18.10.2021 | Svátek má Lukáš


KOČKY A PSI: Mikeš a Fila aneb jsou na sebe jako pes a kočka

16.4.2008

Předem se omlouvám, pokud mi v zápalu psaní ujedou rody. Je to dáno tím, že sice máme psa a kočku, ale jsou to fena a kocour. Dáma má přednost: hovawartka Fila, věk 2 roky. Kocour je typická městská směs, slyší na jméno Mikeš i na familiárnější Čičík. Věk taktéž 2 roky. Společně žijí na zahradě rodinného domku v Paskově. Jiný Honza - Fila

Oba se k nám dostali v rozmezí několika týdnů, spolu obývali původně jeden pokoj v domku, pak přes den zahradu, v noci dům, nyní již celodenně venku. Dokud bydleli v pokoji, spal kocour buď pod skříní, nebo na ní a pes v křesle. Později jsme je po příchodu z práce nacházeli buď stočené do společného klubíčka, nebo psa na zápraží a kocoura v psí boudě. V noci spal pes na gauči (tedy nikoli s námi) a kocour na židli. Dnes již kocoura vidíme v závislosti na počasí a počtu koček v okolí max. 3x denně (někdy i jednou za tři dny), vždy se rád pomazlí, nažere a vyspí (alespoň na chvilku) v domě. Pes se dovnitř tlačí jen tehdy, pokud něco voní z kuchyně nebo při venkovních teplotách nad 25°C.

Kocour, ač podstatně menší, si od samého začátku nenechal nic líbit. Štěně (10x těžší než on) klidně zpohlavkoval, ale na druhou stranu se nechal tahat za ocas nebo přilehnout a umýt. Další oblíbená hra byla na lov kočky. Kocour se schovával na nějakém pro psa nedostupném místě a jen se pokusil přemístit, byl uloven, zalehnut a byly mu olízány (a ožvýkány) uši, packy a varlata. Vše doplněno mňoukáním a kňouráním takové intenzity, že slyšet to paní Kubišová, už jsme v TV za mučitele. Je zajímavé, že kocour nikdy nesekl ozbrojenou prackou psa přes nos, pohlavkoval jej pouze se zataženými drápy.

Jindy měl zase hravou náladu kocour. Počkal, až pes usnul zmožen dvouhodinovou procházkou s koupáním, pomalu se připlížil (víte, jak chodí kočky, když si nejsou jisty úspěchem - po špičkách a bokem) a skočil psovi na hlavu. Přesnější by asi bylo, že se na ni přisál jako vetřelec, břichem na oči, packama objal celou hlavu a zakousl se do čumáku. 

Psa jsme museli po asi minutě vyprostit (ač se jinak do těchto sporů nepleteme), protože viditelně dezorientovaný pes hrozil zdemolovat celou místnost za účelem setření kocoura z obličeje. I přes to všechno chtěl náš pejsek sežrat souseda, když jej viděl štvát po našem kocourovi jejich jezevčíka. Na štěstí pro souseda to bylo za plotem na volné parcele. Výsledek je zvláštní: soused se mnou nemluví a jezevčík se kocoura bojí. 

Dalším problémem soužití bylo (a stále je) jídlo. Pravidelný systém byl, že pes dostal večeři na chodbu a kocour do koupelny. Obvykle to vypadalo tak, že pes sežral obsah kočičí misky (kocour zatím baštil jeho) a pak vyhnal kocoura i od své misky. V rámci rovnoprávnosti jsme začali zavírat a kocour si mňouknutím řekl, že už je po večeři. Pak následovala obvyklá výměna misek.

Naše jídlo je pro psa nedotknutelné, pro kocoura nikoli (viz můj až na kost propíchnutý palec - následek boje o kus salámu). Ale co je kocourovo, je i psovo, takže kocour skočil na stůl, ukradl něco k jídlu a pes mu to sebral neb to již nebylo páníčkovo. Kocour tedy změnil taktiku. Začal krást dva kusy, ten první shodil psovi a ten druhý si nechal.

Vyvrcholením všeho byl náš odjezd ke známým, kdy jsme na stůl položili takový ten papírový zavírací futrál s 10 vajíčky. Stačila chvíle nepozornosti a kocour odborně otevřel krabičku a vajíčka jedno po druhém shazoval psovi na zem. Když zjistil, že byl odhalen, seskočil k psovi a žrali společně. Zachránili jsme poslední čtyři nedotčené kousky. Jiný Honza - Mikeš

Kocour navíc loví a pes krade vajíčka, pokud se k nim dostane. Musel jsem značně zpevnit slepičí výběh, protože pes se dostal i do kurníku. Jak prolezl pes vysoký 60 cm v kohoutku (váha 33 kg) otvorem, kterým taktak projde slepice, nevím, ale několikrát jsme ji uvnitř nachytali. Zajímavé je, že z kbelíku (i když již nejsou hlídána) je nekrade.

Jak to bylo s tím palcem? Jednou po ránu jsem si hezky nachystal snídani a pejsek projevil touhu jít ven. Nic zlého netuše otvírám dveře a v zápětí nastala klasická výměna. Pes ven a pod ním kocour dovnitř. Než jsem zavřel dveře, vyšel 5 schodů od zadních dveří a zbývající metr ke dveřím kuchyně, bylo zle. Na kuchyňském stole spokojeně stál kocour a hltavě ukusoval moji točenou koninu.

On opravdu ukousl kus, který by mu za normálních okolností stačil tak dvě sousta, a bez kousání (u koček nevídané) rovnou polykal. Mám Čičíka opravdu rád, ale konina je konina. Bezohledně jsem na celý spící dům zařval (myslím, že to bylo něco neslušného) a skočil po kočce. Ten mizera ani neutíkal, jen se přikrčil a žral a žral. Chytil jsem ho za kůži za krkem, žral. Zvedl jsem ho do vzduchu, žral. Jen si předními přidržoval salám.

Nesl jsem ho přes kuchyň a on pořád žral. Vytáhl jsem ze zásuvky lžíci (málem jsem vzal nůž na kuchání králíků, ale včas jsem se vzpamatoval) a začal jsem mu ten salám páčit z pracek. Druhou rukou jsem ho stále držel ve vzduchu. Vždy, když už se zdálo, že salám spadne, přehmátl packami a žral dál. Pak už měl lžíci celou mezi předními a hrudí. Trhnutí dopředu...

A zařval jsem znovu, protože kocour stihl přehmátnout a zaťal jeden ze svých drápů do mého palce. Až po bříško. To nás oba poněkud vzpamatovalo. Kocour pustil salám a já mu přestal lžící masírovat hrudník a čelisti. Pak rychlá cesta ke dveřím a hod. Kocour letěl tak 5 metrů. Ještě, že bylo dost sněhu. Já šel do kuchyně, ošetřil probodnutý prst a po odříznutí okousaného konce jsem i posnídal.

V tom vzteku si ani nepamatuji, jak mi chutnalo. Pro doplnění: odříznutý kus dostal pes a prst je již dávno v pořádku.

Dnes už je všechno jinak. Mikeš-Čičík podlehl zákeřné nemoci, když mu byly 4 roky. Dodnes si pamatuju ten pitomý den, kdy jsme měli jet na oslavu narozenin a já před odjezdem ještě kopal hrobeček.

Filo, ber ho!

Já si vůbec s našimi zvířátky dost vytrpěl. Kocour si mě na veterině pravidelně plete se šplhadlem a několikanásobný sprint ze stolu na ruku a rameno, včetně následného sundávání, mé kůži (ostatně ani košili) příliš neprospívá. Ale největší újmu mi způsobilo naše štěňátko, když ho na mne poštvala má lepší polovička. jiný Honza - Dasty

To bylo tak. Vraceli jsme se z procházky, byl krásný letní večer. Dal jsem si dvě piva, holky měly nanuka (manželka, dcera i Fila) a pomalu jsme přicházeli k domu. Fila mohla mít tak 4-5 měsíců. No a jako každé nevycválané štěně pobíhala dopředu a zase zpět. Řekl jsem si, že ji proženu a rozběhl jsem se. Pes na mne jen užasle hleděl. Když už jsem měl slušný náskok, manželka pronesla ten hrozný výrok: "Filo, ber ho!"

Pejsek opravdu poslechl. Sprintoval za mnou, dohnal mě během snad několika desetin vteřiny a těsně mě minul. Tedy téměř minul. Já totiž stále utíkal a pejskovi se povedl dokonale ten starý klukovský trik. Packou mě trefil přesně do paty. Jistě víte, co následuje. Pata jde dovnitř, dotkne se při pohybu vpřed lýtka druhé nohy a... No, letěl jsem pěkně.

Pan Hrubeš by ze mne měl radost. Přistání bylo tvrdé. Ruce, kotoul přes rameno (díky bohu za trénink sebeobrany) a dopad na všechny čtyři. Ani jsem se neodřel. Jen zápěstí jsem měl pekelně naražená (už jsem přece jen něco z té sebeobrany zapomněl). Nejlepší vtip ale byl v tom, že jsem druhý den pomáhal známým bourat stodolu a všichni se divili, proč nosím cihly po jedné a ještě na předloktí.

A ještě jedna story. Jen kratičká. Pes dostal k večeři zbytek hovězí polévky. Se zeleninou a kousky masa. Znechuceně k ní čichl. Na očích mu bylo vidět, že tu vodu pro trochu masa na dně pít nebude. A šel spát. Přišel kocour, natáhl vzduch, je to maso. Podíval se, je to voda. Co teď. Sedl si a jako správný rybář zalovil packou. Vylovil kousek fazolky. Znechuceně čichl a upustil zpět. Zalovil a tentokrát to bylo maso. Další zašátrání. A další. Maso sežral, ostatní pouštěl zpět. Po chvíli (tak 10 minut) uznal, že už toho bylo dost a chtěl odejít.

Měli byste vidět výraz odporu v jeho tváři, když se podíval na svou packu. Byla celá mastná a mokrá od polévky. Chvíli přemítal, pak udělal skok o třech a strčil packu do psí misky s vodou, zamíchal, packu vytáhl, olízl a důstojně kráčel pryč. To už jsem nevydržel, rozesmál se nahlas, vzbudil tím psa, a následovala obvyklá hra "chyťte kočku".

Tímto již publikovaná historie končí. Z Fily je stará dáma, která vládne zahradě železnou packou. Po Mikim se u nás krátce objevilo malé kotě. Nepřežilo bohužel odčervení (toxinů ze zlikvidovaných cizopasníků bylo příliš). Pak se objevil Dasty.

Dasty

To bylo tak: K jednomu dítku přibylo druhé a babička měla dojem, že naše nejstarší bude odstrčená. Tak jí koupila mazlíčka. Pokud si někdo z vás myslí, že co je malé, to je milé, tak o jorkšírech to neplatí. Nebo alespoň o tom našem. Mazlí se sice moc rád, ale jen s Verčou (paničkou), občas vezme za vděk MLP nebo mou maličkostí.

Navíc si asi vsugeroval, že je obrovský hlídací pes, takže hlídá zcela nekompromisně. Zvlášť paničku. Na tu mu nesmí nikdo sáhnout. Když ji jednou přišla babička budit, visel jí na ruce dřív, než se Verči dotkla. Ona se ani panička nesmí jen tak někoho dotknout. Na zvířata žárlí přímo strašlivě. Jeho bilance - zadávené morče a téměř zakousnutá želva je varující. Jsem zvědav, jak dopadnou křečci, které si Verča pořídila…

Ona se mu ta jeho žárlivost a agresivita nevyplatila už víckrát. Párkrát zkusil napadnout větší psy (on si fakt myslí, že je velký) a párkrát se doma dostal do sporu s Příšerou. O té ještě bude řeč.

Služebně starší než ona ale byl Filip. Domů jsem ho přinesl já. Někdo ho dal na chovatelské výstavě do tomboly a prý když ho nikdo nevyhraje, má se dát hadům. Bylo to takové malé zrzavěmouraté vyděšené kotě. Tak jsem ho vzal pod bundu a hurá domů. No, vypadalo to všelijak. Nebyl zvyklý na psy a na Filu syčel. Ta ale nemohla připustit, že se jí někdo doma vzpěčuje… Naštěstí to nehnala do krajností a vždycky ho nechala utéct.

Tím pádem jsme to neřešili a asi to bylo dobře. Ti dva se sice nikdy neskamarádili jako Mikeš blahé paměti, ale jednou, bylo už dost k zimě, otevřu dveře a před nimi spala Fila stočená do klubíčka a NA NÍ spal Filip. Oba otevřeli oči, a když zjistili, že nic nemám ani po nich nic nechci, spali klidně dál. Za hodinu na to zase Fila hnala Filipa na strom. Tak se v tom vyznejte…

Jiný Honza - Filip

Jiný Honza







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !