19.10.2019 | Svátek má Michaela


KOČKY: Kočka na vodítku?

17.4.2019

To nemusí být jen hloupý vtípek. Stejně jako pes, naučí se i kočka chodit na vodítku. Jen je to tak trochu jiná procházka, než s tím psíkem. Pes na vodítku jde vedle vás, popřípadě o něco málo napřed. Bez vodítka, navolno, běhá kolem a hlídá si vás.

Kočka na vodítku, to je ovšem jiná. Moje první taková zkušenost byla s mým prvním kocourkem, siamákem Filipem. Chodit s ním ven nám tehdy doporučila přímo chovatelka. Pokud se pamatuji, zvládal to docela dobře. Jen když se v blízkosti vyskytl nějaký rušivý element, to se mi zasekl drápy do nohou a bleskurychle vyšplhal do náruče a stihl tak na mém těle zanechat dlouho viditelné důkazy toho, co se právě stalo. Na vodítku i s obojkem ho pak moje máma „jistila“, když se díval ven z okna našeho bytu ve druhém poschodí, což dělával s velkou oblibou.

Pokud je takhle kočička zvyklá chodit ven od kotěte, není s tím problém, jen místo běhání před vámi i za vámi je to spíš takových pár kroků vpřed – tedy rozumějte někdy opravdu „dva“ kroky vpřed – dozadu pak kroků o něco víc a zalehnutí. A tak dokola. Takže na moc velkou vycházku se netěšte.

Taková vycházka s kočkou (Terkou) na vodítku (u mne tedy z důvodu návštěvy veterinární kliniky a absolvování ročního očkování) probíhá, z mého pohledu v lepším případě, asi takhle – vezmete do náruče svou kočku, připnete jí obojek (abyste ji měli pro jistotu jak chytit) a vyrazíte.

Terka.

Terka.

Cestou na zastávku autobusu kočka nasává všechny ty vůně kolem, otáčí uši ze strany na stranu a chytá tu směs různých nezvyklých zvuků. Občas mňoukne a vy jí znovu opakujete, že se nemusí bát, jen dojedeme na kliniku, dostane pigárko, jen lehce to štípne a zase pojedeme domů. Z cesty autobusem je sice trochu vykulená, ale už si začíná zvykat a pozoruje, co se děje za oknem.

V čekárně na veterině pak nevychází z úžasu – tedy ne že by ji nějak vzrušil jezevčík nebo bichonek, sedící vedle – to je taková jen o něco menší váhová kategorie jejího kamaráda westíka Quickse –, ale když si vedle ní ob židli sedne vlkodav – tak to je tedy něco! V ordinaci na stole pak po prohlídce dostane to slíbené pigáro, pochvalu, jak je statečná, a jede se stejnou cestou domů. A aby si tu cestu ještě víc zažila, opravdu na vlastní tlapky, projde se pod rozkvetlými špendlíky.

Celé to může proběhnout i jinak. Poté, co zapnete obojek, kočka (Čin) se vám většinou lehce vykroutí z rukou a zmizí, nejlépe do kouta pod postel.

Čin-čin.

Čin-čin.

Když znovu vyleze (tedy vlastně se vám ji podaří záludně nalákat na nějaký ten kočičí pamlsek), popadnete kočku, připnete k obojku vodítko a vyrazíte ven z bytu. Než zamknete, podaří se kočce opět hupsnout alespoň na podlahu na chodbě před bytem. Přivoláte výtah, popadnete kočku a chlácholíte ji, zatímco se ji snažíte „nacpat“ do plyšového tunýlku, který jste si pro přepravu připravili. Je to snazší k přenášení než přepravka, citelně lehčí, kočce není zima i při chladnějším počasí a navíc se nese v náručí a vidí na dění kolem sebe.

V autobuse si vás všimnou, neb kočka hlasitě co chvíli mňouká. V čekárně sedí kočka schovaná až po uši v tunýlku. Když na vás dojde řada a dorazíte do ordinace, kočku vysoukáte z tulipytlíku rovnou na vyšetřovací stůl a jen koukáte, jak je možné, že si to zvíře při váze 4,30 kg dokáže lehnout tak, že je skoro naprosto v rovině s deskou stolu. Umístění pigára je pak už jen maličkostí a jde se domů.

Další varianta výše popsaného – probíhá zčásti prakticky stejně – tentokrát se sphynxem Ozzym, snad jen s tím rozdílem, ovšem podstatným, že vás nelze v autobuse prostě ignorovat nebo snad dokonce přeslechnout.

Ozz.

Ozz.

A to po celou dobu vaší jízdy, protože on mňouká či spíše řve, ač i jeho ujišťujete, že se nic hrozného neděje. A když se vás chytí ve snaze vyšplhat se vám za krk, je to podobně důkladné jako kdysi u Filipa. Cestou od autobusu do ordinace se přece jen trochu zklidní a zvědavě okukuje okolí.

Jakmile ale vstoupíte do čekárny veteriny, hned dá všem kolem jasně najevo, že on strach nemá a rozhodně si nenechá líbit nic a od nikoho. Odhalí své špičáky a pořádně nahlas kolem sebe prská. Pak se vám uvelebí na klíně a trpělivě čeká.

Jen vás ovšem zavolají do ordinace, sykot, prskání a tasení špičáků se opakuje, a tak to trvá po celou prohlídku na vyšetřovacím stole. Když paní doktorka poslouchala srdíčko, až jí zaléhalo v uších…

Kocour nepřestává, ani když už obdrží to slibované pigáro, znovu se uklidní až zalezlý po krk v tulipytlíku. Zpáteční cesta busem proběhne v klidu. Jen od zastávky k domu mňouká, a tím silněji, čím víc se blížíme ke vchodu. U hlavních dveří to už nevydrží a vyškrabe se z pytle, skočí na podlahu a hrne se k výtahu a honem, honem domů…

Ideální – cesta v naprostém poklidu – to je cesta s mourinkou Maggie, obejde se nejen bez významnějšího se drápání ven z tunelu, ale i prakticky bez mňoukání – prostě se jen nechá chovat po celou dobu cesty.

Maggie.

Maggie.

Chodíte se svou kočkou na procházky? A jak probíhá taková návštěva veteriny u vás? Máte nějaký zajímavý zážitek, o který se podělíte?

Foto: Jitur. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.

Jitur Neviditelný pes


SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily
SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily

Pojďte s námi otestovat dětské sirupy od NutriFood a ochraňte tak své děti před náporem nemocí a proměnlivého podzimního počasí. Stačí se přihlásit v komentářích.






KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !