7.8.2020 | Svátek má Lada


KOČKY: Bezdomovci

12.6.2006 23:38

Koťátka jsou již očištěná, unavená kočka nastavuje bříško k napití. Něco však není v pořádku. Ubíhá další den, další noc a koťata stále zoufale pískají a kočička je názorným popřením toho, že kočka s koťaty je ten nejklidnější tvor pod sluncem. Je nervózní, když se přiblížím k jejímu dočasnému příbytku, s vytasenými drápy vyráží proti mně. Téměř s nasazením života zkouším, zda má dostatek mléka. Má. I koťata mají vcelku plná bříška. Přesto tu něco nehraje. Janoušková kočky1

Ve stejné době, hodinu cesty odtud, hledá vyhublá kočička místo, kde by mohla porodit. Noci jsou ještě hodně studené, je třeba najít pěkný teplý pelíšek. Ale kde, když kolem jsou jen veliké zavřené domy, po silnici se každou chvíli přežene auto, nebo hlučná tramvaj. Dlouhá srst na tříbarevném kožíšku je špinavá a zplihlá, jak venku stále prší a stále se nedaří najít to pravé místo. Nakonec přece jen našla. Otvor v domě vede do temného prostoru, kde jsou různé roury a trubky. A z těch sálá teplo. Kočička ulehla poblíž jedné rozehřáté trubky a unaveně usnula.

Uběhlo pár dní a kočičí miminka u mojí postele stále pláčou. Pak jednoho rána leží malý studený tvoreček u misky s vodou. Vím, že to je marný boj, ale nechci se s tím smířit. Jenže i když se ještě slepou kočičku podařilo na chvíli opět vrátit do života, bylo vidět, že již míří někam na druhý břeh. V noci jsem držela v dlaních již mrtvé tělíčko a ptala se, proč… Druhé koťátko, kocourek, má nateklé červené bříško a stále pláče. A kočička - máma je čím dál neklidnější.

Zatím v prostoru u teplovodního potrubí vzniká nový život. Zesláblá kočička tu porodila ve špíně u rozpáleného potrubí čtyři malé kocourky. Je již květen, ale venku je zima a déšť a jí nenapadlo, že se může trubka u jejího pelíšku tolik rozehřát. Copak ona, odsune se kus dál, jenže koťata jsou ještě malá a hloupoučká, slepě se derou za teplem a pálí si polštářky na tlapkách tak, že na nich mají hluboké hnisavé puchýře.

Den co den beru kočičce zbývající kotě, masíruji nateklé bříško, podávám léky. Kocourek pomalu otevřel oči a stále pláče. A já nad sebou vnímám tu velkou paní, jak zase vztahuje svou ruku a klidně říká - dej mi ho, je můj, je to marný boj. Ten pocit už dobře znám, ale nedokážu se s ním smířit. Usínám a držím kocourka v rukou, jako bych tím dokázala zabránit nevyhnutelnému. Pak v noci už mi došly síly. Ještě dýchá, ale již odchází. Položila jsem jej ještě alespoň na chvíli vedle mámy-kočky a usínám neklidným spánkem plným snů. V mém snu je kocourek již mrtvý. Vyndávám jej z klece a najednou vidím v pelíšku další koťata. To je divné, kde se tam vzala? Není mi to jasné, ale jsem ráda, bylo mi kočky tolik líto, že přišla o obě své děti…

Ráno již kocourek nežil. Máma kočka seděla u dvířek a žalostně mňoukala. Bylo mi do pláče a když jsem brala do ruky jeho studené tělíčko, vybavil se mi živě sen o koťatech. Tolik bych je té kočičce přála. Je to hodně plachá mladá kočička, byla to její první koťata - a také poslední, protože později bude muset být sterilizována a díky své divokosti vypuštěna zpět - k životu kočičích bezdomovců. Přemýšlím o tom snu. Třeba jsou někde koťata, která přišla o matku a neměla by jinak šanci přežít… Najednou mám pocit, že bych se měla obléci, vzít přepravku a jet do Prahy pro koťata. Ten pocit neměl žádný reálný základ, ale už jsem jej párkrát zažila, takže jsem se začala chystat na cestu.

Ale pak mě ještě něco napadlo. Zavolala jsem do útulku městské policie. Vím, že tam je vždy plno a že malá koťata bez mámy by tam nejspíš nepřežila. Telefon vzala příjemná slečna. Ne, prý teď žádná koťata bez matky nemají. Škoda že jsem nezavolala dříve. Měli nějaká před dvěma týdny, bohužel již zemřela…Dala jsem jí na sebe telefon, co když zrovna dnes se nějaká najdou…? A pak jsem sedla na autobus a jela s přepravkou do Prahy.

Kočička u teplovodní trubky měla o své děti čím dál větší strach. Puchýře na spálených tlapkách mokvaly a ráno si jeden z kocourků ošklivě popálil celý nos. Věděla, že je musí odnést jinam. Nějaké místo našla, ale bude to těžké. Cesta tam vede přes silnici a koťata ještě neumí chodit. Sotva otevírají oči. Cítila ale, že tady je nechat nemůže. Sebrala všechny síly a pomalu, jedno po druhém brala do tlamky a vlekla je pryč. Tak došly až na kraj silnice. Z chodníku je pozoroval otrhaný bezdomovec. "Chudinko malá, čtyři děti a taky nemáš kde bydlet….", mumlal si pro sebe. V tu chvíli se odněkud přiřítila tramvaj.

Naprosto bezcílně jsem popojížděla tramvají a snažila se zachytit nějaký signál. Byla jsem ale hrozně unavená a myšlenky zmateně skákaly jedna přes druhou. Bezdomovec, kotě má bezdomovec, vytanulo mi na mysli. Proč bezdomovec? Vzpomněla jsem na epizodu z jednoho léta, kdy jsem na Můstku vykoupila od žebráka mrňavé kotě za 300,-. Ale na Můstek se mi nechtělo. Nakonec zvítězil rozum nad intuicí. Jsi unavená, mazej domů, začíná pršet, ještě si uženeš chřipku…

Poslechla jsem naléhání rozumu a neochotně se otočila směrem domů. Autobus již stál na zastávce, když jsem tam dorazila. Jenže já měla stále pocit, že mám ještě čekat. Nu ale rozum byl silnější než pocity, nastoupila jsem a autobus se rozjel směrem domů. V tu chvíli se ozval mobil. Ta slečna z útulku. Je celá rozrušená. "Představte si to, teď právě se našla koťata. Úplně maličká, sotva otevírají oči. Jejich mámu přejela tramvaj…" Na první zastávce vybíhám ven z autobusu. Venku leje a lidi na mě zírají, proč mi najednou začaly téct slzy. "A kde ty koťata jsou", ptám se. "Je to na Palmovce, jsou v květinářství a našel je bezdomovec…." Janoušková kočky2

Provazce deště nemilosrdně bičovaly chodník, když jsem celá promáčená doběhla do stánku s květinami. A tam, v kartónové krabici na dece spala čtyři malinká koťata. Jedno z nich mělo jakoby popálený nos, ale všechna spala úplně klidně, jakoby se jich celý ten rozruch kolem ani netýkal. Bezdomovec - nálezce koťat, tam nebyl. Prý chodil s krabicí a mňoukajícími koťaty bezradně po chodníku a stále opakoval: "Chudinky malý, chudinka kočka, ta tramvaj ji přejela, chudinka…" Byl vděčný, že se paní z květinářství koťat ujala, jenže ani ona si s nimi nevěděla rady. Nebýt náhodného chodce, kterého napadlo zavolat do útulku, kdo ví, jak by vše dopadlo…?

Přijela jsem domů za tmy. Máma - kočka stále seděla u dvířek klece, snad ani nepochopila, že její děti již nežijí. Vyndala jsem čtyři sirotky z přepravky a prohlížela je. Čtyři pěkná zdravá koťata, jen na tlapkách měla všechna ošklivé mokvavé puchýře, jako když si sáhnete na rozpálená kamna. Koťata se při prohlídce dala do usilovného mňoukání. A mourovatá kočička v kleci se napřímila a začala vrkat tak líbezně, jak to jen umí vzorná kočičí máma. Opatrně jsem otevřela dvířka a položila koťátka do pelíšku. To bylo radosti! Kočka se svalila na bok vedle nich, to nejbližší popadla do tlapek a začala jej náruživě olizovat. Další tři bráškové se přilepily k bříšku a za chvíli už bylo slyšet jen hlasité kočičí předení a spokojené pomlaskávání.

A já padla do postele, okamžitě jsem usnula. Zdálo se mi o tříbarevné kočičce, ležící u silnice a o nějakých dalších koťatech, pro která je tam do těch míst třeba dojet. Nikam jsem ale jet nemohla. Další den mě čekala návštěva u zubního chirurga a následujících několik dní vynucené nečinnosti.

Pár dní nato mi doma zazvonil telefon. Bylo právě půl desáté večer a já měla na tváři studený obklad a právě jsem spolykala další tabletky proti bolesti. Před týdnem se na mě vyřádil zubní chirurg a stále jsem se necítila ve své kůži. Volala mi paní z květinářství. Napadlo mě, že se chce zeptat, jak se daří koťatům. To sice byla pravda, jenže kvůli tomu nevolala. Někde na pozadí se ozýval přiopilý mužský hlas. A ta paní mi povídá: "Mám tady toho bezdomovce, co našel ty koťata… našel teď další, jsou i s kočkou někde u Alberta… přijedete si pro ně?"

V tu chvíli mi projel celým tělem šílený pocit naprostého vyčerpání. Než bych k nim autobusem dojela, byla by skoro půlnoc, pak zpět, navíc nevím kam kočku s koťaty dát… "A jak jsou ta koťata veliká?" zeptala jsem se váhavě. Na druhém konci drátu se ozýval zase chvílemi ten mužský hlas, jak se s ním květinářka o něčem dohadovala.

"Jsou prý úplně malá….jo, a prej jedno už tam někdo zašláp, voni jsou tam prej někde hnedka u vozejků." Udělalo se mi nevolno. To mi neměla říkat. Horečně přemýšlím, jak vše vyřešit.

"Dá se ta kočka chytit?" ptám se. Zase ke mně doléhají útržky rozhovoru, mám pocit, že ten bezdomovec má již řádně upito. "Prej jo, a von vám vzkazuje, ať hraběnka klidně přijede, že jí tu kočku i s koťatama donese." To mě trochu zmátlo.

"Cože jste to říkala, jaká hraběnka?" "No von jako myslel vás, že vám tu kočku jako chytí…" odpověděla květinářka. "Aha….tak dobře. Seženu snad někoho, kdo tam přijede autem a s přepravkou. Udržte toho pána do té doby při vědomí, ano? Myslíte, že to dokážete?" "No, já nevim, je dost nametenej….ale pokusim se."

A tím náš rozhovor skončil a já šla obvolávat známé kočkomily, zda si nechce někdo z nich udělat příjemný výlet do Prahy, sejít se tam s totálně ožralým bezdomovcem a jít s ním hledat kočku s čerstvě narozenými koťaty. Bylo deset hodin večer… Je to zvláštní, ale podařilo se najít dvě ochotné duše, které se na místo vypravily. Jedna jako řidička, druhá jela s přepravkou a odvážně se vydala vstříc dokonce dvěma motajícím se bezdomovcům. Ti ji pak temnými uličkami dovedli až k místu, kde kočička porodila.

Tam pak zažila menší drama, když se podařilo dát tři kočičí novorozence do bedýnky, avšak vyhublá ustrašená kočička vlezla za nimi a než se nadáli, kočička chňapla jedno z koťat a zmizela s ním za nedalekým plotem. Vše vypadalo beznadějně, bezdomovci hulákali, bylo jedenáct večer. Ale nakonec se kočička i s kotětem vrátila na původní místo a celá rodinka skončila v bedýnce. Ke mně dorazili o půlnoci, právě jsem novým koťatům rovnala pelíšek a chystala jejich mámě misku s večeří.

Někteří lidé se bezdomovců štítí. A někteří se štítí toulavých koček. Snad právě proto, že spadli na samé dno, najdou v sobě někteří z bezdomovců soucit pro toulavá zvířata, která jsou na tom stejně špatně jako oni. Nikdo z nás neví, proč se ten a ten zarostlý chlápek s lahví piva v kapse stal bezdomovcem. Nikdo z nás neví, zda špinavá a hubená kočička, která teď utíká před lidmi a schovává se do kanálu, náhodou někdy nepatřila nějakému člověku.

Jedno ale vím jistě. Tam někde na rušném místě porodila malá hubená kočička svoje děti. Prošlo kolem nich plno lidí. To nebyli bezdomovci, spěchali za svými nákupy a ani je nenapadlo, že by mohli nějak pomoci jedné kočičce a jejím koťatům. Spěchali tak, že jedno z koťat nepřežilo. A jediný, koho napadlo pro kočičku něco udělat, byl opilý bezdomovec.

Kočičí domek, 11. 6. 2006

Fotogalerii koťátek od bezdomovce si můžete prohlédnout na stránkách Kočičího domku www.kotatka.unas.cz

Martina Janoušková


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!