„Norisko, Miňáku, Želviny? Co tam děláte?“

Kočičí šelmičky nehybně leží nebo se krčí u země, uši připláclé k hlavě, hmatové fousky natrčené dopředu a přivřená víčka. 

Ukaž! Bezulka, Nenelka a Miňák, foto Sharka

Opatrně dojdu k balkonovým dveřím a už vím. Na balkoně jsou holubi. Procházejí se po něm a konzumují slunečnicová semínka, co z krmítka spadla sýkorkám. Nemylte se, krmím i nyní, když je léto, sýkorky se vděčně přiletí najíst a ráno, když je chladná noc nebo prší, pořádají na krmítko nálety. Nějaká zrníčka jim vypadají a uklízeči holubí nastoupí. 

Chce se mi říct: „Hrách do ošatky, popel do džberu.“ Ale nevím, jak dalece znají holubi pohádku O Popelce. Ale jsou snaživí. Uklidí a nenadělají. Asi tuší, že by jinak moje pochopení vzalo za své.

Je tam! foto Sharka

Moje kočičí smečka se propracovává k infarktu. Pitina na parapetu vydává štěchtavé zvuky. Ocáskem tluče do radiátoru a to přiláká i ostatní, co je doposud holubi nechávali klidnými. Pidikočka rozvážně vyleze na okno. 

Její malá hlavička se opatrně vysune jako periskop z ponorky a to ve chvíli, kdy se jeden z opeřenců vzholubí (pochlapí) a přes venkovní parapet se podívá do okna z druhé strany. Šok mají oba. Holub i Pidikočka. Ta se vzpamatuje rychleji a snaží se mu dát packou facku… packa klouže po skle. Holub uskakuje do prázdna a padá z okna na podlahu balkonu. 

Blahobytná Bezulka, foto Sharka

Vyděsí tím další dva, kteří pro jistotu uletí. Kocour Miňák se snaží proskočit sklem. Přišlápne přitom Majolenku. Ta se na něj podívá, zavřeští a už se perou. Noriska vyklidí pole a jde se schovat za televizi.

K Miňákovi s Majolenkou, kteří vytvořili chlupaté pestrobarevné klubko, přibíhá za provolávání: „Neperte se, pusťte se, rozejděte se!“ Kačenka. Svoji výzvu několikrát zopakuje a pak se zapojí. Najednou je tu šedivé, pruchaté klubo a Majolenka si opodál rovná svoje bílé, zrzavé a mouraté chloupky.

Klubo se koulí po koberci až ke stolku, tam se zastaví a rozpadne se. Noriska zpoza televize na oba zasyčí. Želviny se přijdou ujistit, že mi nevadí, že holubaří. „Skříp, písk,“ sdělí mi Bezule a jde číhat. „Arrrara,“ řekne Nenelka a já ji pohladím a špitnu jí: „To jsou holubi, ne papoušci.“ 

Nenelka, foto Sharka

Pitina od okna zaštěchtá a situace se s minimálními odchylkami opakuje.

Majolenka sedí na tygří předložce a ručičkami tlapká po skle, holub proti ní načechrá peří, udělá se velkým a jde klobnout do skla. Majolenka zavříská, přiběhne Miňák a opět se snaží proskočit sklem.

Tenhle program nemá konkurenci.

Naposledy, když silně pršelo, jsem šla zalít kytičky, co mám na balkoně. Na ty se déšť nedostane, tak jsem jim chtěla dát doušek na dobrou noc. Málem jsem se zmrzačila. Na balkoně, na beraní prastaré kůži, seděli nařádkovaní holubi, schovaní před deštěm. Mám se dívat pod nohy. Na jednoho jsem šlápla – teda spíš jsem ho trošííííčku načutla a zbytek vyletěl leknutím. No, vyděšená jsem byla asi jako oni.

Noriska, foto Sharka

Ráno mne budí kocour. Když nezvoní ve 04:35 hodin budík v mobilu, hrající melodii z Mrtvé nevěsty, přijde k němu a strká do něj, aby se probral a zvonil. Někdy do něj mlátí. Pak zvolí to horší, ale účinnější řešení. Jde mi šťourat pacičkou v oku. A je mu jedno, že je sobota nebo neděle. Je skoro 5 ráno a on chce jíst. 

Jakmile holubi zaregistrují světlo nebo pohyb, přiletí, slyším pleskání křídel a ranní hrkotavý pozdrav. Dosypu sýkorkám a část slunečnicových semínek nasypu na podlahu balkonu. Zaleju kytky a zmizím. Holubi snídají. Kočkám je to šumák. Protože jdu vydat konzervičky a kapsičky pro ně.

Na tropické dny jsem jim to stravování vylepšila. Na balkon jsem dala dva lavorky s vodou. Lítají pít sýkorky, vrabci, kosáci, straky a holubi, hrdličky… z jednoho pijí, v druhém se cachtají. Ječí u toho blahem a kočky ječí za okny vzteky. Nefotím, nejde to, narušila bych jim siestu i radost… jsem pouhým pozorovatelem.

Majolenka, foto Sharka

Holubi převzali od kocoura buzení. Přiletí, usednou na zábradlí a spustí to svoje ranní hrkotání. Kocour se spokojeně šklebí ze svého pelechu, holubi natřásají své peří a z horního závěsného krmítka si sýkorky na chvíli udělaly houpačku.

Do téhle ranní idyly zazní kulomet, což rozhodí kočky, holuby a v neposlední řadě i mne. Po chvíli strnutí, kdy mozek hodnotí sluchový vjem, mi docvakne, že to není kulomet, ale straka. Neochotně se vyhrabu pár minut po půl páté z postele a jdu krmit, představa o tom, že si pak ještě lehnu, bere rychle za své…

Želvinka Bezulka, foto Sharka

Další fotografie najdete zde