KOČKY: Arnošt - kocour lovící

Návštěvy v chodbě toleroval, v kuchyni už dost vztekle vrčel. Před cizíma si uměl naprosto dokonale odplivnout. V pokoji je výhrůžně hypnotizoval, prskal, ježil se a útočně " startoval" proti vetřelci. Vlastním tělem bránil houpací křeslo - to prostě nedal. Sliboval mi kamarád vet, že po kastraci bude klidnější. Naopak, měla jsem pocit, že se zrychlil.

Bydlela jsem tenkrát v paneláku, v přízemí. Balkon byl na stranu od silnice, pod balkonem chodník, za chodníkem asi desetimetrový pruh trávy s pískovištěm, za trávou další chodník, pak plot a za ním zahrada mateřské školky. Provoz veškerý žádný, jenom pejskaři chodili sem tam po chodníku.

Tak, a teď si představte, že ta moje prdelka milovaná chlupatá, potvora vzteklá puntíkovaně pruhovaná, docela výstavní velký statný kocour, leží na zábradlí a pozoruje okolí. Budí dojem líného, zcela hluboce spícího kožicha. Kolem jde pes - pes je malej, velkej, na vodítku, bez vodítka, s páníčkem, bez páníčka - prostě na druhu, velikosti, pohlaví a připoutanosti psa naprosto vůbec nezáleží.

Arnošt se potměšile ušklíbne, propočítá si nejvhodnější okamžik útoku a pak volným pádem upadne na psa, ze kterého se ladným skokem přemístí na již zmíněný travnatý pás s pískovištěm a zapadne za plot školky. Za plotem se zcela netečně posadí a líně pozoruje kolem poletující hmyz a ptactvo, sem tam šťouchne do okolo lezoucí žížaly. Prostě nuda největší. Pes má šok, protože má něco na zádech. Když zjistí, že to je kocour, kterej se mu navíc velice rychle vzdaluje, rozběhne se za ním, vyje a štěká, aby oplatil to ponížení. No fakt pohled k popukání.

Jeden dokonale úchvatný pohled za všechny. Arnošt, jako vždy, na zábradlí. Na chodníku velký pán, na vodítku velký malamut. Arnošt padá, prchá, vysmívá se za plotem. Malamut vyrazí, táhne pána za sebou (koneckonců je to pes tažný), pán zakopne o hranu pískoviště, vodítko ale nepustí, jede po břiše přes pískoviště, na chodníku už vodítko neudrží, pes se rozhodl projít plotem, nebo ho aspoň rozkousat. Za plotem sedí Arnošt, zcela nevzrušeně pozorující hmyz.

Podotýkám, že balkon byl v přízemí, na pískovišti si nikdy žádné dítě nehrálo, plot byl pevný. A nikdy nedošlo ke zranění nikoho ze zúčastněných. Jen ten majitel malamuta si odřel loket, na což ovšem v záchvatu smíchu nedbal. A protože i já se na balkoně řehtala jako kůň, tak jsem ho pozvala na balkon na kafe. Pes, uklidněn kuřecím párečkem, se rozložil pod balkón, kocour se vrátil na svoje místo na zábradlí (kolem psa prošel klidně, důstojně a nevšímavě), pánův loket vydesinfikován a zavázán. Musel být ale dost otřesený, protože do toho kafe si naházel asi kilo cukru a navíc mi pochválil připálenou perníkovou buchtu.

A pán dává ve společnosti k lepšímu historku o tom, jak jeho pes byl napaden děsně velkým zlým a vzteklým kocourem, nečestně a ze zálohy. Po pár týdnech mi to totiž říkal kamarád - to si představ, co jsem slyšel, šel takhle jeden chlap s fakt velkým psem, a zaútočil na ně fakt moc velkej vzteklej kocour, jestli to teda byl kocour, třeba to bylo nakřížený s něčím divokým, copak já vím, a pár menších psů už to prej odneslo dost vážně, prej je zakusuje do krku.

No nevím, znáš lidi, jak všechno nafukujou, ale todle se asi fakt stalo, říkal to Filip, a tomu se dá věřit přece, no a máma má strach chodit s Bublinou večer ven, co kdyby je to zvíře napadlo a Bubli zakouslo, víš, že je malá, a to zvíře je prej dost velký, tak ti nevím, co já mám té mámě říct, to abych chodil tu její vobludu snad po večerech venčit já nebo co?

Tak takhle vznikají legendy a historky o tom, jak jednou jeden...