7.7.2020 | Svátek má Bohuslava


KOČKY: Jsem Amanda

2.1.2020

Tak já jsem Amanda a jsem kočka. Ale, jak říkával ten starej kocour, co už ho nic nebavilo, ani trochu porvat se nechtěl, úplně všechno je jinak. A tak je to i se mnou. Tak třeba kočka… Já už koťata nikdy mít nebudu. Jsem ještě kočka? Trochu asi jo, ale tak úplně asi taky ne.

Amanda, mainská mývalí

Jsem Amanda. Teda, ŘÍKAJÍ mi Amanda. Vlastně TEĎ mi říkají Amanda.
To bylo tak… Já jsem se tu objevila tak nějak zčista jasna a chytili mě v nějaké díře u Třebíče. Byla jsem velká, pohublá a vzteklá a srst jsem měla úplně zdredovatělou. Jak jsem se tam vzala? Můžete si vybrat:

Někdo tvrdí, že jsem nejspíš nafackovala nějakému vlezlému dítěti, když už jsem nevěděla z kterých do kterých. Tak mě odvezli někam daleko a tam mě nechali s tím, že zpátky netrefím. Taky to mohlo být tím, že někomu se znelíbily moje zdravotní problémy, tak to se mnou provedl tak nějak podobně. (Ale k tomu se ještě dostaneme). A ti nejromantičtější si myslí, že jsem nejspíš utekla nějakým turistům, kteří sem přijeli s nějakým karavanem nebo s obytným autem. No, a pak odjeli a někde v Holandsku, nebo bůh ví kde, mě do dneška oplakávají.

Je tady určitě ještě řada dalších možností, jak to mohlo být, ale já to neřeším. Přesněji řečeno, my kočky to neřešíme. Něco se stalo a já jsem se ocitla na samotce v útulku v Třebíči.
No, řeknu vám, zábava jak na krchově. Napřed mně ostříhali srst. Samozřejmě to taky schytali, protože těch šest kilo mám a nějakou páru taky. A moje drápky? To jsou spíš drápy a mám tlapu jako pes. Však se mě taky menší psi bojí, a jak zavrčím, hned jsou schovaní za páníčkem a odtud hrdinsky štěkají. Ale zpátky do Třebíče. Tam mně právě začali říkat Amanda.

Všichni určitě víte, že my kočky máme vlastní kočičí jména. Ona to vlastně nejsou jména, ale taková charakteristika, co jsme, jak vypadáme, co děláme a jak nás vidí ostatní kočky. Proto má vlastně každá kočka jiné kočičí jméno, které se jednak nikdy neopakuje (protože každá jsme jiná) a které se vlastně celý náš život mění. Protože i my kočky, jak dorůstáme a stárneme, se měníme. Proto taky asi nemáme problém si zvyknout na to, že nám potom říkají všelijak.

Amanda, mainská mývalí

Amanda mi začali říkat, protože samozřejmě nevěděli, jak mi říkali ti předtím, a mně to bylo jedno. Znáte to, už jsem to říkala. My kočky prostě skutečně ledacos neřešíme. Chtěli, abych byla Amanda, tak jsem Amanda. (Teď jsem ještě Kočka, Mňoukna, Číča, Potvora Zrzatá a tak podobně. Oni mají děsnou radost, když na ta označení, která mi přidělili, nějak zareaguju. Třeba zvednu hlavu a podívám se na ně, nebo třeba jenom udělám špičkou ocasu pár háčků. Jako že slyším.)

Ale to jsem zase odbočila. Ze samotky mě nakonec pustili, když se mnou před tím dělali spoustu ošklivých věcí. Něco do mě pumpovali takovými dlouhými trny a taky mně cpali to huby různé nechutnosti, které tedy moc k jídlu nebyly. Taky přišli na to, že mám uražený jeden zub a nějak nemám ráda, když mi sahají na pravé zadní stehno. Vydedukovali z toho, že mě asi porazilo auto. Je to možné. Nevím totiž, co to takové auto je.

V útulku byla hromada dalších koček a začaly problémy. Chtěla jsem mít svůj prostor a svůj klid a ony tomu nějak nechtěly rozumět. Že jsem nová a že budu poslouchat.
Tak jsem jich pár vyfackovala a byl pokoj. Měla jsem svůj vlastní kruhový metr svého vlastního prostoru a tam žádná jiná kočka nevkročila.

Amanda, mainská mývalí

Ono to v tom Třebíči zase až tak zlé nebylo. Starali se tam o nás, jídla i pití bylo dost, solidní záchody pořád k dispozici. Část útulku byla vlastně venku pod stříškou a přes drátěný plot bylo vidět ven. Nepršelo tam, nefoukalo tam a byla tam hromada měkkých matrací, mezi kterými byla spousta útulných teplých koutků, kde se dalo nádherně podřimovat i spát.

U toho plotu jsem proležela hodně času a dívala na ten veliký svět plný neznámých věcí, které by stálo za to prozkoumat a očichat, a na tu volnost bez plotů, s možností jít do neznáma a zkoumat a poznávat nová místa a nové věci. A snad se potom taky vrátit a vyspat se někde v teple mezi těmi matracemi, ale to už by se uvidělo.
Všimli si toho a začali mi říkat, že jsem kočka pozorovatelka.

A tak běžel čas. Některé kočky si někdo odnesl, jiné, nové, se zase objevily. Jen já jsem tam byla pořád. Sice mě nabízeli, ale nikdo mě nechtěl – měla jsem špatný posudek. Velká, stará, nevrlá, nesnáší jiné kočky ani děti, nemazlí se. Prostě žádné roztomilé hravé koťátko nebo domácí kočička s krásnou kulatou hlavičkou, které je pak možné, když přestanou být tak roztomilé nebo někoho drápnou, někde vyhodit na ulici. Nejlíp v zimě, když mrzne.

Amanda, mainská mývalí

Jsem už prostě normální dravec, i když nepatřím k těm velkým. Sice chytám myši, je to zábava, ale nepohrdla bych ani něčím větším, třeba zajícem, králíkem nebo bažantem. Jsem velká a silná, jsem prý mainská mývalí.
Taky jsem ty bažanty a zajíce honila… V tom krásně veselém neveselém období v polích, v zahradách a ve křoví, v horku i v mrazu, na slunci i za deště. Než mě tenkrát chytili a odvezli do Třebíče.

Pak tam zase jednou někdo přišel. Otráveně jsem otočila hlavu, kdo to sem zase leze. Byli dva a ti malí mňoukavci přadláci se na ně okamžitě vrhli a začali se o ně otírat, mňoukat a všechno to ostatní. Jenže oni, světe div se, přijeli kvůli mně. Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale oni znají nějakou Anýsku, i když nebydlí všichni pohromadě. No a ta Anýska mě nějak našla a prý jsem se jí moc líbila. Měla o mě zájem, přišlo jí, že už jsem tam zbytečně dlouho, a že by mě někdo taky měl chtít. Jenže ten můj posudek… Ona už dvě kočky měla a tak se bála, že by to ty dvě micinky odnesly.

Amanda, mainská mývalí

Tak o mně řekla těm, co se na mě pak přijeli podívat. Ta Anýska věděla, že ta jedna z nich by kočku moc chtěla. Jenže ten druhý kočky neměl rád a nechtěl je, protože prý smrdí a dělají, promiňte, že to tak řeknu, bordel. Dokud bydleli jenom v bytě ve třetím patře, tak se s tím ta jedna smířila. Ale pak se odstěhovali do velikého baráku se zahradou na venkově… A ta jedna nějakou tu kočku chtěla tím víc, protože kromě toho druhého už tomu nic nebránilo. Ale stejně řekla, že ne, že to nejde. Kvůli tom druhému. Ale on viděl, že je jí to líto. Tak řekl, že by to šlo, ale že budu jenom na chodbě, protože určitě smrdím a tak dál, jak už jsem řekla. A tak teda dorazili do třebíčského útulku, že se na mě podívají.

Ale bylo ouvej, protože jsem velká a skutečně jsem vypadala dost zle a nepřístupně (taky jsem se o to patřičně snažila), ta ona se mě začala bát. Nebylo to nic divného, protože se mě tam báli všichni. Sice o mně říkali, že jsem místní celebrita, ale báli se mě i jako té celebrity. A že by radši chtěla nějakou tu malou roztomilou kočičku. Jenže se ozval ten on, že se mu líbím a že přece přijeli pro mě. Tak se tam chvíli všichni dohadovali a po dalším telefonátu vedoucímu útulku a ověřování, že u nich skutečně nejsou žádné děti a že tam budu mít dost prostoru, se konečně dohodli, že teda pojedu.

Vzali si silné kožené rukavice s manžetama až skoro úplně nahoru a nacpali mě do přepravky. S těma rukavicema to teda udělali dobře. Dost jsem se bránila – říkala jsem si, že lapák jako lapák, že tady už mě ostatní kočky neotravují a že tady mám aspoň ten drátěnej plot, přes kterej se dá pozorovat ten svět venku. Bůh ví, jak to bude vypadat tam u těch dvou.

Amanda, mainská mývalí

No, nakonec mě tam nacpali, ti dva si mě převzali a někam jsme jeli.
Byla to hrůza… Bylo mně špatně, pak jsem se jim snažila vysvětlit, že nutně potřebuju na záchod, jenže oni nic. Jak jsem vypadala, to si asi dovedete představit.

Tam u nich mě vypustili. Teda spíš mě vytáhli ven, jak jsem byla po cestě zblblá a bylo mně špatně, tak jsem se ani nebránila. Ukázali mně hajzlík, a hned za ním byla perfektní skrýš, to bylo pozitivum. Hned jsem tam vlítla a doufala, že na mě zapomenou, že půjdou pryč, nechají mě být a tak podobně. Jenže následoval další šok, všimli si, jak vypadám. Takže mě zase chytili a hurá pod sprchu. Ještě že ta voda byla teplá…

Bylo mi to už jedno, tak jsem se ani nebránila, ani když na mě potom pouštěli teplý vítr. Rychle jsem uschla, a když mě pustili, honem jsem se zase schovala. A ejhle, ona se tam objevila teplá a vysoká deka, tak jsem už na nic nemyslela, stočila jsem se a už jsem spala.

Potom si mě nevšímali, jenom jsem při první výzkumné výpravě objevila, že hned vedle jsou misky, jedna s vodou a jedna s těma křupkama, co jim říkají žrádlo. Protože kolem nikdo nebyl, napila a najedla jsem se a zase se schovala. Jenže se nic nedělo, tak jsem začala být zvědavá, kde to vlastně jsem. A ono to nebylo tak špatné – všechny dveře byly otevřené, na několika místech u těch nejlepších pozorovatelen jsem našla deky, byly tam schody, nad kterými jsem našla tu nejlepší pozorovatelnu.

Veliké okno skoro na úrovni podlahy. Tak jsem si tam lehla na připravenou deku (v domě zrovna nikdo nebyl) a dívala se ven. Byly tam další domy, byly tam stromy, zahrady, poletovala tam spousta ptáků. A celý dům jsem měla pro sebe!
Pak jsem zdola uslyšela, že někdo přišel. Opatrně jsem počkala, až tam u schodů nikdo nebude, a zase zajela do své skrýše. Nic se nedělo, nikdo mě nehledal a nešmíroval mě, tak jsem celkem klidně zase usnula.

Amanda, mainská mývalí

Tak to šlo asi tři dny, jídlo i voda se pořád objevovalo, nikdo mě nenaháněl. Tak jsem zkusila, co to udělá, když vylezu ven a ukážu se jim. Nestalo se nic, jenom jsem uslyšela svoje současné jméno. Tak jsem se tam prošla, pozdravila zvednutým ohonem a udělala na něm pár háčků. Zase nic. Tak jsem k ní zkusmo přišla a otřela se jí o nohu. Natáhla po mně ruku a pak jsem radši zase utekla do skrýše.
Ale pak se mně to rozleželo, tak jsem jí večer vlezla k nohám do postele. Jen tak, co to udělá. Neudělalo to nic, tak jsem se další den nechala od obou pohladit po zádech a poškrábat pod bradou. Ale na uši jsem si ještě sáhnout nenechala, to ne. To přišlo až ještě později.

A tak to šlo den za dnem, můj původní úkryt za hajzlíkem už byl dávno zapomenutý, začala jsem používat veliké škrábadlo, chodila jsem si pro pochoutky a pak jsme jednou šli ven, do té zahrady, kterou jsem zatím znala jen z vyhlídky na balkóně a podle pachů, který zachytil můj čenich. Byly tam hezké keříky, pod které se dalo schovávat před horkým sluncem nebo když začalo trochu krápat.

A cítila jsem tam taky hodně dalších koček, a to přece nemůžu strpět! Tady je to přece moje! Bylo pár rvaček, ale všechny jsem úspěšně absolvovala. Je tedy pravda, že úplně všechny bych nevyhnala, ale když ony na mě všechny začaly syčet, a to se přece nedá dělat nic jiného, něž ukázat, kdo tady vládne, že. Teda ti mí dva to moc rádi neviděli, ale co se dalo dělat…

Amanda, mainská mývalí

Párkrát jsem přelezla přes plot do některé vedlejší zahrady nebo za plot vzadu za lískami. Ne že bych chtěla utéct, ale průzkum je průzkum. Těm dvěma to nedělalo dobře, tak jsem toho nakonec nechala. Jen často sedávám u toho zadního plotu, za lískami, a dívám se na ten veliký svět tam za plotem, kde je určitě tolik nových, zajímavých a neznámých věcí, které by stálo za to očichat nebo si je prohlédnout, a přemýšlím, co by bylo, kdybych tam odešla. Tam do té veliké svobody.

Ale pak zase přišlo neštěstí… Na tlamě se mi začaly dělat ošklivé tvrdé boláky, začalo to praskat a krvácet. Občas jsem něco ušpinila, a s tím jsem měla špatné zkušenosti.
Víte, ti dva byli úplně nadšení z toho, že projdu přes stolek plný lahviček, kelímků a kde čeho, a nic nespadne. Říkali mi, že jsem baletka. Ale každý přece ví, že my kočky projdeme čímkoliv a o nic ani nezavadíme. To už je taková kočičí přirozenost. Jen když něco není na svém místě, tak to tam nesmí zůstat. A to, že něco není na svém místě, to my kočky moc dobře poznáme.

Ale teď jsem měla strach, co ta krev okolo udělá. A taky že jo, naložili mě a jeli jsme pryč. Už jsem si říkala, že zase skončím někde v útulku s dalšíma třiceti kočkama, které budu muset pracně pacifikovat, ale za chvilku jsme zastavili a vystoupili. Nebudu to natahovat, skončili jsme u kočičí doktorky, aby s tím něco udělala. No, trvalo to dlouho a příjemné to nebylo. Napřed mě různě mazali kde čím, ale nepomohlo to.

Amanda, mainská mývalí

Tak mě tam zase odvezli, doktorka mě něčím píchla a já usnula jak nějaké kotě. Když jsem se probrala, byla jsem celá zpitomělá, pletla se mi levá přední s pravou zadní, jazyk jsem měla z huby venku, no hrůza. Ale když jsem se probrala, všecko to bylo pryč, dokonce i ten zlomený zub… Trochu mě to mrzelo, ale on už doopravdy k ničemu nebyl. A navíc jsem se díky tomu naučila dělat křivou hubu, což hned tak nějaká kočka neumí.
Jen ty boláky pořád zůstávaly…

Ale nakonec i ty zmizely, ale za jakou cenu… Cpali do mě kamínky, ale kamení se přece nežere, tak jsem to vyplivovala. Ale převezli mě. Natloukli to a rozpustili ve vodě, ona mě držela a on mi to pomalu odstřikoval do huby. Zuřila jsem, chtěla jsem to plivat, ale ono to nešlo. Inu, sací reflex.
Ale ty boláky vymizely, další se už nedělaly, a teď už mám skutečně dlouho pokoj.

Amanda, mainská mývalí. Vánoce 2016

Začali jsme si rozumět, oni už poznali, kdy chci ven, kdy chci na balkón, kdy chci něco dobrého, kdy chci doplnit vodu nebo jídlo, kdy chci poškrábat nebo pohladit.
No a tak to jde pořád dál. Jediná výjimka byla letos, kdy jsem si venku na zahradě nádherně zalovila. Denně tak dvě tři myši, skvělá zábava.

I dnes, přes tu zimu a sníh venku, jsem šla na chvíli ven a poseděla u toho plotu vzadu za lískami. Tam se sníh nedostane, nefouká tam, je tam napadané listí a celkem sucho. A dívala jsem se na ten svět za plotem a zase jsem přemýšlela o tom, co by bylo kdyby.
A pak, jako vždycky, jsem se zvedla a naznačila mu, že chci dovnitř. Tam zalezu na některé to útulné, hřejivé a měkké místo a budu spát. Možná některý z těch dvou přijde a buď mě pohladí nebo zlehka poškrábe. I když spím. Ještě nevím, co udělám. Možná nic, nebo si jen tak protáhnu tlapu nebo se jen trochu natočím a nabídnu jim to zrovna nejlepší místo pro poškrábání.
Proč je to tak důležité?
Protože vím, že ty ruce jsou bezpečné.
Protože vím, že ty ruce nikdy neublíží.
Protože jsem tady konečně doma.
Protože jsem konečně tam, kde jsem měla být vždycky.
Protože jsem konečně na svém místě.
A tohle my kočky řešíme skutečně důkladně… Být na svém místě je přece to nejdůležitější.

Foto: Jaromír Müller

Jaromír Müller Neviditelný pes