To nemusí být jen hloupý vtípek. Stejně jako pes, naučí se i kočka chodit na vodítku. Jen je to tak trochu jiná procházka, než s tím psíkem. Pes na vodítku jde vedle vás, popřípadě o něco málo napřed. Bez vodítka, navolno, běhá kolem a hlídá si vás.

Kočka na vodítku, to je ovšem jiná. Moje první taková zkušenost byla s mým prvním kocourkem, siamákem Filipem. Chodit s ním ven nám tehdy doporučila přímo chovatelka. Pokud se pamatuji, zvládal to docela dobře. Jen když se v blízkosti vyskytl nějaký rušivý element, to se mi zasekl drápy do nohou a bleskurychle vyšplhal do náruče a stihl tak na mém těle zanechat dlouho viditelné důkazy toho, co se právě stalo. Na vodítku i s obojkem ho pak moje máma „jistila“, když se díval ven z okna našeho bytu ve druhém poschodí, což dělával s velkou oblibou.

Pokud je takhle kočička zvyklá chodit ven od kotěte, není s tím problém, jen místo běhání před vámi i za vámi je to spíš takových pár kroků vpřed – tedy rozumějte někdy opravdu „dva“ kroky vpřed – dozadu pak kroků o něco víc a zalehnutí. A tak dokola. Takže na moc velkou vycházku se netěšte.

Taková vycházka s kočkou (Terkou) na vodítku (u mne tedy z důvodu návštěvy veterinární kliniky a absolvování ročního očkování) probíhá, z mého pohledu v lepším případě, asi takhle – vezmete do náruče svou kočku, připnete jí obojek (abyste ji měli pro jistotu jak chytit) a vyrazíte.

Terka.

Cestou na zastávku autobusu kočka nasává všechny ty vůně kolem, otáčí uši ze strany na stranu a chytá tu směs různých nezvyklých zvuků. Občas mňoukne a vy jí znovu opakujete, že se nemusí bát, jen dojedeme na kliniku, dostane pigárko, jen lehce to štípne a zase pojedeme domů. Z cesty autobusem je sice trochu vykulená, ale už si začíná zvykat a pozoruje, co se děje za oknem.

V čekárně na veterině pak nevychází z úžasu – tedy ne že by ji nějak vzrušil jezevčík nebo bichonek, sedící vedle – to je taková jen o něco menší váhová kategorie jejího kamaráda westíka Quickse –, ale když si vedle ní ob židli sedne vlkodav – tak to je tedy něco! V ordinaci na stole pak po prohlídce dostane to slíbené pigáro, pochvalu, jak je statečná, a jede se stejnou cestou domů. A aby si tu cestu ještě víc zažila, opravdu na vlastní tlapky, projde se pod rozkvetlými špendlíky.

Celé to může proběhnout i jinak. Poté, co zapnete obojek, kočka (Čin) se vám většinou lehce vykroutí z rukou a zmizí, nejlépe do kouta pod postel.

Čin-čin.

Když znovu vyleze (tedy vlastně se vám ji podaří záludně nalákat na nějaký ten kočičí pamlsek), popadnete kočku, připnete k obojku vodítko a vyrazíte ven z bytu. Než zamknete, podaří se kočce opět hupsnout alespoň na podlahu na chodbě před bytem. Přivoláte výtah, popadnete kočku a chlácholíte ji, zatímco se ji snažíte „nacpat“ do plyšového tunýlku, který jste si pro přepravu připravili. Je to snazší k přenášení než přepravka, citelně lehčí, kočce není zima i při chladnějším počasí a navíc se nese v náručí a vidí na dění kolem sebe.

V autobuse si vás všimnou, neb kočka hlasitě co chvíli mňouká. V čekárně sedí kočka schovaná až po uši v tunýlku. Když na vás dojde řada a dorazíte do ordinace, kočku vysoukáte z tulipytlíku rovnou na vyšetřovací stůl a jen koukáte, jak je možné, že si to zvíře při váze 4,30 kg dokáže lehnout tak, že je skoro naprosto v rovině s deskou stolu. Umístění pigára je pak už jen maličkostí a jde se domů.

Další varianta výše popsaného – probíhá zčásti prakticky stejně – tentokrát se sphynxem Ozzym, snad jen s tím rozdílem, ovšem podstatným, že vás nelze v autobuse prostě ignorovat nebo snad dokonce přeslechnout.

Ozz.

A to po celou dobu vaší jízdy, protože on mňouká či spíše řve, ač i jeho ujišťujete, že se nic hrozného neděje. A když se vás chytí ve snaze vyšplhat se vám za krk, je to podobně důkladné jako kdysi u Filipa. Cestou od autobusu do ordinace se přece jen trochu zklidní a zvědavě okukuje okolí.

Jakmile ale vstoupíte do čekárny veteriny, hned dá všem kolem jasně najevo, že on strach nemá a rozhodně si nenechá líbit nic a od nikoho. Odhalí své špičáky a pořádně nahlas kolem sebe prská. Pak se vám uvelebí na klíně a trpělivě čeká.

Jen vás ovšem zavolají do ordinace, sykot, prskání a tasení špičáků se opakuje, a tak to trvá po celou prohlídku na vyšetřovacím stole. Když paní doktorka poslouchala srdíčko, až jí zaléhalo v uších…

Kocour nepřestává, ani když už obdrží to slibované pigáro, znovu se uklidní až zalezlý po krk v tulipytlíku. Zpáteční cesta busem proběhne v klidu. Jen od zastávky k domu mňouká, a tím silněji, čím víc se blížíme ke vchodu. U hlavních dveří to už nevydrží a vyškrabe se z pytle, skočí na podlahu a hrne se k výtahu a honem, honem domů…

Ideální – cesta v naprostém poklidu – to je cesta s mourinkou Maggie, obejde se nejen bez významnějšího se drápání ven z tunelu, ale i prakticky bez mňoukání – prostě se jen nechá chovat po celou dobu cesty.

Maggie.

Chodíte se svou kočkou na procházky? A jak probíhá taková návštěva veteriny u vás? Máte nějaký zajímavý zážitek, o který se podělíte?

Foto: Jitur. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.