Neznám psa či dítě, které by nemělo rádo sníh. U nás „dospěláků“ už je to otázka do ankety, já jsem na straně milovníků bílého nadělení.

Letošní zima je na příděly sněhu velmi skoupá. Proto, když o víkendu napadl konečně sníh, vyrazili jsme honem všichni ven. Ne že bychom jinak ven nechodili, ale tentokrát to bylo skoro s vyražením domovních dveří a proražením kufru auta.

Sníh padal celý den a noc a kupodivu držel. Vždy, když je bílá zahrada, tak mi začne funkce dveřníka. Psi, jen co se ráno vzbudí a zjistí to bílé nadělení, tak se změní ve sněžné psy. Proběhají celou zahradu, udělají nosem do sněhu tunely, všechny sněhové rovné plochy nenávratně zdupou. Částečně unavení pak chtějí dovnitř. Otevírám a pouštím je ke kamnům, kde jim pomalu tají sněhové koule přilepené na chlupech. Jakmile jsou znovu rozmrzlí včetně sněhu na chlupech, tlačí se u dveří a vše se opakuje.

Jen naše kočka Anežka je trochu ze sněhu rozpačitá. Je to už starší dáma a má raději teplo a slunko. Aby se jí líp šlo k misce se žrádlem, umetla jsem jí ráno cestičku od naší branky, kolem auta až k její misce. Pozorovala mě a tajně doufala, že to vezmu nahoru k poli, kam chodí chytat hraboše, ale to jsem jí vysvětlila, že zase taková kalamita není. Anežka k misce našlapovala, jak se na správnou kočičí dámu sluší, opatrně a ladně, dokud jsem jí nechtěně nestoupla na packu. Nejenže to vyvolalo její okamžitou hlasovou reakci, ale vyvolalo to taky reakční psí odezvu z domu typu „spadne celej barák“.

S příchodem sněhu se taky naše procházky mění k větší pohodě. Vysvětlím. Naši psi v počtu čtyř kousků (pátý kus s námi nechodí) si vytvořili uzavřenou smečku. Celkem je chápu, jelikož jsou ve složení jeden pes a tři holky. Pokud potkáme pejska, který by se chtěl kamarádit s holkama, Goši to bere jako útok na jeho harém a je z toho dost nevrlý. V opačném případě, potkáme-li přátelskou fenku, z které by byl Goši nadšen, nejsou z ní nadšené zase holky.

Takže pro klid můj a klid psů se snažím čtyřnožcům vyhýbat. Což se v době sněhu daří o něco líp. Stane se ze mě totiž stopař. Například dnes jsme jeli na procházku k Ostrovu u Macochy, kde jsou na výběr dvě trasy. Koukla jsem na zem a dali jsme se doprava, jelikož po levé trase bylo hodně poťapkáno.

Sníh prostě k zimě patří. Je to zvláštní, přece jen je to zmrzlá voda a co nadělá radosti. Když prší, nedostanu ty psí lotry z baráku ani vyčůrat. Vyběhnou mezi dveře a jak jim kápne voda na čumák, začnou couvat zpátky. Hlavně se nenamočit. Ale ve sněhu by lítali celý den. No, jaký pán takový pes :-)

Foto: Petra V.

www.fortunamoravia.eu