že šlápl kdesi na rezavý hřebík či plech, ale poté jsem zabrousil hlouběji do paměti a najednou mi bylo jasno. Počkat, asi tak před čtrnácti dny se Píšek zase dobýval na půdu ke kuně Máně a byl boj. My doma pochopitelně vždy slyšíme pouze jekot, ale víme, že se Máňa bere za své. Ti dva se normálně tolerují, ale Píšek se chce sem tam kamarádit a Máňa ne.

Zákrok nebudu popisovat, ale jen tolik napíšu, že po vyčistění rány jsem dírou viděl skrz. Tak byla již vyhnisaná. Ten si asi užil. Cesta zpět byla klidná, protože Píšek ještě spal. Máme to k našemu doktorovi asi tak dvacet kilometrů a tak jsme byli doma coby dup.

Druhý den ale nanovo, kontrola a další čištění. To už bylo horší. Tedy horší bylo to utrpení. Píšek mohl dostat pouze lokální umrtvení a tak jsem musel nastoupit s hrubou silou. Byl jsem ale velmi překvapen jeho chováním. On se podvolil mým pokynům a tomu, že jsem ho držel. Jeho pohledy byly něco neuvěřitelného.

Žaloval, a když se sem tam na mě podíval, měl jsem pocit, že bulí. Nebylo opravdu těžké ho udržet, jen jsem musel tlumit jeho utrpení, protože ta bolest musela být hrozná. Řval jako tur a vrčel. Nikdy bych nevěřil, že kocour dovede vrčet jako pes. Nebylo to takové to povrkávání, jak je znám u koček. On opravdu výhružně vrčel. Tedy, mezi naříkáním. Abych to přesně popsal, když se díval na mne, kňoural. Když se díval na doktora, vrčel. Ten ho hlasem sice konejšil, ale bylo jasné, že marně.

Asi tak po deseti minutách bylo po všem. Packa byla veliká, celá bílá v novém fáči a Píšek si evidentně oddychl. Byl ale problém, dostat ho do přepravky. Stala se mu zřejmě symbolem toho utrpení. Třetí den nás čekalo to samé. Já se pokusil doktora přemluvit, ale on mi jasně vysvětlil o co jde a já to musel uznat.

Nazítří to začalo hned od rána. Píšek již prožil klidnější noc a spal jako dub, když jsem toho ale chtěl využít a dát ho do přepravky, nešťastně kňoural. Bylo to tak zoufalé, že mi z toho bylo nanic. V přepravce s tím pokračoval, a když jsem ho dal na zadní sedačku do auta, rozbrečel se naplno. Co teď? Musel jsem ho tedy přemístit vedle sebe a on ležel na zádech, ukazoval mi přes mřížku u přepravky bolavou packu, koukal se mi do očí a bulel.

Já ho pravou rukou jedním prstem přes mřížku hladil a tak mírnil možná jeho utrpení. To ale přestalo po chvíli fungovat. "Vydrž to ještě chvíli, už tam budeme," řekl jsem konejšivým hlasem a přidal plyn. Co to ale? Když jsem promluvil, ztichl. Opět se ale ozvalo žalostné kňourání. "Tak dobře, budeme si povídat," zabručel jsem. Ticho, ale v zápětí pláč. Tak a je to jasný! Musím na něj mluvit. To jsme ale již byli u doktora a tak se můj monolog skončil.

Při posledním ošetření se stala jedna velmi zajímavá příhoda, kterou vám stručně popíši.

Píšek už věděl, co ho čeká. Dokonce jsem měl dojem, že se pod moje ruce na operačním stole schoulil sám. Doktor odmotával fáč a Píšek začal žalostně pokňourávat. Tentokrát to ale bylo jiné. Doktor čistil ránu a Píšek pouze vrčel. Již nekňoural, ale vrčel. Vrčel tak zlověstně, až mi z toho šel mráz po zádech.

Asi tak po pěti minutách, když bylo ošetření hotové a doktor si připravoval poslední drén s desinfekcí, Píšek náhle ustal. Zpozorněl, a jakoby čekal na myš, jsem v jeho očích viděl přesně ten výraz soustředění. Doktor přiložil drén na ránu a obešel stůl, aby si vzal ze skříně nový obvaz. Když šel stejnou cestou zpět, Píšek se vymrštil, odrazil se od mé ruky a packou doktora přesně sekl do ruky. Velmi obratně se ale hned stáhl a přitulil se do mé náruče. V tu chvíli bych ho láskou sežral.

Doktor má už mnoho takových kratochvílí za sebou a přiznal, že to tak trochu očekával, ale že to bylo tak rychlé, že nemohl nic dělat. Jeho věta po tomto incidentu mě přesvědčila už poněkolikáté, že jeho vztah k zvířatům je opravdový. On totiž, hned po tom co reflexivně uskočil, prohlásil: "No, tak si mi to přeci jen vrátil, viď!" a mně se zdálo, že ti dva přesně vědí o co jde.

Píšek se nechal potom již v klidu ošetřit a já myslel, že je vyhráno. Jó, prdlajs! Jak by řekla moje bábinka. Když jsem ho chtěl vrátit do přepravky, bylo zle. Nakonec jsem ho tam dostal, protože kocour jen tak v autě…?

Začal znovu brečet. Asi si myslel chudák, že jedeme zase na ošetření. Vzpomněl jsem si ale hbitě na slova útěchy a hned jak jsem nastoupil do auta, Píška umístil v přepravce vedle sebe, začal jsem hladit a povídat nesmysly. Vůbec se mi to nelíbilo, jenže to fungovalo. Asi tak po pěti kilometrech jsem přestal mít inspiraci. Prostě duto. Přemýšlel jsem co dál a spásný nápad mě uklidnil.

Píšek mezi tím začal znovu žalostně ječet. Pohádky, rychle pohádky, ty si pamatuji! Zatáčka, plácačka, kontrola. Jasně, jako ve filmu. Zrovna teď?! Píšek řval a já otevíral okénko. "Co to tam máte za…?" nedořekl. Píšek tak vyváděl, že nebylo nic slyšet. "Vystupte si!" zaslechl jsem. Vydrápal jsem se z auta a zmateně řekl: "Nevíte jak začíná ta o Karkulce?" " Prosím?!" zahromoval velitel. Já jenom, že… "Nemůžete s ním něco udělat?" řekla nervózně uniforma. "No já tedy.." Naklonil jsem se k Píškovi a začal tu o Karkulce. Píšek ztichl. To byl dobrý signál. Nakonec se ukázalo, že policista byl taky jenom člověk a po krátkém vysvětlení mě ušetřil trápení a propustil mne.

Cestou jsem ještě zvládl Perníkovou chaloupku, ale ne celou, konec jsem musel povídat později, když blejzal bubíka. Přepravku jsem potom schoval do sklepa a slíbil Píškovi, že ji dlouho, ale opravdu dlouho neuvidí.

Teď leží vedle mne a čeká na uzenou makrelu. Tu má totiž Píšek tuze rád.