29.3.2024 | Svátek má Taťána


PSI: Vousatý svět a já aneb Jak se marodí se smečkou psů

12.12.2019

Už včera jsem začínala mít tušení, že bude všechno špatně. Na psí procházce, ač chodím nabalená jak cibule, mnou mlela zima. Smrkala jsem a začínala mě bolet hlava. A jelikož naše domácnost je většinou na tyto události nepřipravená, mimochodem, ta není nikdy na nic připravena, zastavila jsem se po cestě domů ještě v lékárně a taky pro pár krabic papírových kapesníků. Takto vybavená jsem zaparkovala, zahnala psy domů, zatopila, uvařila čaj a modlila se, že zůstane pouze u rýmy.

Jak se marodí, když máme psy

Modlit se neumím, pánbůh mě potrestal. Ráno, pokud ve čtyři hodiny ráno je, jsem se sesunula z postele do obýváku. Bylo to vysvobození, protože jsem celou noc prosmrkala, takže o nějakém spánku nemůže být řeč. Nevyspale vypadali i psi, protože mé neustálé noční troubení do kapesníků je budilo taky. Iby s Hadley dokonce ze začátku zkoumaly, proč ty zvuky vydávám a odkud. Goši byl evidentně znechucený neustálým rušením nočního klidu a nevraživě na mě čučel.

Jak se marodí, když máme psy

Psy jsem vyhodila na zahradu, uvařila si čaj, zatopila a spolykala všechno, co by mně mohlo pomoct. Pak jsem pustila psy zpět do baráku a zalezla v obýváku pod peřinu s tím, že budu spát a spát až do úplného uzdravení. Psi se začali skládat ke mně do postele, Goši se dokonce snažil lehnout i na mě, protože postel je daleko menší, než co mám nahoře v ložnici. Z posledních sil jsem ho ze sebe shodila, holky jsem odevzdaně nechala ležet a usnula. Asi za hodinu nastal budíček stylem: „Kdo víc bude paničce funět do ksichtu?“ Jelikož se blížilo půl šesté a to přece psi dostávají nažrat. Vím, že by mně nedali pokoj, tak jsem vstala, nasypala do misek granule a znovu zalehla a usnula.

Jak se marodí, když máme psy

V osm hodin mně přistál na obličeji balónek, malá Iby si chtěla hrát a nepřipouštěla možnost, že prostě nemám chuť ani náladu. Věděla jsem, že i když budu dělat mrtvého brouka, je schopná narvat mi balónek do huby. Vytáhla jsem ruku z peřiny a balónek hodila. Tento jeden jediný pohyb způsobil, že zbytek doteď spících psů vyletěl ze svých pelechů a skočil na mé bolavé nemohoucí tělo. Zařvala jsem a poslala je do jistých nejmenovatelných míst. Uraženě si sedli a pozorovali mě, což je věc, kterou nesnáším, takže jsem vstala, vypustila je na zahradu a opět udělala kolečko povinností a nezbytností – čaj, kamna, léky a záchod.

Jak se marodí, když máme psy

Měla jsem sto chutí psy nechat venku, nenechají mě chvilku v klidu, ale nemám na to žaludek. Takže jsem otevřela dveře, pustila je zase domů s dlouhým proslovem, že jestli nebudou mít se mnou soucit, tak je vykopnu ven až do večera. Psi se tvářili, že rozumí, a zalehli opět do postele, bohužel dřív než jsem tam zaplula já, takže jsem peřinu vytahovala zespod čtyř psů. Nohy jsem si už nenatáhla vůbec, ale moje zesláblé tělo nemělo sílu to řešit. Opět jsem usnula.

Jak se marodí, když máme psy

Pravděpodobně jsem spala o dost déle a tvrději, protože po otevření očí na mě hledělo několik párů psích očí s výrazem: „Co s ní je? Žije?“ Hadley, jak je jejím zvykem, všechno prozkoumává nosíkem a tak mě začala jemně očichávat a tím pádem lechtat vousama v obličeji. Kýchla jsem, což způsobilo radostný psí výbuch... Ona žije!

Dopolední spánek mi hodně pomohl. Znovu jsem dala psy ven a rozhodla jsem si uvařit kuřecí polívku. Je to zvláštní, že tak jednoduchá věc jako naházení masa a zeleniny do papiňáku mě stálo plno sil. Ani nevím, jak jsem dokázala posekat dříví do kamen, ale podařilo se. Je to asi nějaký ten pud sebezáchovy, co člověka drží při síle a životě.

Odpoledne a večer už probíhal v mnohem lepším duchu. Hlavně jsem se najedla, jak boží je kuřecí vývar, když je člověku pod psa. A teplota jde dolů, sláva!

Někde jsem četla, že zvířata dokáží soucítit s pánečkem, který není zrovna úplně v pohodě. Naši zmetci evidentně empatií netrpí, neboť se zdají být navíc uraženi, že se jim dostatečně nevěnuji, a oni kvůli mně přišli o několikakilometrovou procházku. Jsem prostě slabý jedinec ve smečce a je třeba mě náležitě týrat :-)

Foto: PetraV

PetraV. Neviditelný pes