Jak známo, Aneš je koč překvapivý a vyznačuje se tím, že někdy je za bílou princeznu a někdy zas pronikavě vůbec. Letos je za blondýnku z Prahy a ve zdejším společenství kocourů pravých vzbuzuje silný zájem a nepokoj. Naštěstí bez následků, avšak ruch je tu už od února značný.

Zátiší s Aneškem

Loni zemřel majitel domku z horního konce vsi a po lítém boji jeho synů o tento, jeden z nich tedy slavně zvítězil. Prvním počinem po nastěhování bylo vymýcení a odsun otcových kocourů. Kocourů jest dvé. Velký modrooký fešák žemlové žluti s bílou náprsenkou a tlapkama a druhý celočerný, drobnější, s jedním krásně zeleným okem, a druhé nemá.

Žemlovec se projevil jako drzý a bezohledný predátor a hrubý násilník. Posléz byl vypuzen latí. Anešek se ho bál, zalézal před ním za gauč a tam plakal a velmi naříkal. Pokud seznal, že zůstane doma sám, opravdu kvílel – nechóóóď, nechóóóď, se tu bojíííím, nebudu tu sááám, mníík…

I šla jsem, a po návratu v pokoji chuchvalce bílých vyrvaných chlupů, rozbitý hrnek, převrácený květináč a jiné známky lítého boje, vše kolkol označkováno pižmem a v křesle zpupně se rozvalující Žemlovec. To dostal tou latí. Anešek zmizel na dva dny, posléze nalezen vyděšený pod haldou prken na protější parcele.

Gastonek

To jeho bývalý spolubydlící, černý kocourek, kterému jsem okamžitě začala říkat Gaston, nevím proč, to je jiná povaha. Přichází v podvečer a tichounce za dveřma něžně kníká – dobrý večer, promiňte, že ruším, nevím jak to přesně vyjádřit, ale ta miska venku je prázdná… S Aneškem vycházejí skvěle, povalují se spolu v ředkvičkách nebo sedí na plotě a monitorují dění.

Idylu však narušil další protagonista, proužkovaný kocour velikosti menšího ocelota, žijící legenda místního kočičstva a známý cestovatel. Jeho hrdý majitel ho oslovuje Kocoure a jednou se takhle setkali na půl cesty, když mu kocour šel naproti k hospodě. – Kocouréé, Kocouré -, vítal ho pán a sehnul se, aby ho pohladil. Projelo auto a kocour zmizel. Pán se ještě chvíli v předklonu zmateně rozhlížel, ale vše bylo jasné, Kocour odjel autem.

Zorganizována okamžitá pátrací výprava, pečlivě prohlídnuty příkopy, zda-li tam zraněné zvíře neleží, páník prohledal podrobně kůlny a sklep, neb jak známo, kočky přicházejí umírat domů. Pátrání rozšířeno i do přilehlých obcí. Nic. Čtvrtého dne kocour přišel. Nezraněn. Musel někde pod blatníkem či na kapotě dojet nejmíň do Jílovýho.

Zde je Aneškovo

A tomuto dobrodruhovi okresního formátu zalíbilo se v Aneškovi též. Několikrát na konverzační – jedešdomu – sice znechuceně odešel, ale posléze přistižen, kterak brutálně znásilňuje Aneše mezi cibulí. Vyhrabali při tom půl záhonu. Vyhrožovala jsem sousedovi, že bude platit alimenty, nic naplat.

Až přišel ten den! Zvenku se ozývaly příšerné skřeky a za děsivého vřeštění se na trávníku válelo černožíhané kočičí klubko. Než jsem doběhla pro kýbl s vodou, že je poleju, ejhle, strašlivý zahrad pán, Kocour, ležel na zádech a na břiše mu stál jednooký Gastonek. Dostal pak velkoporci lahůdkových paštiček, neb ubránil království a bílou princeznu. Říkal pak soused, že Kocour leží už druhý den v houpačce a líže si rány. – Musel dostat děsnou nakládačku. Asi od psa – . Chichi, já jsem to na Gastonka neřekla.

Macínek

A ještě jeden exemplář nutno zmínit. Macínek (nomen omen), asi šestikilový, černobílý kliďas, který si blaženě užívá slastí stáří. Každý den rozvážně nakráčí na stejné vyležené místo pod jabloní a zde v polostínu hajá. Navečer, a až po několikerém starostlivém volání paničky, opět rozvážně odchází domů papat. Několikrát za den se i přetočí, dost namáhavě, z bůčku na bůček, by byl prohřát rovnoměrně.

Tuhle jsem z Macíkova postu zahlédla jakýsi neobvyklý pohyb. Asi třicet čísel od normálně smrtonosných kočičích tlap stál bažant. Macík na něj vleže přívětivě mžoural a bažant nevěřícně zíral. A pak ho přeskočil! Bažant toho kočku přeskočil a v klidu odkráčel do divoké části zahrady, soudě, že paní bažantová může v bezpečí znovu zahnízdit.

Tak tolik o letošním letním kočičím společenském dění v propojených zahradách sázavských.

Foto: Abyt