Ráda vás znovu vítám u našich příběhů a potěšilo mne, že i náš předchozí neznámý byl odhalen. Ano, skutečně to byl Theophile-Alexandre Steinlen, známý pařížský malíř a grafik. A pokud jste se dostali k tomuto jménu, pak již to byl určitě jen krůček k názvu hledaného plakátu – Le Chat Noir – a určitě jste jej neviděli poprvé… Gratuluji vám ke skvělé práci a my se můžeme vydat na další neznámé stezky… Tak vzhůru do toho.

Život mého pána orámovala hvězda. A ne jen tak ledajaká hvězda, ale přímo Halleyova kometa. Narodil se čtrnáct dní poté, co ozářila hvězdné nebe nad Floridou, a zemřel, tak jak předpovídal, při jejím dalším průletu… Udělejte si čas, pohodlně se usaďte, přitulte se ke svým zvířecím mazlíčkům a nechte si vyprávět o muži, který si rád nechával vlézt koťata do kapsy jen proto, aby mu dělala společnost…

Jsem rád, že jsem potkal svého pána. V době, kdy žijeme, to zvířata – a tím pádem ani my, kočky – nemáme lehké. Ano, najde se pár jedinců, kteří se ke zvířatům chovají dobře – jako například přátelé mého pána Egdar Allan Poe, Robert Louis Stevenson nebo Rudyard Kipling, ale hodně lidí je ke zvířatům necitelných, až krutých. Ona i doba, ve které žijeme, je taková, drsná. Během života mého pána probíhá kolonizace „Divokého Západu“, občanská válka Severu proti Jihu, ruší se otroctví… nelítostná doba krutá i k lidem, natož ke zvířatům.

Můj pán však není takový. Nás, kočky, miluje. Obklopuje se námi – jednu dobu nás míval až devatenáct – a tvrdí, že naplňujeme jeho svět a pomáháme mu relaxovat. Ten velký počet koček ale byla výjimka, většinou je nás kolem něj tak čtyři až pět. Dělá s námi všechno – když hraje kulečník, sledujeme ho přímo z hrany kulečníkového stolu (a občas mu i pomůžeme k pořádnému strku), když odpočívá, rádi se s ním pohupujeme na proutěném houpacím křesle, ale nejraději jsme s ním v jeho posteli… a on by bez kočky vedle sebe už ani neusnul.

Přátelé mého pána tvrdí: „Když ten zavolá na kočku, aby přišla a skočila na židli, kočka přijde a vyskočí na sedadlo. Jakmile jim zavelí – a jdeme spát – okamžitě je celá skupina v posteli a za chvíli spí… A pokud chce upoutat jejich pozornost, stačí mu promluvit, v mžiku jsou bdělí, oči dokořán a uši našpicované, aby nepropásli ani chvilku času, kterou jim věnuje…“ Nevím, proč se diví, my jej prostě všichni milujeme.

Já jsem velký černý kocour. Jako ostatní se rád choulím na jeho klíně, rád se nechám hladit a miluju každý okamžik, který s ním mohu sdílet. A přesto jsem mu nejednou připravil horkou chvilku… Nejhorší to asi bylo tehdy, když jsem se ztratil. No, já se tak docela neztratil, já jsem odešel za svou touhou, za svou láskou… a to je přece pochopitelné. Když mne zavolala roztouženým hlasem, protáhl jsem se přivřeným oknem, přeskočil zadní plot a vykradl se za ní.

Když ráno můj pán zjistil, že jsem se nevrátil, snažil se mne všude najít. Hledal dlouho, ale bezvýsledně. A protože je pán od pera, snažil se vyřešit tento problém tak, jak nejlépe uměl. Sedl si, napsat inzerát a dal jej do všech místních novin. A ještě k tomu nabídl odměnu tomu, kdo mu mne přinese zpět! To vám byl poprask… proud lidí přinášel k našemu domu černé kočky, část kvůli té odměně, ale větší část lidí hlavně proto, že měla důvod setkat se s mým pánem.

Prý tam některé černé kočky byly přineseny i několikrát, pokaždé někým jiným… tolik stáli lidé o to, aby s mým pánem mohli promluvit… Nakonec jsem byl odhalen a nalezen – jeho sekretářkou, která nepropadla panice a vytušila, kam jsem se to asi tak mohl vydat. To bylo tehdy slávy! O mé eskapádě dokonce vyšel článek až v novinách Times, a to už je co říct! Vedle tohoto je fakt, že jsem mu potrhal drápy nejeden spis, jen slabý odvar.

Spisy… Ano, můj pán je spisovatel. A slavný. Slavný a známý, a to tak moc, že jeho sláva přetrvá až do vaší doby a jeho knihy jsou stále vydávány ve všech světových jazycích. Známý je také svými citáty, o lidech i o kočkách. Z těch citátů je znát jeho úzký vztah k nám, jeho obdiv a i údiv nad námi, těmi elegantními a graciézními zvířaty, které tak miloval.

Život mého pána byl vzrušující. Dětství, které prožíval na břehu jedné z největších řek světa, po které se proháněly kolesové parníky, jej velmi ovlivnilo v jeho příští tvorbě. Miloval své povolání lodivoda na jednom z těchto legendárních parníků. Z této doby pochází i jeho pseudonym, pod kterým později vycházely všechny jeho knihy. Válka však přerušila tento příjemný život, zastavila i plavby po této řece a ukončila toto krátké, ale nezapomenutelné období. Další zkušenosti nasbíral na Divokém Západě, kam poté odjel, i v San Francisku či Hartfordu, kde žil posléze.

Jeho nejslavnější romány se však váží k řece Mississippi. Příběhy malých hochů z nevelkého městečka na jejím břehu poutají zájem čtenářů všeho věku už dlouhé generace. I další knihy jsou však velmi slavné, ať je to příběh dvou navzájem si podobných chlapců, kteří si vymění šaty a tím se každý z nich dostane do úplně jiné společnosti, než žil předtím, či parodie středověku ve fantaskní utopii.

Vraťme se však zpět k nám, kočkám. Náš pán nám vymýšlel opravdu neobvyklá jména. Nedělal to proto, že by se nám chtěl nějak pomstít, kdepak. Jeho důvod byl jiný, ale neméně zvláštní. Chtěl totiž, aby jeho dcery na nich trénovaly výslovnost složitých a nezvyklých slov. No uznejte sami, že pro malé dítě je slovo Zoroaster, Appolinaris nebo Blatherskite opravdu náročné. Ještě že já mám jméno zcela jednoduché!

Žili jsme si všichni společně velmi šťastně. Nejspokojenější jsme byli – no kde jinde, než v posteli. Byl tam s námi náš pán, spousty knih, kočičích hraček, kusy pánova oblečení, psací potřeby – prostě pán měl po ruce všechno, co potřeboval, a my jej měli u sebe… Na sklonku života však náš pán už úplně šťastný nebyl. Přežil svou ženu i obě dcery, a přestože jeho sláva rostla, v osobním životě se již necítil být optimista a na svět nahlížel s hořkostí. V přítomnosti svých milovaných koček však to byl pořád náš drahý pán, který miloval zvířata a i v té nelehké době bojoval za práva zvířat.

Ve vaší době je z našeho domu muzeum. Na památku našeho pána, bělovlasého modrookého muže s huňatým knírem, jednoho z nejslavnějších spisovatelů své země. V tomto domě, kde sepsal svá nejslavnější díla, dodnes lidé skládají hold našemu pánu, navštěvují jej z úcty k němu a jeho dílu.

Možná tomu nebudete věřit, ale citlivější povahy tvrdí, že v domě straší a dodnes tam lze potkat duchy… zda jsou to ale duchové nás nebo našeho pána, to neprozradíme. Ostatně, můžete se přece přijet o tom přesvědčit na vlastní kůži…

Zde nám končí další příběh. A jako v minulých dílech i tady bych ráda věděla, zda jste poznali onoho slavného spisovatele – hledáme jeho pseudonym, pod kterým psal své knihy a články, který dokonce v roce 1891 strávil 14 dní v Mariánských Lázních – což nebude tak těžké, ale dokázali jste vypátrat i jméno černého kocoura, který svému pánovi přivodil svým výletem pár bezesných nocí?

A víte co? Zkusíme to tentokrát bez nápovědy. I tak si myslím, že už víte…