Jak to začalo:

Nakukuju!

Opatrně!

Ještě se bojím.

Ta obrovská bílá – prý Lady, tak ta na mě hučí!

Ta hubená proužkatá – prý Cecilka, tak ta na mě syčí.

A ta dvounohá šlape, bojím se nohou, ubližují malým kocourkům. Ale ruce má hebké a hladit umí, tak to se mi líbí. A moc krásně drbe za ouškama a pod bradičkou... jo a to já mám moc rád.

Achjoooooo! Je to tak těžké zase někomu věřit.

Jediný ten černý – prý Melíšek II. Ten se začal kámošit hned. No, však on je taky ještě kotě. A nalezenec pouliční. Jako já. Sice asi 3x tak velký, ale starší jen o pár měsíců. A taky pořád ještě hravý puberťák, takže se pěkně doplňujeme. Ale já taky vyrostu a bude ze mě velký kocour a pak si to rozdáme – jen v dobrém, samozřejmě. Ale už nebudu za mrňouse, jako teď. Válí se mnou sudy, a když mě zalehne, skoro nejsem vidět. Zatím jsem velký asi jako Cecilka. Jsem šťastný, že mám svůj domov a nové kamarády.

Mňauvajs, upadl mi kocour, achjooooooo! Chtěl jsem se schovat a nějak jsem si to špatně vypočítal, podjely mi pacáčky a zaplul jsem celým kocourem za to křesílko, co tak rád škrábu a mami se to moc nelíbí.

Jééééé tady něco letí, molík je to, hurááááá aspoň se něco děje... Hmmmm, tak smůla. Nojo – molík-smolík.

Tak já se konečně představím jo?

Asi jste pochopili, že jsem kocourek a mami mi začala říkat Damián. Narodil jsem se prý koncem května 2016 někde na ulici. Ujaly se mě TETY V AKCI.

Jsem krásně zrzavý, mám ale bílé tlapičky, bílou náprsenku a bříško a úúúúžasně proužkovaný ocásek s bílou špičkou. A je mi teda tak okolo 4 měsíců. Jsem ještě malý, ale prý vyrostu a budu velký kocour, říká mami.

Byl jsem dětmi týrané kotě a k tomu bezdomovec. Proto se bojím lidských nohou, prý si ze mě dělali kopačák. I u mé nové „mami“ se ještě bojím. Couvám a snažím se vcucnout do koberce. V depozitu mi poskytli tu nejzákladnější péči: očkování, odčervení a vyléčili mi poraněnou tlamičku, ale byl jsem sám v domečku v karanténě a bylo mi moc smutno. Hrál jsem si s myškami a dalšími hračkami, co tam byly pro mne připravené, a čekal, až někdo přijde, aby mi dal něco do misky a trochu jsme si pohráli společně a trochu mě pomazlil. Pak jsem tam byl zase sám, nestrádal jsem, ale samota pro kotě zvídavé není zrovna to pravé.

Já jsem totiž velký mazel. A hravý jsem taky, ale teď co s tím v novém domově? Melíšek by šel, ale ty dvě kočičí dámy se tváří, jako kdybych jim tu překážel.

Pokračování:

No, jsem kocourek všemi mastmi mazaný, protože my zrzouni jsme tím pověstní. Takže nohám uhnu a pak se vrhnu někam, kde jsem viditelný a tam se rozplácnu, aby mě náhodou mami nepřehlédla a mohla mě pohladit a taky musím mít přehled já, že jo. Protože kdyby dávala něco do misky, tak by taky nemuselo zbýt na jednoho podvyživeného ubohého strádajícího kocourečka. Ale současně musím být ve střehu, abych těm dvěma nedal příležitost na mě syčet a hučet.

Melíšek II. a Damián

Baštím za dva! Za tři???

A víte vy lidi, kde se spí nejlíp? No v posteli. Nebo néééééééééé?

Já tedy vyhodnotil postel jako nejlepší pelíšek.

Mami je šťastná, protože Melíšek II. prý nesnáší její vrtění. Ne vrnění, ale vrtění! Ona se totiž při spaní děsně mele. Nikdo neví proč – to je jednou na levoboku, pak na pravoboku, pak na zádech, pak sebou plácne na břicho – no kdo to má vydržet. Jen já, jen já!!! Totiž jsem na to vyzrál: když se přetočí, tak si přelezu.

Lady spávala na kraji postele, ale dlouho jí to nevydrželo. Vzdala to hlavně proto, že jsem přišel JÁ a tak trochu jsem ji z té postele vyhodil.

A Cecilka s Melíškem se přijdou ráno pomazlit, ale Melda spí na polici úplně nahoře a Cecil v pelíšku na škrabadle. Ale ranní tlačenice, když mami otevře oči a dá najevo, že by mohlo něco přistát do misky, je teda fofr.

Prý vibruje postel, když vrním. No jo, proč ne. Však já vrním rád a hodně.

Damián s Cecilkou

Jakmile slyším, že se večer používá koupelna,už jsem v pozoru a dozoruju na odchod do postele. A když mami zapadne, tak než si přetáhne přes sebe deku, už jsem tam a jako klíšťátko se přicucnu a spinkám s ní až do rána. A hlavu si položím na tu zelenou kytičku. Mami tuhle cosi rozněžněle mlela o nějakém Zrzínkovi, který na ní prý spával – teda na té kytičce, ale tomu nerozumím. Já si natáhnu kocourka, hlavičku na kytičku a je mi dobře.

Ona mě pohladí, já se rozvrním a olíznu jí prst, pak ji lehce hlodnu a zase spinkáme!

A občas se v noci packujeme s Melíškem a Cecilkou v posteli, sem tam někdo spadne dolů a pak se zase packujeme a pak zase usneme... ráno pusinkujeme, aby si všimla, že jsme veselí a hlavně hladoví a vylítaní... my totiž levitujeme už tak od tří od rána.

Mávám tlapičkou, váš spokojený Damián.

Jo a musím se dodatečně pochlubit, protože po celou cestu do nového domova (asi 100 km) jsem v přenosce ani nepípl, vůbec jsem nekňoural, koukal jsem se ven a věřil jsem své nové mami.

A další pokračování:

Jsem už velký a statný kocour a to mi ještě není ani celý rok. Vážím přes 5 kilo.

Melíšek II. a Damián

No, vlastně prý už mňoukám tenčím hláskem. Nevím, co tím mami myslela, ale to bylo tak: jednou jsme jeli na výlet. Krátký. Já jsem tam vylezl z přenosky a olízl přátelsky pána v bílém a on mi za to změřil teplotu. No, dobře, nebolelo to, asi to nutně musel vědět. Olízl jsem ještě jednou paní v bílém a pokusil jsem se o tanečky rozverného kocourka a ona mě postavila na váhu a dostal jsem včeličku.

Pak už si nic nepamatuju. Akorát to, že jsem se doma trochu motal, ale byli jsme cestou v takové příjemné prý Mlsárně, mami se tam vzpamatovávala ze zákroku, teda nevím, z čeho se vzpamatovávala ona, když se to týkalo mě, ale vzala mě dovnitř, a všichni, co mluvili hlubokým hlasem, mě moc litovali, a pak ty, co vypadaly jako mami, jí gratulovaly... já nevím. Nějak tomu nerozumím. Proč jedni pláčou nad tím, že jsem byl u doktora, a další se z toho radují??? Ti lidé jsou fakt divní. Dělalo mi dobře, že mě všichni rozmazlovali a hladili. Jen jsem nedostal žádný mlsánek, prý to chvíli potrvá.

Ale to neva, já jsem spokojený. Mám plnou misku, dobré granulky, prý se lesknu a mám krásný kožíšek, mlsky když se rozdávají nešetří se... no a já se mazlím jako o život, protože to prostě mám rád.

Damián

Můžu něco dodat, Damiáne???

• baštil jsi ne za 2 nebo za 3 kočky, baštil jsi za útulek!
• kradeš pořád jídlo Lady, která stoluje jako dáma, ovšem proti tvému a Melíškovu apetitu nemá šanci si misku dojíst.
• já že „šlapu“??? To sis dovolil dost! Když tak našlapuji prosím, jednou ti vysvětlím, co znamená „šlapu“, jo? Šoupu nohama ve strachu, abych tě někde nepřišlápla, protože z počátku našeho soužití jsi byl z nohou naprosto vyděšený. Až budeš přitulený pěkně v posteli a já tě budu hladit, tak si to probereme. Jindy to nejde, protože se pořád pleteš pod nohama.
• „lehce hlodneš“? Kousal jsi, neřáde, jako piraňa a to ti zůstalo. Ale uznávám, že teď už jen okusuješ z lásky a už to tolik nebolí.
• mazel? Jo mazel teda jsi stále, akorát že když jsi přicucnul kocourka pod deku, tak jsi se plazil podél těla odněkud-někam a používal drápky, jako kdybys šplhal po stromě. Podle toho jsem také vypadala.
• Cecilka přestala syčet a Lady hučet docela v rekordním čase (u Melíška II. jim to trvalo déle), takže jsi zvládl obě přesvědčit, že jen ty jsi ten pravý zrzavý do naší domácnosti. Nebo už holky rezignovaly a řekly si, že s tím stejně nic nenadělají.
• a co se Melíška II. týče, tak ten tě přijal hned, protože byl rád, že má parťáka na blbnutí.
• teď ve tvých cca 10-12 měsících začínám mít pocit, že budeme mít malého tygra – rosteš jako z vody (teda z kvalitních granulí a dalšího dobrého jídla) a vypadáš velmi zdravě a spokojeně. To mám fakt radost, rezatý kožíšek mi totiž moc doma chyběl.
• mám z tebe Damíšku radost a jsem ráda, že jsem ti mohla nabídnout domov a lásku, to mi vracíš plným packami.
• a děláte mi radost všichni 4 i tím, jak jste se naučili brát si nalámané tyčinky do tlamky – ty si je podáváš tlapičkou přesně stejně, jako to dělal Zrzínek, a už i naše madam Lady to umí a nenechá si mlsek vzít.
• jste prostě moc príma partička, která si rozumí, a já vím, že když vyjedu do práce, doma se nic nesemele, neporvete se a budete mě radostně vítat.
• a když se honíte, lítáte po místnosti, přepadáváte se ze zálohy, zapojíte do her i sněhobílou madam, tak věřím, že jste všichni šťastní – JSME VŠICHNI ŠŤASTNÍ.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.