Našemu kocourovi jsem před dvanácti lety ušila polštářek, takový placatý, prací. Částečně spočíval na radiátoru a částečně na stole. Aby kocoura hřálo topení a aby měl přehled, jak už to kočky mají rády. Nejlíp se mu samozřejmě spí na prádle, které na tom radiátoru dosychá, ale takový luxus na spaní není pořád.

Polštářek ho časem omrzel, tak dostal další, udělaný z umělé kožešiny. Ten se mu líbí už pět let. Tak jsem ten starý znovu pečlivě prohnala pračkou a hodila "o patro níž" na psí pelech, ať tam naší strakaté slečně Bony nikudy netáhne a ať si má čím podložit hlavičku nebo zadek. No a teď položím kontrolní otázku: kde spí kocour? K našemu zděšení opanoval psí pelech na zemi a lebedí si na svém starém, odloženém polštářku.

Čubina vejde pod stůl na svůj pelech, zjistí OBSAZENO. Chvíli do kocoura šťouchá nosem, aby ho vypudila. Kocour podle nálady buď místo uvolní, nebo se naštve a opravdu zle zasyčí a to pak čokla urychleně vycouvá a jde si najít volné křeslo... Proč to ten darebák kočičí dělá? Že by ho lákal ten dávno odložený, ale JEHO polštářek? Opravdu může mít kočka pocit vlastnictví i za cenu tak velmi netypického místa na spaní?

Naše strakatá slečna toho moc, co se týče povelů, neumí. Zkrátka jsme jí naučili jen to, co jsme považovali za základní a neustálým opakováním to udržujeme. Ona naše slečna není nijak zvlášť chytrá a my neměli zas tak moc trpělivosti. Mezi základní povely u nás patří chůze u nohy. To znamená, že těsně vedle levé nohy člověčí se pohybuje psí hlava, nanejvýš plece a packy. Tedy přední, nikoliv zadní.

Když to Bony urychlí a u kotníku vidím její záď, zastavím se a zasakruji. Čokla se vzpamatuje a zacouvá k noze, usedne a čeká, až se zas rozejdeme - kdyby ne, tak jí zatahání za kůži na krku připomene základní polohu. Když to zopakuji tak potřetí, počtvrté, s usedáním psa se od nohy ozva hlasité HÁCHMMmm. Jednoznačně drzé povzdechnutí, které si překládám jako "Jéžiš ty s tím zas naděláš...", a které jsem při jiné příležitosti neslyšela. Může být opravdu takhle drzá? Znamená to, co si myslím?

Jinak naše slečna Bony je samozřejmě nejúžasnější, nejmilejší, nejchytřejší a nejhezčí pes na světě. Ještě lepší jsou však naše známé drsnosrsté jezevčice, jak Tylda tak Barunka. Těm to, panečku, myslí - výrazně lépe než naší Bonynce. Tak například Bára: přišla s dalším pěkným kouskem, jak z paničky venku vytáhnout dobrůtku. Ví, že nesmí žrát sníh - posolené zmrazky u cesty, což ovšem dělá, je-li panička poblíž. Když se jí podaří ze země sebrat kus ledu, tak ho v hubě hlasitě převaluje a drze se paničce dívá z boku do očí. No samozřejmě, že až jí panička slíbí dobrůtku, tak led vyplivne a žádá slíbenou odměnu.

Matylda má zas vyčíhnuté místo, kde obvykle po procházce obě čubiny dostávají vodítka, především Tylda. Já obvykle zašátrám v kapse s mlsky, Tylda se mi vrhne na nohu a její panička jí bez obstrukcí připne vodítko. Jasně že to není výchovné, jenže je to rychlé a praktické a ráno je každá minuta dobrá. No ale milá Matylda to prohlédla. Vrhne na mlsek a okamžitě odskočí jak gumová mičuda a získá čas k předstírání nutných hygienických úkonů, než nakonec stejně poslechne a vodítko se připne.

Podezírám obě jezevčice, že jen co se za jejich páníčky ráno zavřou dveře, tak než slastně usnou, zrekapitulují si dosavadní výcvikové úspěchy svých lidiček a zamyslí se nad něčím novým.