Začalo to tak, že jsem obdržela kotě. A to jsem ke kočkám vztah nikdy neměla. U nás doma se sice vyskytovaly, v docela velkém množství, ale to byly kočky venkovní, senové a chlévské. A nebyly ničí a jenom naše bábinka je zachraňovala, krmila, koťata nosila v kapse u zástěry. Odměňovaly se celé rodině tím, že lovily hlodavce ve stájích. Prostě kočky venkovní a pro mě absolutně neosobní.

Jediná kočka, která naprosto ignorovala fakt, že kočky nemám ráda, byla Pepina. Malá mramorka bydlící u mé drahé bývalé švagrové ve mlejně. Když po dvou letech mých návštěv se Pepina propracovala až ke mě na klín, vydržela tam asi tak tři hodiny a tvářila se, že se jí to líbí, tak jsem - hlupák já - řekla následující větu - Až jednou bude mít Pepina koťata, a bude mít kocoura, jako je ona, tak bych si ho vzala. A tím jednou jsem samozřejmě myslela, že to bude za strašně dlouho (až budu mít tu svou vysněnou chaloupku, kde bude kočka fungovat jako odpuzovač myší havěti), nebo nejlépe nikdy. Ó, jak jsem byla naivní!

Přesně za 3 týdny mi volala neteř, že prej jestli vím, co je nového. Pepina je v tom - to mi velice slavnostně oznámila. No, tak za nějakou dobu se mi do bytu nastěhovalo to nejroztomilejší koťátko pod sluncem. Řekla jsem si, že je to prostě rána osudu, pomsta za minulý životy a za to, že nedbám máminých připomínek a tátových rad, a že nemám ráda slepici na paprice.

Kotě jako by vědělo, že nemám kočky ráda. Rozhodlo se, že mě k lásce donutí. První týden to bylo nejhodnější, nejukázněnější, nejroztomilejší zvířátko na světě. Kulil kukadla, nelezl do postele, nekradl mi snídani, hned napoprvé pochopil funkci té divné bedny s pískem v rohu, nehrál si s ovladačem, neschovával mi věci, nechal se hladit od návštěv (všichni z něj byli samozřejmě nadšení a šišlali na něj). Po týdnu jsem zjistila, že se mi s ním skvěle bydlí a že by mi bez toho dokonalýho tvorečka bylo trochu smutno. A nevím, jak poznal, že mě má dokonale zpracovanou, ale ten okamžik přesně odhalil a nastal teror.

Odpustila jsem mu, že mi zlikvidoval všechny kytky. Odpouštěla jsem mu, že mi loví nohy, ruce, knížku, vlastně všechno.

Snažila jsem se nenávidět ho, když mě ze zaslouženého spánku budil tím, že mi olíznul víčka - to se pak tvářil jako největší chudinka na celé planetě. Haló, tady je jedno malinkatý koťátko ubožátko, chce si hrát a nemá s kým. Nenávist se, při pohledu na ten jeho dokonale nešťastný ksichtík, nekonala, a já místo spavé polohy naležato o půlnoci pobíhala po bytě, učila se mňoukat a hrála si s tím ubožátkem na schovku. Škoda, že jsem tenkrát ještě neměla digi foťák, to by byly obrázky.

Nemyslela jsem vážně vyhrožování mučením a odsunem zpátky do mlejna - to když mi nepřestane krást olivy (hlavně černý), banán, kyselý žampiony, hrušku, okurkový salát, kukuřici, rozinky, pistácie (samozřejmě vyloupaný), mandarinku (pomeranč nikdy), špagety (uvařený), rýži (neuvařenou), brambory pečený a s tvarohem, tvaroh, jugurt, uzený sýr a vlastně cokoliv objeveného.

Navíc se pokaždé tvářil, že minimálně dva týdny trpěl hlady a když okamžitě nedostane půlku toho, co vidí, tak chuďátko přece uhyne ukrutnou hladovou smrtí. Při zjištění, že olivy jsou vyproštěny z pytlíku, dostával zvláštní třes celého tělíčka, tiše bručel a kdyby měl o kousek delší jazyk, tak by si olizoval hlavu i zezadu.

Tak jsme spolu bydleli. To, že tam bydlel i můj drahý přítel, to prostě Arnošt nevzal na vědomí a vytrvale se ho snažil zlikvidovat, nebo minimálně znechutit a tím donutit k okamžitému vystěhování. Nejoblíbenějším kouskem bylo to, že upřeně zíral na spícího chlapa tak dlouho, až se ten probudil a zblízka koukal do vyvalených kočičích očí, ze kterých tryskal odpor na všechny světový strany. A vždycky se chlap lekl, vždycky zařval, ať ho to zvíře nebudí. Tvrdil, že na něj čumí moc hlasitě.

Bohužel nemám žádnou kotěcí fotku, vlastně se mi mohutném stěhování podařilo najít jen jednu. A zrovna takovou, kde vypadá dost divně.