KOČKY: Manýry a rituály kočičí trojice
Odysseus má krásné světle zelené oči foto: Renata Žaludová, Neviditelný pes
Před časem tu psala Bláža o zvycích svého kocourka Bubáka. Myslím, že svoje neměnné rituály mají všechny, aspoň ty starší a „zabydlené“ kočky.
I moje „trojka“, sedmiletí sourozenci Odysseus a Sally a jejich kamarád, o rok mladší Frank, mají své rituály – jak jídelní, tak odpočinkové.
Ráno a večer dostávají kapsičku či konzervičku – jednu rozdělenou do tří misek. Jako posteloví povaleči nejsou velcí jedlíci. Vše má pod prackou naše vrchní kuchařka „lady Sally“, která buď přesně vystihne, kdy jdu do kuchyně právě za účelem chystání jejich jídla, nebo mě tam sama zavede. Někdy tam už netrpělivě čeká. Je natolik vychovaná, že při přípravě krmení mi do toho neleze – aspoň většinou. Ví, že by jinak byla z kuchyně vynesena. Usadí se naproti kuchyňské lince na stole nebo na lednici a vše pozorně sleduje. Když není její porce včas připravena, začne netrpělivě mňoukat.
Jakmile je vše nachystáno, otevřu dveře kuchyně. Kocouři by totiž, jako správní chlapi, při přípravě jídla jen překáželi. Takže musí čekat za dveřmi, a pak běží ke svým miskám v přesně stanoveném pořadí. První je „král Odysseus“ a hned za ním běží „koťák Frank“. A pokud zůstane „lady Sally“ nedopatřením také za dveřmi, běží jako poslední.
Odysseus svou porci zhltne jako první – pokud ho ovšem nepředběhne Sally, která mívá náskok. Jakmile Odysek a Sally dojedí, vyženu je z kuchyně. Stačí na to nepatrný pokyn. Frank se totiž v jídle dlouho nimrá, navíc nikdy nejí takové to umělé maso z konzerv. Z kapsičky nechá byť jen jediný kousek „masa“, který mi do jeho misky omylem spadl se šťávou. Výjimkou jsou občas kapsičky Kattovit a Hills (urinární dieta).
Takže z kapsičky dostane jen šťávu, zbytek se rozdělí Sally a Odyskovi. Ti, jakmile snědí svou porci, by ho od jeho misky vypudili – stačil by jim na to upřený pohled. Franka někdy v té kuchyni zavřu a dám mu na dojezení čas a klid. K snídani bývá paštička, tu vylíže většinou všechnu. Takže až vidím, že už víc nebude, otevřu dveře a zavolám: „Mýt nádobí!“
To je pokyn pro naši „biomyčku nádobí“ neboli Odyssea. Přiběhne a zbytky ze všech misek poctivě vylíže, takže se mi pak snáze myjí. Někdy je ovšem Sallynka rychlejší: jakmile sama dojí, vleze si pod stůl a odtud ostře sleduje, kdy Frank od jídla odběhne. A pak je to její, ani Odysek ji už od toho nevyžene. No a během dne mají k dispozici misku granulí. Pokud je prázdná, znervózní a dovedou mě k ní. Nebo mi Sally či Odys začnou nadávat, což zní spíš jako štěkání než mňoukání. Ale Sally umí za misku jídla i poděkovat krátkým mňouknutím ve vyšším tónu.
A pelíšky koček? To je také celkem dané, i když ne zcela striktně, občas nastanou nějaké změny. Hlavně proto, že míst na spaní má každá kočka několik. Především moji postel, ale také dvě křesla, gauč, židle u PC a polštář pod stolem.
A Sally má soukromou rezidenci na skříni, má tam polštář. Tam se nikdo jiný nedostane, ani já. Na skříň si vyskočí z opěradla křesla, když chce mít klid, bezpečí a přehled.
Kocouři – já jim říkám kluci – se dělí o postel. Odysseus spává v nohou na pravé straně. Má tam víc místa, těžko by se jinam vešel, pokud jsem v posteli i já. Frank spává blízko polštáře, případně jako člověk s hlavou na polštáři. Tam mi ovšem překáží, když jdu spát. Ví, že jakmile uchopím cíp deky, musí seskočit, abych mohla zaujmout místo v posteli. Potom se vrátí zpět, a většinou se přesune na pravou stranu postele.
Takže na mě zbývá levá půlka postele, protože Frank se uloží napravo blízko mé hrudi, a chce se před spaním pomazlit. Pokud se ale opozdí, přesune se za mnou nahoru Odysek a chce se také pomazlit. On je velmi něžný kocourek. No a pak nastane dohadování mezi kocoury, kam kdo patří. Sally přijde za námi do postele jen velmi vzácně, a to se drží co nejdál od kluků. Spává buď na svém pelíšku na gauči, nebo na křesle, nebo i na skříni. Pokud spí v křesle, ustele si tam po svém, polštářek většinou shodí na zem nebo odsune.
Ve dne Odysseus často napodobuje při odpočinku moji pozici v křesle. Sedne si do vedlejšího křesla a opře se zády o područku, takže tvoříme symetrickou dvojici. Frank zase rád sedává v křesle vedle mne, přesně se tam oba na šířku vejdeme.
Kočky tiše vstávají kolem páté či šesté hodiny ranní a jdou navštívit záchodky v předsíni. Případně snědí něco granulí. Pokud granule došly nebo mají přebytek energie, nastane ranní honička po bytě. Postel se ale snaží vynechávat, vědí, že mě budit nesmí a z postele mě nedostanou. Když tak na ně zavolám: „TADY BUDE KLID!“ nebo zasyčím, čemuž dobře rozumí.
Kluci také fungují jako hlídači. Upozorní na návštěvy nebo na kolemjdoucí za dveřmi. Na zvuk zvonku se ale rozprchnou. Sally skočí na skříň, Odysek vleze pod stůl nebo za gauč a Frank vleze také pod stůl, pokud nejde o návštěvu, kterou dobře zná. To se za ní přijde i pomazlit.
Své rituály měla i plašanka Líza ze Znojma, kam jsme jezdívali na dovolenou. Chodívala dost zdaleka, i přes několik zahrad. Věděla, že jakmile ráno vstanu, donesu jí před dům snídani. Takže tam často trpělivě čekala pod oknem, aby jí to snad nesnědla sousedka Mouri z druhé strany. A moje kočky mi ji také hlásily tím, že seděly na okně a upřeně hleděly ven.
Na večeři Líza přicházela, jakmile se začalo stmívat. Když chtěla nášup, zůstala sedět u misky. Byla velký jedlík, zvlášť když měla koťata. To snědla tato hubená, snad dvoukilová kočička klidně asi 300 g na posezení. Teď ji snad prý krmí sousedi, podle poslední zprávy letošní zimu úspěšně přežila, i když je jí patrně už přes 10 let.
Psáno 12. 5. 2019
Foto: Renata Žaludová. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie!