Předchozí část najdete zde.

Věděli jste, že centrální distribuce chlupáčů umí dělat naschvály? Od Vánoc 2024 do května 2025 jsme byli bezkočičí, teď jsme pár týdnů kočičí jen přes den, a když dcera přišla s prosbou měsíčního azylu pro kotě mainské mývalí kočky, těšila se na dočasný přírůstek celá domácnost.

Kotě Shuki si na jaře pořídila kamarádka mé dcery. Z osobních a pracovních důvodů musela v červnu hodně cestovat a hledala někoho, kdo by péči o kotě na pár týdnů převzal. Jasně, že nebylo co řešit! Nevzpomínám si, že bych si kdy dřív mývalí kočku pohladila, těšila jsem se tudíž děsně strašně moc. Dcera se byla týden před návštěvou na kotě podívat a hlásila, že je to hubené, dlouhé, ušaté, chlupaté stvoření s velkými tlapami a že je to ona, kočičí holčička. Očkovaná je, venku nikdy nebyla, na záchůdek chodí a k žrádlu dostává jakési speciální konzervy.

Ty ušiska, ty tlapiska, ty chlupiska... neni on to mývalí kocour?

Když nastal jednoho pátku den D, kotě přijela předat celá rodina i se psem. Kotěti otevřeli v obyváku přepravku a sedli si s námi v kuchyni ke kafi. Kotě po chvíli z přepravky vylezlo a zmizelo pod nízkým stolkem. Rodinka dopila kafe, předala nám misky, velkou konzervu s masem a jedno minibalení granulí a ve dveřích nám sdělili, že si pro kotě přijedou už v úterý ráno. Že Shuki musí na přeočkování a že už ji pak k nám nemá kdo odvézt. Tož, přiznávám, trošku šok z neohlášené změny plánu, ale moje kočka to není, buďme rádi za ty dary.

Jeden, dva, tři... šest malých polštářků, jako u polydaktyláčků

Po jejich odjezdu jsem si sedla na koberec a nakoukla do úkrytu. Kotě se nezdálo být vystresované, okolí ho zajímalo, a když jsem nabídla pár granulí, rychle vylezlo. Dotýkat se nebo hladit prý neeeee. Při prvním pohledu na jeho tlapy bylo jasné, že mám tu čest s mým prvním opravdickým polydaktyláčkem. Prý velké packy! Tvar hlavy mi přišel spíš kocouří, ale co já vím o mývalích koťatech? Z nabídnutých hraček se mu nejvíc líbilo laserové ukazovátko a brzy nám po koberci lítala zrzavobílá chlupatá žížala. Po chvíli se mi kotě podařilo přidržet a pohladit. Ocásek i zadeček šly nahoru a z drobounkého kostnatého tělíčka se ozvalo hlasitě vrnění. Je to mazel! Hlazení na hřbetě dobrý, pod bradičkou lepší a na bříšku úplně nejlepší... je to kluk!

Trošku odrostlé miminko Shuki

Tři dni se kolem Shukiho stále něco dělo. Honil se za provázkem, proháněl skleněnku a pinpongáč, poskakoval kolem roličky toaletního papíru, lítal za nepolapitelnou červenou tečkou laserového ukazovátka, řádně odměřené množství jídla ráno a večer vdechnul během pár vteřin, záchůdek používal svědomitě, spát chodil přes den na křeslo a v noci k dceři do postele. Když k nám několikrát denně nakoukla kočička Jane, byl na ni vždy zvědavý. Chodil za ní, ale držel se v uctivé vzdálenosti. Jane totiž hučela jako papiňák. Při každém kolečku mu zkontrolovala prázdné misky a po chvíli odešla dost naštvaně zpátky ven na zahradu.

V úterý ráno zazvonil zvonek, „tatínek“ Shukiho odlapil pod stolem, dal do přepravky, a než jsem paničce předala zbytek granulí a umyté misky, už byl Shuki na cestě z domu. Ani jsem se s ním nestačila rozloučit. No, přiznám, že mě to jakože dost hodně vzalo. No jo, no. Hned odpoledne dorazila Jane, dostala ode mne pořádnou porci pomazlení a v pátek jsem na návštěvě oňuchňala velikánskou černou mainskou krasavici Devi(l). Po prázdninách musíme s tou chlupatou prázdnotou něco udělat. Kdo to má, milá potměšilá centrální distribuce, vydržet? Možná... se už něco plánuje...

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.