Neviditelný pes

KOČKY: Sphynx-mise, část první.

4.11.2020

Je to víc než osm let od chvíle, kdy do mé kočičí smečky přibyl další parťák, tehdy ani ne dvouletý kocour plemene kanadský sphynx, jménem Ozzy Bronco. Tohle plemeno jsem do té doby znala jen z encyklopedických knih, věnovaných kočkám. A jsem moc ráda, že jsem se s ním mohla seznámit na vlastní kůži. Kromě toho, že jsou to kočky atypické svým vzhledem – postrádají totiž srst –, jsou také daleko kontaktnější než jiná plemena. A pro mne byl Ozzýšek skutečně jedinečným kamarádem.

Ozzy, kanadský sphynx. Foto pro Miss kočka

Píšu „byl“, protože ve svých 10 letech se začal léčit se špatně fungujícím srdíčkem a dle odhadu veterináře nás čekal „boj o měsíce“. Se shodnou diagnózou i medikací jsem měla již dříve zkušenost u kočičky Šišky, o kterou jsem se po smrti kamarádky starala. Šiška s léky docela dobře – hlavně bez bolestí – prospívala dalšího víc než půl roku.

Asi i pod dojmem vývoje nemoci u ní mi přišla Ozzyho smrt jako blesk z čistého nebe. Léky bral už víc jak měsíc, po celou tu dobu byl pohodový, měl dobrou váhu, krásně žral. Jedno srpnové ráno seskočil z postele, snad se šel napít nebo prozkoumat, zda nezůstala v miskách nějaká ta granulka; slyšela jsem zvuk, jakoby něco spadlo a pak mňouknutí – vyskočila jsem z postele a našla ho ležícího se zadníma nohama nepřirozeně nataženýma dozadu na jednom z odpočívadel kočičího stromu… hned jsem ho sundala a věděla, že je zle.

Hodila jsem na sebe nejnutnější oblečení, popadla doklady, Ozzyho vsunula do plyšového tulipytle a pěšky pospíchala přes Přírodní památku V Hrobech na veterinu. Moje podezření potvrdil i veterinář, Ozzy na tom byl velmi špatně. Dostal potřebné injekce, ihned byl přenesen do kyslíkového boxu. Pro informace o jeho stavu jsem volala během dne specialistovi na srdíčko – bohužel s jednoznačným závěrem: kyslíkový box nepomohl. Oz byl nadále apatický, sliznice šedé, teplota skoro neměřitelná. Po další konzultaci jsme se s veterinárním lékařem rozhodli pro eutanazii. Ozzy dost možná prodělal i trombózu, laicky bych tomu přisuzovala bezvládnost tělíčka od pasu dolů a neschopnost udržet moč i stolici během ranní cesty na veterinu. Spolu s dcerou a synem jsme měli možnost se s Ozzym rozloučit a zůstat s ním až do konce.

Ozzy ještě v pohodě doma

Před pár týdny mne napadlo, že bych si v budoucnu chtěla sphynxe pořídit ještě jednou. Kočky se průměrně dožívají delšího věku než psi, i proto jsem odsunula stranou myšlenku na pořízení kotěte, přece jen už mám nějaký ten křížek na krku. A na veterině mi dala sestřička typ na útulek v pražských Měcholupech. Přibližně od půlky června tam měli v karanténě asi 5tiletého sphynxího kluka.

A tak jsem do útulku zavolala a optala se na možnosti jeho získání. Útulek bohužel neprovádí rezervace. V karanténě v útulku měl být přibližně do poloviny letošního října, poté by měl být připraven k výdeji. Pokud by nebyl kastrovaný, výdej se posune ještě o dalších cca 7-10 dní (zdálo se mi, že u sphynxe by to, jestli má, nebo nemá kuliny, mělo být vidět celkem na první dobrou :-).

Nalezenec v útulku

A tak jsem se průběžně dívala na stav na stránkách a nechala vše na „vyšší moci“. Má-li u mne najít nový domov a já v něm nového parťáka, CD zajistí, abych byla prvním zájemcem, který se pro něj do útulku dostaví; pokud ne – snad najde šťastný domov jinde… Zatím tedy nezbývá než čekat…

A s ubíhajícími dny a týdny jsem zatím přemýšlela, kdy si jít kocourka vyzvednout? Ráno v den výdeje, o něco málo dřív, než bude útulek otevírat? (Pokud „výdej“ vyjde v pracovním týdnu, otvírají v 9:00. Jestliže připadne na víkend, otevírá se ve 12:00). Nebo raději nějakou tu hodinku před otevřením? S postupem doby jsem se utvrdila v tom, že o sphynxího kluka bude větší zájem než o ostatní útuláčky.

A tak jsem pomalu promýšlela plán vyzvednutí: v týdnu pojedu k útulku už během noci, z domova si vezmu taxi. Zásobím se termoskou s horkou kávou a něčím k snědku. V tomhle ročním období už bude v noci určitě docela zima, proto s sebou vezmu spacák – tedy ne na spaní, ale abych se během čekání mohla zahřát. A také skládací židli, přece jen je příjemnější se posadit, než dlouho stát na místě. A také jsem požádala syna, zda by alespoň část čekání netrávil se mnou – útulek je nedaleko vlakové zastávky, v okolí je spíše průmyslová zóna, tedy v noci dost opuštěné místo. V případě víkendu dorazím na místo brzy ráno vlakem z Vršovic.

V práci jsem se s předstihem domluvila s mým panem ředitelem a vysvětlila důvody, proč ho požádám o den dovolené – trochu netradičně – teprve večer před, pošlu esemesku, že druhý den nepřijdu.

Asi týden před předpokládaným výdejem, byla na stránky útulku doplněna informace, že kocourek je kastrát, čímž odpadl další týden nejistoty, kdy asi k výdeji dojde. Termín se den ode dne blížil.

Máte i vy nějaký „rituál“, který dodržujete, když si přejete, aby vám něco dobře dopadlo? Já občas ano. Kocourkovi už jsem vybrala jméno, ale pro sebe jsem si řekla, že zatím ho nikdo nesmí znát – tím bych měla mít „pojištěné“, že to vyjde a budeme spolu.

A jak to dopadlo, to se dozvíte příště :-)

Foto: Jitur a archiv útulek

Jitur Neviditelný pes


zpět na článek