HÁDANKA: Kočka jménem Shirocco (12)
V dnešním příběhu budeme opět hledat neznámého, který miloval kočky. A současně si také připomeneme jeden vynález, který kočkám slouží dodnes...
Můj pán je vědec. Velmi důležitý, velmi známý a i ve vašich dobách velmi uctívaný. Jakožto vědec velkého formátu měl samozřejmě právo i na nějaké ty libůstky.
Narodil se rodičům, kteří byli sice zámožní, ale nevzdělaní. Vlastně se narodil jako pohrobek, jeho otec zemřel dřív, než se můj pán stačil narodit. Jeho matka se znovu vdala a dítě nechala na výchovu babičce. Přestože nikdo nepočítal s tím, že by dítě mělo na vyšší vzdělání, můj pán vystudoval a dokončil práva. Na škole jej podporoval jeho strýc, který rozpoznal, že jeho synovec je velmi nadaný.
Byla to pravda, mladík měl po vědění i nadále velký hlad, vrhl se na další vědy, matematiku, fyziku, optiku a astronomii. Jeho studium bylo na tři roky přerušeno, když jeho škola byla uzavřena kvůli moru, ale po jejím znovuotevření studia dokončil a dosáhnul magisterského titulu.
Právě v období, kdy kvůli moru nemohl dále studovat, položil základy množství teorií, které mu později vynesly velkou slávu. Profesorem na univerzitě se stal v pouhých 26 letech. Zanedlouho poté byl přijat do Královské společnosti (Royal Society). Krátkou dobu byl i členem parlamentu, ale na politické půdě příliš nevynikl. Zato se stal nejprve dozorcem, poté inspektorem a nakonec i velmistrem, tedy nejvyšším představitelem, Královské mincovny v pevnosti Toweru.
Svou práci zde konal velmi horlivě, dokonce vymyslel vroubkování při ražení velkých mincí. Zabýval se i problémy penězokazectví, penězokaze už z pozice své funkce bytostně nesnášel a více než dvacet jich poslal na popraviště. Jeho pověst stále rostla, a tak poté, co stávající předseda Královské společnosti zemřel, bylo místo nabídnuto mému pánu, a ten se tedy stal jejím novým předsedou.
Okolí to s mým pánem nemívalo lehké. Jak už to bývá, velcí lidé mívají složité povahy. Náš pán byl workoholik, přesvědčený o tom, že kdo se stále nevzdělává a nestuduje, zbytečně ztrácí čas. Jako profesor nebyl oblíbený, jeho přednášky byly složité a pro studenty téměř nepochopitelné.
Je s podivem, že k tomu všemu byl ještě zručný i manuálně. Již od dětství spoustu svých nápadů dovedl do praxe, zkoušel dělat mechanické hračky, pokusy se sklem, čočkami, chemické pokusy.
Lidi kolem sebe tedy zrovna dvakrát v lásce neměl. Sám, ženoucí se za poznáním, vědou a novými poznatky obřími kroky neměl rád, když jej na jeho cestě kdokoliv zdržoval. Proto také zřejmě ani nikdy nežil s žádnou ženou, proto jsme mu nejčastěji společnost dělaly my, kočky.
Až do vašich dní se o něm traduje historka o tom, že abychom ho my, kočky, nerušily při pokusech – no uznejte ale, že přednější je naše akutní potřeba jít ven, než nějaký hokus pokus – tak abychom ho nerušily, že vynalezl kočičí dveře. To je samozřejmě nesmysl. Kočičí dvířka tak, jak je znáte vy, samozřejmě v naší době ještě vůbec neexistovala. Otvory ve dveřích, kudy mohly kočky chodit dovnitř a ven, už ale samozřejmě byly. Jenže nebyl to vynález našeho pána, kdepak. Tyto otvory existovaly už dávno předtím, než se pán narodil.
Když jsem mu párkrát připomněla, že bychom rády ven – tedy já a má koťata – a trefila jsem se zrovna do chvíle, kdy měl v hlavě nějakou novou myšlenku, to nebyl dvakrát rád. Ale když on těch nových myšlenek má tolik! A tak, abychom ho nerušily, udělal do dveří své pracovny dva otvory. Jeden velký, pro mne, a druhý malý, pro koťata. No ano, to byl náš pán, náš profesor, náš vědec, náš myslitel. Vůbec ho nenapadlo, že druhý otvor je zbytečný, že koťata půjdou pěkně za mnou tou větší dírou... Však se mu také jeho přátelé smáli, že je hloupý, když dělá díru do dveří pro koťata...
Ale hloupý nebyl. Na rozdíl od jiných dveří, kde zely díry volné, on tu naši zakryl kouskem kůže. To aby na nás při podlaze netáhlo, víte. No dobře, já vím, že se říká, že to bylo proto, aby mu světlo, pronikající těmito našimi dvířky neničilo optické pokusy, ale je hezké si myslet, že to dělal kvůli nám, ne?
Tak si myslím, že mého pána není těžké poznat. Takových talentů bylo v dějinách lidstva opravdu jen málo. Těch teorií, co vymyslel a posléze i matematicky potvrdil! Nerad cestoval, nikdy nepřekročil hranice své milované Anglie.
Ale co já? Jestlipak víte, jak jsem se jmenovala já, jeho kočka, kvůli jejímž koťatům vyřezal ten malý otvor do dveří?