Už odmala jsem měla nějak zakódované, že jeden pes je prostě málo. Rodiče mi dlouho vlastního psa nechtěli dovolit a tak nezbývalo nic jiného, než si nějaké psy vyhledávat. Měla jsem to štěstí, že na stejné zvířecí vlně se nesl i můj strejda, bratr mojí mámy. Bydlel kousek od nás, takže nebyl problém kdykoliv uniknout k jeho, a následně i mým, psím kamarádům.

Vyrůstala jsem ještě v normální době, kdy děti nepotřebovaly mít chůvu za zadkem až do patnácti. Jakmile jsem začala chodit sama po obědě ze školky domů, brala jsem to rovnou čarou ke strejdovi, kde na mě čekal německý ovčák Alan. Později k němu strejda pořídil Amora, psa stejného plemene, ale rošťáka, že většího nebylo.

Jak jsem trochu povyrostla, dovolil mi strejda vzít Alana na procházku. Alan byl cvičený, měl i zkoušky a navíc byl šíleně hodný. Poslouchal mě na slovo, a když strejda viděl, že nám to funguje, mohla jsem si Alana brát, kdykoliv jsem chtěla. Jen pro vaši představu, bylo mi devět let a Alanovu hlavu jsem měla po prsa. Musel na nás být boží pohled. Stala se z nás nerozlučná dvojka. Měla jsem tu čest vést klučičí partu, jelikož jsem měla „vlčáka“, a tehdy na sídlišti jsem byla něco jako bůh :-) Dnes mi to přijde úsměvné, ale tenkrát to byla nádhera.

Moje láska ke psům nezůstala bez povšimnutí mých rodičů a samozřejmě taky dost velká absence mého výskytu doma. Navíc jsem ještě závodně hrála basketbal, takže domů jsem chodila jen spát. S učením jsem naštěstí neměla sebemenší problém, některé lehčí úkoly jsem stíhala o přestávkách, složitější jsem psala venku se psy. Učení mi lezlo do hlavy už ve škole. Moc jsem si přála mít svého pejska doma, ale otec byl zásadně proti. Vše se zlomilo, až otec od nás odešel a strejda přinesl nádherné štěně apricot pudlíka a řekl mamce, že tady je a hotovo. Byla jsem štěstím bez sebe. Lucky, tak jsem jej pojmenovala, chodil s ostatními ovčáky na cvičák. Byl úžasný, vodítko v životě neviděl, poslouchal na slovo a pak už stačil jen pohled. A hlavně byl jen můj.

Benn, můj první knírač a úplně první pes v rodině, pudlík Lucky

Bohužel psí život je moc krátký. Takže do psího nebe postupně odešli oba ovčáci a k Luckymu jsem si pořídila středního knírače Benna. Tím byla nastartována má životní etapa s vousatými ďáblíky :-) No a vousatci se s příchodem Benna začali u nás rozvíjet do vousaté smečky :-)

Knírač je původem z Německa, Němci také sestavili určitý standard plemene včetně jeho povahy. Když tento standard čte laik nebo případný zájemce o knírače, řekla bych, že ho musí tato povaha trochu odradit. Proto jsem kolikrát ráda, když mi lidi volají a ptají se, jací střední knírači vlastně jsou. Jsou úžasní, báječní, neskuteční a kdo je jednou má, žádné jiné plemeno už nechce.

Aida, moje první fena, ale nikdy neměla štěňata

Nyní máme doma pět vousatých, z toho dvě důchodkyně, jednu fenku před porodem (možná při vydání článku už budou štěňata na světě), jednoho psa, který má holky na starosti, a jednu pubertální dvouletou fenu. Je s nimi velká legrace, protože každý je úplně jiné povahy. Kolikrát když opravdu začnou zlobit a já na ně zařvu, tak na dva to absolutně neplatí, jeden se alespoň zarazí, jeden poslechne a jeden se tváří tak ublíženě, že máte pocit, že se mu musíte ihned omluvit.

Iby-Hadley-Gosi-Fergie

To samé platí venku při zavolání. Většinou se snažím chodit na místa, kde se moc lidí a psů nevyskytuje. Přesto sem tam narazíme na nějakou osobu, takže přivolávám. Psi se zastaví, část hned přiběhne a zbytek se začne rozhlížet, proč jako je volám a kde co je. Podotýkám, že přivolání provádím i cvičně, i když nikdo nejde. Nejvíc milují, když jdeme po lesní cestě, kde teď kamiony svážejí dřevo. Neustále mám našpicované uši, abych auto slyšela dřív než oni. Někdy se nepodaří a ti zmetci vyběhnou proti kamionu a zastaví ho. Jejich jediné štěstí je, že po té úzké cestě jezdí řidiči krokem a ten kolos dokážou zastavit. Řidič z toho má srandu, já infarkt.

Rendy a Ebi

I fenky, co se týče mateřského chování, jsou zcela odlišné. To si kolikrát říkám, že je štěstí, že jich mám víc. Začínala jsem chov s fenou, která by dala za svá štěňata život. Kojila je ještě při odběru a bylo fajn, že jedno štěně zůstalo doma, protože její smutek nebyl tak velký.

Zato její dcera byla úplný opak. Těch prvních čtrnáct dní nezbytného kojení vydržela, ale házela neskutečné pohledy typu „je to fakt nutné?“ Jakmile měla tuto povinnost splněnu, docházela ke štěňatům jen z čistě sobeckých důvodů, a to odlehčení plných cecíků. V šesti týdnech odstřihla štěňata od mléka úplně.

Naštěstí tu ale byla starostlivá babička, která, jakmile miminka opustila jejich máma, nastoupila naplno do funkce chůvy a tuto funkci poctivě plnila až do jejich odchodu do nových rodin. Její maximální obětavost zdědila pak její vnučka, kterou jsme si nechali, a dá se říct, že je to opravdu ob generaci, jelikož opět její dcera je stejně krkavčí matka, jako byla Ebi. Hlavně si nepokazit postavu :-)

Co mají ale všichni společného, nehledě na pohlaví, stáří, paličatost, to je závislost a mazlivost. Je to také způsobené tím, že jsem s nimi čtyřiadvacet hodin denně, a tak jsou na mě neustále přilepení jak vosy na bonbóně. Když něco dělám na počítači, někoho mám za zády, někdo je dole u nohou, někdo na klíně. Jdu na záchod, tak jdou všichni. Pohladím jednoho a okamžitě chtějí ostatní. Naprosto zbytečné je mazat si obličej ráno krémem, jelikož během dne dostanu tolik lízanců, že do večera není po krému ani stopy. Obléct si čisté kalhoty je pocit možná na jednu minutu. Proto mám dvojí oblečení. Jedno „psí“ a druhé „lidské“.

Fergie-Hadley-Gosi-Iby- manžel s vousatci

Měla jsem v životě dvě obrovská štěstí. Mít psy a poznat úžasného a tolerantního muže. Nikdy psa neměl, přesto „přežil“ v klidu Ebininu averzi vůči jeho osobě. Například byl zvyklý čistit si zuby a přitom chodit po bytě. To Ebi neskutečně vytáčelo a začala na něj štěkat. Nebo svlékat si tričko, to vyvolávalo šílenou řvoucí reakci, ke které se samozřejmě přidával zbytek psů. Díky psům se naučil uklízet tenisovou tašku. Jakmile ji psi objevili a ještě navíc otevřenou, vyjedli sušenky, které se tam většinou nacházely, a sebrali všechny tenisáky. Po mém nastěhování do jeho jednopokojového bytu se třemi psy, kdy v obýváku Rendy navíc porodila osm štěňat, Petr nejen že z toho nedostal infarkt, ale koupil bydlení na vesnici, kde jsme dodnes a všichni jsme moc spokojeni.

Gosi-Fergie-Hadley-Iby

Foto: Petra V. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie!

www.fortunamoravia.eu