Jeho výsost hrabě Monte Cristo, nebo-li Montezuma Pribina, alias Montík – takový jest vývoj mých jmen.

Teta Lika chtěla sice mlsotník, ale řekněme si to upřímně a otevřeně. I když papáníčko miluju, tak stejně není důležitější než já. Nic není důležitější než já.

Byl jsem se svojí sestřičkou nalezený, jako malé černé ochmýřené pískle, jednoho letního deštivého dne před pardubickým Globusem. Našel nás mladý muž, který nás donesl domů k mamince a začal hledat, kam nás vrazit – nechtěl nám asi dělat kojnou a vychovatele.

Pršk pršk - jsme tady.

Nakonec se dovolal k tjuchjovi a tjuchja řek, že koťata může přivézt. Když nás tjuchja dal do kuchyně, tak jsem okamžitě utrpěl šok – ke krabici, ve které jsem se ségrou nasupeně seděl, se přiblížila obluda s blemcákem velkým jako cirkusový stan – zafuněla na nás a očichala nás.

Obluda.

Prsk jsem na ni a ona se lekla a složila se na pelech pod stolem. Pak jsem několikrát prsk na tjuchju a na divnou tvrdou věc, ze které teklo mléko – jasně jsem řek, že tohle jíst nebudu, i kdybych měl natáhnout brčka hlady. Tjuchja byl poněkud zbabělý a po několika pokusech nás nakrmit nedůstojně ustoupil.

Vrazil nás do bydlíku a já jsem měl dost času přemýšlet o tom, jestli bylo uvážlivé tvrdit, že raději natáhnu brčka hlady... Vzhledem k tomu, že jsme rádi prskali, bylo naše první jméno Prškal a Prškalová.

Copak jsem to dneska měl?

Ráno tjuchja přišel do koupelny a co neviděl? Místo dvojitě, viděl jednoduše – nebo-li viděl moji ségru a mě ne. Já byl totiž na prohlídce místnosti – jestli si někdo myslí, že zůstanu, tam kam mě dal a zavřel, tak to se hodně mýlí. Za dopoledne jsem utekl několikrát a dostal jsem jméno Hrabě Monte Cristo – to byl asi nějaký jiný utíkavý kocour.

Pak tjuchja začal přemýšlet o jménu pro moji ségru – nejdřív koketoval se jménem Jan Tleskač – párkrát se totiž elegantně snesla ze stolu na zem a vzala sebou osušku jako padák, ale pak se mu toto jméno zdálo pro holku nevhodné.

Nakonec zvolil automobilové jméno Mercedes. To už jsme se ségrou usoudili, že se nic natahovat nebude, a začali jsme jíst alespoň zakysanou smetanu. Tu jsme dostávali několik dní, a pak jednoho dne tjuchja koupil něco naprosto božího – pribiňák.

Tady jsem se držel zpátky.

Nevím, proč existenci této pochoutky před námi tak dlouho tajil – asi z vrozené lakoty.

Tady jsem se nedržel zpátky.

Pořád jsem se jmenoval Hrabě Monte Cristo, ale jak jsem rostl, tak jsem lumpačil a volejte na někoho tříslovným jménem. Tjuchja tedy moje jméno, v případech svého akutního vzteku, zkrátil na Montezumo. Pořád jsem měl moc rád pribináčky a jedna internetová kamarádka navrhla ještě příjmení Pribina.

Nakonec jsem se tjuchjovi zadrápl do srdce a zůstal jsem jako jediný vlastní koč u něj. Nebo jestli to spíš nebude tak, že jsem si tjuchju prostě nechal a milostivě jsem ho nechal obývat moje obydlí – jo jo, to je výstižnější.

Nooo a k mlsotníku – zakysaná smetana se dělá z normální smetany, nechá se prostě zestárnout a z toho zkysne. Pribiňák se dělá z tvarohu a cukru a je naprosto mňam. Dále mám rád kapsičky, konzervičky, granulky a také maso – to je fakt boží.

Monťas v. p. (v. p. znamená vlastní packou – ne to, co jste si někteří z vás mysleli :D)

Prostě já.

Foto: zapisovatelka textu.