28.2.2020 | Svátek má Lumír


KOČKY: A tenhle znáte?

26.5.2008

 
Strouhat brambory, shánět led v mrazáku, prohledat lékárničku pro něco na bolest a kapičky do ucha, to vše v noci, téměř po tmě a po velmi překotném probuzení z hlubokého spánku. Ano, známá písnička pro všechny matky, ale...
Usínám, pomalu, polehounku, cítím, že ovečky přichází i ke mně. V tu chvíli mě zarazí zvuk drápajícího koberce. Nic. To se mi asi zdálo. Znova usínám. Zase ten zvuk! Kruci! Vždyť dnes výjimečně všechny kočky zůstaly spát v pokoji!? Ticho. Ale zase! Já se picnu, to se mi nezdá. Bobo spal na šplhadle, když jsem zavírala pokoj. Oříšek se kočkoval s králicí Vločkou a Trampík frkal pod stolem... No já nevím, Honza k nám domů nechodí, už léta obývá jen venkovní prostranství, domů nechce. Tak kruci... Už zase, tohle drásání koberce ničí moje nervy! Štětinka - Růženka 1
Růženka!!! Ano, Růženku jsem nezavřela! Nechtěla jsem jí včera stresovat přesunem z mé šatny. Tak ta mi proklouzla! No já se z ní zblázním! Ona bude snad do rána drápat koberec. Růženko, ty potvoro, víš, kolik stál? Nevíš, nezajímá tě to. Ale já to tak nenechám. Rozsvěcím za přivřenými dveřmi koupelny a mastím po schodech dolů do obýváku, odkud se linou zvuky z její brusírny drápků. Tak děvče, zítra ti stejně musím omýt očka, půjdeš do pokoje! Otevřu tam dveře. Vyvalí se na mě banda rozespalého obyvatelstva, slastně s protahují, že jako dneska bude snídaně dřív, že je to paráda... Trampíku, uf, ty máš ale ten nos zase ošklivej! Pocem, umeju ti ho. No, nefrflej, víš, že to musí být. Dobrý jdi.
Růženko, kde jsi? Á, bedna od počítače ti poskytla úkryt. Stačí se jen k ní ohnout a tvoje nabroušené drápky spěšně odcválají po smyčkách koberce směrem k pokojovým dveřím. Prdlajz! Zalomila to okolo zábradlí a hbitě vycupitala po schodech nahoru. Šmankote, Růženo, já chci jít spát! No, o „něco“ méně hbitě vycupitám schody za ní. Tak kde jsi? Pokoj? Ne. Zhasnu a zavřu ho. Dětský pokoj? Ne, Zavřu ho. Koupelna? Taky ne? Zavřít, zhasnout. No, že by šatna? Tak kterou dřív? Moji. Nejsi tu? Ty bestie jedna, proč se tak bojíš, já tě chci jen dát do pokoje, kde máš klid a papkání. Tak u manžela v šatně? Taky ne? No, pokud neumíš teleportaci, tak už zbývá jen ložnice.
Ano, tady jsi! Mrška naše, byla za pelestí postele. Zase ty její míhající se drápky po koberci... Šup, vrzly schody – Růženka je dole. Tak hupky za ní, zavřít dveře do pokoje a zhasnout a na kutě. Ještě mrknu, do kterého pelíšku jsi zalehla. Tady ne, tady taky ne, kde jsi? Ty bestie jedna! Ty jsi ještě někde v obýváku? Však já tě najdu.
Nechám otevřený dveře do pokoje a jdu hledat. Její veličenstvo je ukryto za ibiškem. Poď jsem myšičko, pojď, já tě...Ty mrcho jedna kočičí! Proč zase běžíš nahoru!!!! Potřetí schody. Ach jo. Poslední patnáctý a jsem u tebe. Ještě, že jsem byla tak prozíravá a pozavírala všechny dveře. Jen ty šatny stále na dveře čekají. Ach jo, tak zase na kolena. Růženko, čičičičí... Růží! Kde jsi? Á na tady jsi. Tak... ano, krásně drapkáš po smyčkách a dolů... prosím tě, jen rovnou do pokoje. Šup, seběhnu schody za ní.
Mrknu do cimry, není tam. Já se z ní oběsím. No, tak Růženko, je no, já chci spát, ty snad taky, kde jsi? Za gaučem, běž pomalu, holčino, neboj se... Růžo! Na schody neeee! Kristovanoho, to si ze mě snad děláš srandu. Do prčic, kdybych na to nebyla sama, někoho bych na schody postavila, ale takhle? Ach jo. Tak nahoru. Najít číču v šatně, opět cupitá ke schodům, opět vržu za ní, opět Růženka nešla do pokoje... Teda už pěním. Poslední možnost, ale přece to nevzdám! Štětinka - Růženka 2
Musím být důsledná, musím být důsledná... Jedna, dvě, tři... Růženko, myšičko, malinká... neboj... Ty kačeno jedna vypatlaná! Já ti ty schody zatrhnu. Já ti dám, Růženo. No počkej! Co bych... Už to mám. Přinesu od stolu židli, pak druhou, vyndám večer složenou a uklizenou deku. Hodím jí přes židle, pěkně až k zemi, táááák, ještě schovat poslední mezeru. Trampíku, běž frkat jinam, takhle na lačno se mi z tebe zvedá kufr... Ne, nebudu se mazlit.
No, jsem zvědavá, jestli mi ta mrcha neproskočí mezi zábradlím. Ale zeď vypadá opravdově. Vyběhnu schody nahoru (kolena pode mnou vržou, jako by mi bylo padesát). Tak Růženo, naposled. Příště už ten koberec radši vlastnoručně podpálím, než abych tě tu takhle honila. Jasný? Tak pojď. Ty táty trenýrky ti stejně nejdou k pleti. Hlavně pomalu, neděs se, hezky pomalinku... taaaak. Proč tak letíš!? Drápky docvakaly, pomalu scházím schody. Kouknu do pokoje. Bílošedý kožíšek se krčí za křeslem! Hurááá! Zabralo to!
Tak honem, klucí, pojdtě taky tam, no šup, Trampíku, ne, nebudeme se... No dobře, pochovám tě, ale pak jdeš spát. Jo, Bobíček, podívej, už je na svém místě. Oříšku čičičičí, no vidíš. Vločko, ty jsi šikulka, ty jediná jsi tu na mě počkala. Tááák. Spinkáme, dobrou, zavřu dveře, uklidím židle, složím deku, zhasnu a pro tuhle noc naposled vycupitám schody...
Štětinka