Dny utíkaly a manželka stále víc žárlila na pořád rostoucí náklonnost naší kočky Micky ke mně. Naše, v prvním měsíci jejího pobytu u nás ve dne prakticky neviditelná kočka, se orážela víc a víc. Nakonec se po mně už dokonce naučila polehávat, skákat a používat mě jako žebřík. Ilonu sice akceptuje a nechá se pohladit a podobně, ale není to prostě ono.

Takhle už to nešlo dál. Začal jsem Ilonu popichovat, aby přestala truchlit nad naší Amandou a aby si vybrala nějakou další. Že se třeba nalepí na ni. Po několika dalších týdnech remcání (a tajného prohlížení inventářů okolních útulků) z ní vypadlo, že bychom se tedy mohli na jednu zajet podívat.

Je to tedy případ. Devatenáctiletá černá kočka, která si pobyla celých osmnáct let na betonu pod schody do paneláku na jednom z brněnských sídlišť, a poslední rok strávila v jednom z útulků. Tam prakticky celý den prospala schovaná v oblíbené krabici s úzkým vchodem. On je to ostatně div, že na tom rušném sídlišti, plném aut a pobíhajících psů, vůbec přežila. Buď měla neuvěřitelné štěstí nebo musí být neuvěřitelně chytrá a zdatná. Sice ji tam pár lidí z paneláku krmilo, ale nejspíš ji pár dalších lidí s chutí nakoplo a nějaký ten pes sem – tam prohnal. Prostě – kočka pro nás. Tahle nás určitě nepřežije a nemusíme mít strach, co s ní bude, až nebude mít nás. Do útulku nebo na ulici se už určitě nedostane… Dostala nomen omen Bábinka.

Bábinka zapasovaná v krabici

Tak jí paní v útulku ještě přistřihla drápy a pak už jsme ji v pořádku dovezli domů. Pro první dny jsme ji ustálili ve vystlané krabici pod stolem v kuchyni s miskami na jídlo a vodu u čumáku a hajzlíkem opodál a místnost jsme pečlivě zavírali, aby si kočky trochu zvykly na cizí pach.

Co vám povídat, nevypadalo to moc dobře a říkali jsme si, že asi moc dlouho nevydrží, ale že aspoň těch pár týdnů prožije v klidu, v teple a bez dalších problémů. Měla hrubou srst, oči kalné jak umrlec, a to jsme ještě nevěděli, jak se plouží, když vyleze z krabice.

Bábinka nedlouho po „přínosu“ z útulku

Ale týden utekl, kočka v pohodě jedla, pila a odkládala příslušná produkty do příslušného místa. Tak jsme otevřeli kuchyni, ať se o sobě kočky dovědí víc – Micka byla sice první den nervózní a očichávala dveře, ale pak se všechno stabilizovalo k původnímu normálu.

Ale pak se nám to zkomplikovalo – kočky se poprvé srazily ve dveřích. Obě vyskočily půl metru do výšky a prchly, každá na opačnou stranu. Další problém nastal při první návštěvě – obě kočky jako nejbezpečnější úkryt vyhodnotily tutéž pohovku v obýváku, naštěstí každá z jiné strany. Takže na nekočičí vetřelce prozatím zapomeneme – na každé straně pohovky trčel jeden kočičí zadek a ozývalo se odsud vrčení a syčení.

Pak se nám ale kočky potkaly ve dveřích naostro a lítaly chlupy. Naštěstí jenom dvakrát, konflikt zatím skončil klidem zbraní. Kočky si vymezily zóny – barák je společný, ale jeden pokoj patří především mně a ten druhý především tobě. A pozor na komfortní zónu, sice můžeme procházet a míjet se, ale na bezpečnou vzdálenost, jinak syčím. Dále probíhá oblíbené kočičí zírání z očí do očí z pokoje do pokoje.

Vyplynulo z toho to, že už po mně Micka neskáče a neposedává, tak ji chodím navštěvovat do „především jejího“ teritoria. Snad se to ještě nějak trochu uhladí, problém je především s Mickou. Vypadá to, že Babča by ji s klidem ignorovala, pokud by Micka nesyčela.

Bábinka

Ale tolik ke kočičímu soužití a teď zpátky k Babče. Trochu se osmělila a začala z krabice vycházet. Tedy, ona se spíš ploužila, než že by chodila, a současně viditelně napadala na zadní nohy. Teprve tehdy jsme si všimli, že nejspíš kdysi dávno utrpěla úraz na pravé zadní noze. Má zdeformované konce prstů, snad se chytila do nějaké pasti nebo jí na tu nohu někdo šlápl, kdo ví. Současně získala první přezdívku, začali jsme jí říkat John Silver. Má úplně ztvrdlé plošky na chodidlech a při chůzi slyšitelně klape, stejně jako ten jednonohý pirát svou berlou. No, co mám povídat, viděli jsme to v čím dál tmavších barvách. Navíc, paní z útulku měla viditelně strach, že Babču budeme chtít vrátit. Průběžně jsme ji totiž informovali o Babčině aklimatizaci a „pokrocích“. (Ale to bychom určitě neudělali, další stěhování by už nejspíš nepřežila. Aspoň to tak vypadalo.)

Ale ono se to začalo lepšit. Babča pomalu přestala vyhledávat azyl v krabici pod stolem a začala si hledat odpovídající místa v obýváku. V první řadě našla deku na jedné z pohovek a občas ohřátý radiátor pod oknem a začala testovat stolek u druhé pohovky. No, a začala v obýváku s námi trávit víc a víc času. Jen se pořád nedalo dotknout se jí. Ne že by škrábala nebo kousala, to ne. Jen se, chudák malá (skutečně je dost drobná), vždycky skrčila a přimáčkla k ploše, na které zrovna byla. Bylo nám jí doopravdy líto. Asi si zkusila od lidí svoje, co si budeme povídat.

Pak začala postupně rozšiřovat svůj akční rádius a začaly další sousedské třenice. Měla tendenci somrovat se na Micčino oblíbené křeslo ve vedlejším pokoji, které Micka hájila poskakováním a syčením, vše prováděno na parapetu. Ještě jedno stejné křeslo jsme měli jinde, tak jsme se dohodli, že je přemístíme do „Babčina“ pokoje před okno. Ať má svoje. Babča se ještě sice ještě pár dní snažila uzurpovat to původní, ale nakonec rezignovala. Pokud má na křeslo náladu, leží na tom svém a na Micčino už neleze.

Bábinka

Začala se nám rozhlížet po baráku. Už se tak neplouží a, věřte mi nebo ne, i ty oči jí se projasnily a zčistily a z černé srsti teď svítí jako dva topasy.

Babču prostě zase začal těšit život. Paní z útulku nám mnohokrát děkovala, že jsme kočce dali možnost. Že teprve teď vidí, že tam u ní v útulku Babča jen tak přežívala ze dne na den. Ale kdo Babče tak asi zachránil život ? Když ji tenkrát na sídlišti odchytili, na návrat na ulici to už určitě nebylo. Takže by nejspíš rychle skončila s „injekcí na dobrou noc.“ Paní se o ni rok pečlivě starala a tak jí umožnila se nakonec dostat k nám.

Ještě jeden problém jsme s ní ale měli. Začala nám čůrat po baráku. A vždycky na něco, co se válelo na podlaze. Začala ležatým škrabadlem, které jsme pro ni koupili. Očichal jsem to, nesmrdělo to, takže jsme to uzavřeli s tím, že to nejspíš některá z koček pozvracela. Pak to schytal sob, vycpaný šantou, a to už bylo podezřelé. No, a nakonec jsme Babču nachytali, jak dřepí na tom škrábadle. Takže škrábadlo odletělo do popelnice a sob na poličku, jenže to tím neskončilo. Vždycky si našla něco, co se válelo na podlaze, a důsledně to okřtila – kus pentle na hraní, Iloniny bačkory, moje boty. No, konec konců, na sídlišti to neřešila vůbec a v útulku šla tam, kde zrovna bylo volno. Asi si zafixovala, že co se válí po zemi, to je na čůrání. Takže po podlaze se už nic neválí, aspoň pro jistotu, a kočce jsme nainstalovali dva další terče, jeden v předsíni a další v obýváku. Kočka zatím dodržuje čůrací řád a podle vlastního uvážení to vždycky někde na jednom z určených míst disciplinovaně vypustí.

Bábinka bydlí

Už to nebudu protahovat, máme z Babči radost. Je to úplně jiná kočka než byla ta troska, kterou jsme původně přivezli a mysleli si, že to bude tak na měsíc. Žere jak zjednaná – nejradši má syrové maso, to ostatně Micka taky – a když jí to nestačí, dožere se z misky granulemi. Naučila se s námi trávit většinu času, ploužení už je úplně pryč, dokonce za námi popobíhá z místnosti do místnosti a vždycky je tam dřív. Ale má to i svoje mínus – pořád musíme dávat pozor, abychom na ni nešlápli. Má neuvěřitelný talent na měnění směru pohybu a naprosto neočekávaná zastaveni. Vysloužila si díky tomu další přezdívku, Molekula. Brownův neuspořádaný pohyb částic jak vyšitý. Už není tak úplně tichá, zdraví nás charakteristickým kočičím vrknutím. Jen mňoukat nějak nechce, to provozovala jen úplně první noc u nás. Takže to umí, ale neprovozuje.

Chodí si pro drbání a hlazení a miluje česání kartáčem. Hlava už není tabu, nechá se podrbat mezi ušima a česání tam je to pravé. Vrní, vrní a vrní, a když toho necháte a jdete pryč, dívá se na vás klasickým kočičím ukřivděným pohledem.

Kdo by řekl, že se z totálně venkovní kočky na umření nakonec vyklube něco takového. Stará kočka z útulku je asi doopravdy ta nejlepší a nejvděčnější. Protože – co vás už může od takové staré světem protřelé a otlučené kočky ještě víc potěšit, než když přijdete do obýváku, a ona klidně a pohodlně spí na boku na dece na okenním parapetu, ozářeném sluncem a vůbec se nenechá rušit. Vždyť tam přece konečně našla to nejbezpečnější, nejpohodlnější a nejhřejivější místo na světě.

Místo, kde se jí určitě nemůže nic stát.

Foto: Jaromír Müller