Tenkrát jsme celá rodina poprvé a taky naposledy odjížděli do Maďarska. Vlakem a na 14 dní. Náš odjezd nebyl předem naplánován. Tatínek dostal rodinnou rekreaci zcela nečekaně za zorganizování jakéhosi zdařilého obchodu, který uskutečnili společně s jedním kolegou. Vlastně ho dostal hlavně tatínkův kolega, jenž byl nahoře daleko lépe zapsán, ale který o obyčejné, tehdy "nedevizové a nepřídělové" Maďarsko nestál.

Proto se štěstí usmálo i na naši rodinu. Balili jsme ve velikém fofru, shonu a zmatku. Tatínek totiž přišel s tou vynikající zprávou teprve v pátek ráno a odjíždělo se už v neděli nad ránem. Byl to veliký ruch a blázinec. Vybrat finanční hotovost a vyměnit ji za forinty, zkrátka vše v kalupu a v poklusu… Ještě štěstí, že výjezdní doložky tehdy nebylo potřeba, protože se naši na toto léto chystali do NDR k Baltu a vše tak bylo vlastně připraveno.

Balili jsme se všichni najednou. Celá rodina lítala od ničeho k ničemu a nesystematicky přeskupovala své osobní věci a svá zavazadla z místa na místo. Všude zmatek, randál, stohy věcí potřebných i nepotřebných, všude nějaké hromady a haldy. Každý spěchal a pečlivě dbal, aby nic důležitého nezapomněl. Zkoušely se ještě plavky, všemožné " róby", šaty… Stále nikdo se svou garderóbou spokojen nebyl. Nervozita až na půdu, rozčilení a napjatá atmosféra jako těsně před očekávaným, ale obávaným výbuchem sopky.

Mezi tím vším se zmítala zcela zmatená a popletená Vaska,. Každý ji od sebe odháněl a huboval ji, že se plete pod nohy, nikdo z nás na ni neměl vůbec žádný čas.

Číča chvíli jen udiveně zírala z jednoho člena rodiny na druhého, nic nechápala. Pak ji to ale přestalo bavit, urazila se a zmizela neznámo kam. Zmatek balení a příprav dostupoval svého vrcholu, když se náhle zjistilo, že Vaska vlastně není. Začala po ní veliká sháňka. Nikdo si nepamatoval, kdo, kdy a kde viděl čičinu naposledy. Celá rodina však svorně a jako jeden muž tvrdila, že jsme ji ven, do zahrad, nepouštěli. Nikdo!! Záhada nad záhady.

Po Vasce jako by se zem slehla. Nikdo si nic nepamatoval a o ničem nevěděl. Jen Vaska věděla své. Nechtěla překážet a obtěžovat svou přítomností a existencí. Jakmile vypukla po kočce sháňka, nebylo jí. Volali jsme jako o závod, lákali ji všemožným sladkým číčováním, slibovali hory doly, ale nic.

Tu tatínek dostal spásný nápad. Vytáhl z kredence ocílku na broušení nožů a několikrát po ní nožem přejel. Chvíle napjatého očekávání… Zase nic!!! Ta ocílka dosud fungovala na přivolání Vasky vždy a zcela spolehlivě. Ale NIC, NIC, NIC!!! I kdyby byla Vaska uražená sebevíc, tenhle zvuk ji obvykle přiměl k odložení kočičí hrdosti. "Mňau, mňaúúúú!!!", by zaznělo, kdyby… Opět ticho po pěšině. Číča se neobjevovala a čas krutě pospíchal a nezastavoval se. Začali jsme se navzájem obviňovat z nezájmu a nedbalosti, nervozita vrcholila, ale skóre pro Vasku byl stále 4: 0.

Přiblížila se kvapem hodina našeho odjezdu. Vlak na nikoho bohužel nečeká. Museli jsme se tehdy smířit s faktem, že tentokrát odjedeme bez rozloučení a jen velice neradi. Záhada Vasčina zmizení pro nás zůstane nerozřešená po celou dobu našeho maďarského pobytu, protože Vaska musela tehdy zůstat doma. Měla se o ni jako vždy postarat naše hodná sousedka, paní Netušilová.

Takže úprkem prk nahoru o patro výš, zpravit Vasčinu budoucí ošetřovatelku o záhadném kočičím zmizení. Moc a úpěnlivě jsme tenkrát prosili, aby se paní Netušilová IHNED po našem odjezdu porozhlédla po bytě, aby Vasku objevila a taky vlastně zjistila, jestli se jí nestalo něco zlého. Odjížděli jsme tentokrát velice neradostně, se svědomím černým jak saze. Věřte, že pokud by ta dovolená nebyla už předem a velmi draze zaplacená, nikdo z nás by tehdy dobrovolně neodjel a kočku v nouzi neopustil.

Odjeli jsme nakonec přece, ale naše srdíčka se tetelila strachem a obavami z toho, co se vlastně s Vaskou stalo. Byt byl opravdu velký, měli jsme 5+1 obrovských rozměrů, jaké byly možné jen ve starých mosteckých zástavbách. Důmyslných a všelijakých schovávaček v něm bylo opravdu nevídaně. To dobře sama vím, jelikož jsme si mnohokrát na schovku s dalšími dětmi v bytě hrály. Objevit dobře schovaného kamaráda býval vždycky docela problém. A teď si takhle " na pikolu" s námi zahrála naše kočka. V té době mobily ještě neexistovaly, pevných linek bylo poskrovnu a telefonické spojení od maďarského Balatonu domů nebylo možné uskutečnit. Nebylo kam volat. Nezbyla pro nás jiná možnost, než buď se celých 14 dní strachovat o Vasčin život, nebo obětovat nemalý obnos forintů a poslat domů telegram, abychom se dozvěděli podrobnosti o jejím osudu dříve.

Rodinná rada se usnesla rychle a jednomyslně. Raději obětujeme spousty langošů, zmrzlin a ovoce, abychom se dozvěděli celou pravdu. Pošleme telegram! Jak bylo ustanoveno, tak se i stalo. Telegram byl odeslán a předem byla zaplacena taky odpověď. A čekali jsme na ni velmi napjatě. Trvalo to sice dlouho, ale asi druhý nebo třetí den odpověď dorazila. Kočka je na světě a je v pořádku. Čeká vás ale veliké překvapení. Nic víc ani nic míň v tom telegramu nestálo.

"Sláva, Vaska je v pořádku!!!", zajásali jsme jako jeden muž a vydechli si úlevou. Už jsme se dokázali konečně radovat z koupání a ze sluníčka. Věděli jsme už ze zkušeností předchozích, že naše Vaska se bude v péči paní Netušilové mít jako v bavlnce. Sice jsme si chvíli trochu lámali hlavu nad tím, o jaké překvapení může vlastně jít, ale v návalu spousty jiných dojmů a zážitků jsme na ně zapomněli docela.

Čas rekreace uběhl jako mávnutím kouzelného proutku a přiblížil se den návratu. A zas horečné balení a těšení se domů. Už jsme se ani nemohli dočkat, až tu naši číču zase uvidíme a budeme se s ní moci pomazlit a přivítat. Snad nám už odpustila naše nepěkné chování a křik, kterými jsme ji před odjezdem častovali. Hlavně, že je živá a zdravá a čeká na nás.

Konečně doma! Stojíme před naším domem, zavazadla uprostřed chodníku na jedné hromadě. Nedočkavě všechny hartusíme na rozčíleného a tím i nešikovného otce, který se nemůže strefit klíčem do zámku, protože se mu ruce napětím třesou. A už je to! Vybíháme, ženeme se vzhůru po třech schodech, valíme se jak velká voda. I ten náš kulaťoučký tatínek závodí. A to je co říct.

Nestačí nám šířka schodů, takže se hrneme jeden přes druhého. Já sice dobíhám jako první, ale potkává mne stejný osud jako tatínka před malou chvílí. Ne a ne se strefit do klíčové dírky. Konečně! Otočení klíčem, dveře letí a my všichni se do nich cpeme najednou, divže futro s sebou nevezmeme. Ale v bytě ticho jako v hrobě. Žádné vítání, žádné mňoukání, hlasité předení a tření o nohavice.

Zneklidnění a s nervy našponovanými jako kšandopéry se rozbíháme po bytě. Dveře třískají, všude se ozývá jen naše volání, či spíše řvaní: Vaskóóó!!! Čičí, čičičičíííííííííí, čičíí, jsme doma!! Nic.

A tu se náhle do toho rámusu a tartasu ozve sestřino vítězné: " Séééém, pojďte séééééém, do kuchyněéééé. Tady je!" A zase se všichni strkáme opřekot a nedočkavě se natlačíme do dveří. Natahujeme krky. Strneme však s otevřenou pusou a jen nehlasně zíráme. To je překvapení!!!!

Ve svém pelíšku pod oknem leží naše číča a k jejím cecíkům je doslova přilepeno šest mlaskajících koťat. Proto nás Vaska nepřišla přivítat ke dveřím. Musela nejprve splnit své mateřské povinnosti. Vždyť ona má dětičky a ty jsou pro ni přednější, než dvounožci!

Maminka spráskne ruce a zahalasí dobrácky: "No teda, Vasko, ty jsi pěkná prostopášnice, tajnůstkářka a nezbeda: To se ti teda povedlo!" Vaska k nám všem vzhlíží nejistým a bázlivým pohledem a stále mňouká, jako by se ptala nás všech: "Líbí se vám má koťátka? A neublížíte jim tentokrát, i když je jich tolik?"

Všechny Vasčiny dětičky kolují z ruky do ruky a doprovázejí je naše výkřiky nadšení a obdivu. Koťata už vidí a jsou fakt nádherná. Ale každé je jinačí. Maminka říká pobaveně: "S kolika kocoury ses spustila, ty hanebnice zpustlá, že ani jedno tvé kotě není stejné?!"

Jedno Vasčino mimčo je totiž celé zrzavé, druhé zrzavě mourovaté, třetí celé černé jako kominík, čtvrté má bílé ponožky, jinak je jak uhel, páté je zas bílé se zrzavými fleky, a teprve to šesté je podobné mámě. No prostě kotěcí nadělení! Koťata jsou tak pěkná, že se budou udávat velice snadno. "To černé oponožkované, bílé se zrzavými fleky, zrzavý tygřík, zrzounek i to jak uhel jsou všechno kocourci. Jen jediné, které se Vasce podobá jak vejce vejci, je kočička," zjišťuje tatínek. A to je velice dobré. O kočičí pány je vždy zájem větší, než o kočičí slečinky. Vaska nyní už pochopila, že nebezpečí je zažehnáno. Ještě svým dětičkám dala do sytosti napít a pak se s námi se všemi mohla konečně přivítat.

Právě kolovala z klína do klína, když se ozval zvonek. Za dveřmi stála paní Netušilová, usmívala se od ucha k uchu a vesele pravila: To všichni čubrníte, jaké překvapení vám Vaska připravila?!

Maminka nejprve sousedce za nás všechny poděkovala za její péči a starost. Pak už ale nás tři hnala na chodník, pro zapomenutá zavazadla. Než jsme se s nimi vrátili, maminka uvařila kávu pro dospělé a kakao pro nás děti. Ze zavazadel putovaly na stůl všeliké maďarské dobroty a speciality. Všichni jsme se kolem něj sesedli a jen tiše poslouchali, kterak se záhada Vasčina zmizení vyřešila.

Paní Netušilová vyprávěla: "Když jste odjeli, vzala jsem hned klíč a šla do bytu vše zkontrolovat. Co kdybyste zapomněli v tom kalupu něco zavřít. Neměla bych stejně do rána klid. Otočím klíčem v zámku a ihned se mi v ústrety ozývá zoufalé mňoukání. Aha, vždyť to je přece náš ztracenec! Vstoupím do bytu, volám, číčuji a halasím, Vaska mi však naproti nejde. Co se to děje? A tak bloumám bytem, kontroluji vše potřebné a neustále číčuji. Nic. Jen to její SOS se ozývá. Ale odkud?! Tak znovu!. Chodím, otevírám jedny dveře za druhými a neustále mne pronásleduje to její volání. Ale odkud se to vlastně ozývá?! Jsem už celá usoužená a upajdaná. Už jsem byt prošla snad 10x, ale zas nic.

Tu se ocitnu v ložnici. Začíčuju. "Mňaúúúúúúú, mňááááúúúúúú," ozve se odpověď. Běhám po pokoji, poslouchám, uši natahuju ,ale stále nic. Najednou hlas zesílí. Tady, tady to bylo! Vždyť on maminčin ten prádelník mňouká! Otevírám první šuplík - nic. Jen volání sílí. Druhý - taky nic. Teprve při otevření zásuvky s čistým a vyžehleným povlečením najednou vyrazí blesk. Vaska letí jak žíznivá čára rovnou ke dveřím pokoje, pak chce do koupelny k bedýnce s pískem. Pouštím ji a ona se okamžitě střelhbitě vrací zpět. Proč vlastně ten spěch? A už to vidím i já!

Záhada se rozřešila! V čistém prádle leží slepé, šestinásobné nadělení. Vaska se k němu okamžitě vrací a ostražitě pozoruje, co se bude dít. "I ty mazaná potvůrko, ty sis tedy opravdu uměla vybrat sterilní porodní sál! Ale tady zůstat nemůžete. To by nešlo, říkám, beru koťata do košíčku na šití a následována ostražitou kočičí maminkou je odnáším do kuchyně, do Vasčina pelíšku."

A co bude s nimi dál, to už nyní musíte rozhodnout sami. Vaska se nám střídavě tulila spokojeně v klíně a nepřetržitým předením vyjadřovala souhlas se sousedčiným vyprávěním. Byla si už jista. Nic se nestane. My se už o její dětičky postaráme. A taky ano. Z "Kuldy, toho černého jako uhel, vyrostl opravdu nádherný, dvanáctikilový kocour. Byl udatný lovec myší a potkanů a jeho adoptivní dvounožci si ho nemohli vynachválit. I ostatní dětičky jsme umístili lehko. Byl o ně takový zájem, že jejich počet nebyl dostatečný a na několik lidí se ani nedostalo. Tak to je můj další kočičí příběh. I když Vaska už dávno,loví v docela jiných lovištích za Duhovým mostem, přesto na ni nikdy nezapomenu. (Ilustrační foto: Petra pospíšilová)