Jenže Anegška rostl, sílil a kostnatěl, vyvinulo se z něj zvíře s malou hlavičkou a obrovskýma pačmákama a pandrvet říkal, nojo, to bude utajený kocour, ještě počkáme. Tak čekáme.

Anešek je v půl roce jednou tak velký jako maminka Scarletta a jest to zvířátko milé, leč poněkud tupé. V pražském bytě se jevil především coby kočkoň závěsný. Neustále hrdinně visel na všem, na čem se viset dalo, odvážným šplhem zničil vše, co se zničit dalo, a srazil všechno, co na něčem stálo. Příhodnější jméno by bylo Kopyto Hromburác.

Avšak příšla bída na kozáky, nastal transfer na Sázavu. Scarlettka vystoupila z přepravky, zaklonila hlavu a zařičela. No tak úplně ne, pravda, ale působilo to podobně. Nasála sázavský vzduch, naklonila ouško k řece a pak se ke mně vrhla a začala mě poducávat a vrnět. Až tady mi odpustila tu kastraci, přivezla jsem ji zase domů.

Ne tak tele Anešek. Plížil se a ke všemu konsternovaně čuchal. Chvílema si sedal na zadeček a ublíženě popišťoval. "Žádný koberce na drásání tady, žádný záclony, který bych mohl strhnout, jen divný zelený všude a voda, všude je tu cítit zlá a zločinná voda. Žádná okna, z kterých bych mohl srážet květináče a žádná bednička... Žádná bednička! Kam mám chodit čůůůůrááát?" Anešek byl na pokraji infarktu.

A pak přišla další rána. Anešek objevil Scarlettí pelíšek, velkou ošatku, ve které odkojila všechna svá koťata. Skočil do ní, převrátil a strhl na sebe. (Jak jinak.) A zde rozlíceně zasáhla matka kočka. Agnešek obdržel první velkou kočičí facku. Éšiš, to bylo řevu. "Maminkááá na mě prsklááá, prskláá, seklaáá měěé..". Řval, dokud jsem mu nezařídila podobný pelíšek v košíku. V něm pak pofňukával a vrhal vyčítavé pohledy vůkol.

Blížil se večer a Scarletta odešla za svými záležitostmi. Když se setmělo, Anešek se statečně a neochvějně přece jenom vydal za mnou do postele. A jéje. Jestli něco Scarlett považuje za své naprosté vlastnictví a privilegium ještě více než denní ošatku, je to moje postel. Tedy její postel. Přece tu, do slova a do písmene, porodila dvoje děti.

S obavami jsme s Aneškem vyčkávali co bude. Taky jo. Když se příjemně naladěna vrátila z uvítacích společenských návštěv a ve své nezadatelné posteli spatřila bílou příšerku, úplně ztuhla. Anešek zacouval za polštář. Kočka se hrozivě přibližovala. Anešek zapískal úplně jako myšička. Ale pak se maminka rozpomněla, že on se přece v téhle posteli jednoho říjnového odpoledne také narodil.

Milostivě ho tedy očuchla a několikrát olízla přes ouška. Anešek se rozvrněl jak motůrek a blaženě sebou flákl mně pod bradu. Scarlett uvážlivě přikývla, a svůj souhlas dále potvrdila tím, že se proměnila v cihlu, kterou mi zalehla nohy. S motůrkem pod bradou a cihlou v nohách se usíná špatně, a tak jsem se opatrně přeplížila na gauč.

Abych kočinky neprobudila.