Toto povídání je pojednáno jako reklama na kočičky z útulku, se kterými mám ty nejlepší zkušenosti. Asi je něco pravdy na tom, že při laskavém a mírném zacházení jsou z nich neuvěřitelní mazlíci.

Mám doma dvě, obě z útulku. První jsem si přinesla v dubnu 1996 jako roční kastrovanou kočičku a v roce 1997 jsem si přibrala tehdy půlročního kocourka. První kočka, černá, se jmenuje Žofinka. Od té doby poněkud přibrala (ne že by předtím byla nějak hubená), ale je z ní skutečně pravá paní kočka. Už neuhýbá, když mi sedí v cestě, ale pěkně počká, až ji překročím, a teprve pak se mi začne motat pod nohy. To považuji za svůj velký „chovatelský“ úspěch, protože Žofinka se lidských nohou strašně bála, stačilo jen trochu šoupnout chodidlem a už mizela, nejlépe za gaučem. Dodnes se o nohy neotře.

Žofinka

Vůbec je to velmi decentní dáma, přízeň neprojevuje na potkání, ale když už se do těch projevů pustí, stojí to za to. Nejradši má, když si v koupelně čistím zuby. Z nějakého důvodu ji to zajímá, vyleze si na umyvadlo a hrozně se šponuje, abych ji hladila, a nakonec si do umyvadla vleze celá a rozvalí se v něm; což zároveň využívám pro kontrolu její velikosti, protože jsem se kdesi dočetla, že pokud se kočka nevejde do standardního umyvadla, jde o příznak nepatrného sklonu k obezitě. Má to další výhodu v tom, že si zuby čistím dost dlouho, jelikož nemám to srdce ji hned z umyvadla vyšoupnout.

V knihách se píše, že kočka má asi 14 hlasových rejstříků, ovšem Žofinka jich má podle mě mnohem víc. Když jí stříhám drápky (vím, že jen trošku, abych nezabrala do živého), tak dělá e-e-e-e-e (nedivím se), když ji letmo pohladím, tak broukne, jako by si to pochvalovala. Když se nudí, tak si sedne jako „knedla“ a flétnově mňoukne roztřeseným hláskem, že by se kááámen ustrnul, a já hned běžím a drbu ji a vůbec vyrábím všeobecnou zábavu.

Ven ji pouštět nemůžu, bohužel, ale mám okno do dvora, kde roste velký kaštan, na kterém bydlí spousta ptactva, a na dolních pavlačích sousedky věší prádlo, takže jsem nechala do okna udělat síť a kočky můžou na okně vysedávat. Stejně nejradši pozorují mně, zejména když míchám něco v hrnci. Milovníky drobných radostí miluju :-)

Původně vyšlo v r. 1998 v Dumce. Foto: archiv Lika