PSI: Vousatý svět a já aneb Ibi herečkou
Psi jsou úžasní tvorové. Nejenom v tom, že poskytují zcela nezištně plno lásky a porozumění, citu, pochopení a všeho dalšího, co my lidé dohromady málokdy dáme a máme. Ale mají také ten dar, že díky nim nacházíme nové přátele a hlavně se dostáváme do situací, do kterých bychom se těžko kdy bez psů dostali. Tohle vše se mi děje už několik desítek let života se psy.
Iby doma na oblíbeném místě na zahradě
I když jsem za ty roky zvyklá na ledacos, telefonát, který jsem měla loni v červenci, mě překvapil. „Tady Romana Hájková, jsme agentura zajišťující zvířata pro film a hledáme středního knírače pepř a sůl pro film, který se začne natáčet v září.“ A jestli nemám náhodou nějakého vhodného pejska, nebo bych o nějakém nevěděla. Chvilku bylo ticho, protože jsem musela otázku zpracovat a hlavně nechat mozkem prolítnout představu, že některý z mých psů by ve filmu byl.
Protože ticho už začínalo být trapné, začala jsem se vyptávat, o jaký film by šlo, abych mohla odpovědět ano nebo ne.Romana pokračovala: „Bude to film o Václavu Havlovi zachycující dobu před revolucí, v které měli spolu s Olgou Havlovou fenku knírače Ďulu.“ To už byla lepší informace a můj výběr se tím pádem velmi rychle zúžil. Popsala jsem sice Romaně všechny psy, co mám doma, ale podotkla jsem, že většina má ocásek, což je z natáčení vylučuje.
Iby v 5 týdnech
Popis byl tedy obrácen pouze na našeho benjamínka Iby, která je kupírovaná, což Havlovic Ďula tenkrát byla. V té době to bylo zcela normální, ocásky i uši se kupírovaly, dá se říct, automaticky, i můj první pes byl kompletně kupírovaný. Havlovic Ďula měla kupírovaný pouze ocásek, což byla výhoda v tom, že ocásky jsou povolené kupírovat ještě dnes. I když i v dnešní době je dost problém najít knírače bez ocásku, popravdě kromě hodně starých psů, včetně naší Ebi, o žádném nevím.
Romanu tato informace o Iby evidentně zaujala, takže jsme postoupili dále k řešení technických záležitostí, mého času, dopravy a dalších podrobností. Další den jsem ještě doposlala Romaně pár fotografií Ibči, ona mně na oplátku scénář a mohlo se začít. Než se dostanu k samotnému natáčení, pozastavím se u hlavní postavy, malé Iby. Nevím, jak to máte vy, ale můj život je jedna velká náhoda. Nic se nestane tak, jak jsem si to naplánovala; na co se těším, to většinou za nic nestojí anebo nevyjde, a na co se netěším, to je naopak fantastické. Všechno se děje, jak bych ani nechtěla, a přitom jsem nakonec moc spokojená.
Iby ve 2 měsících
A tak to bylo i s Iby. Každý vrh štěňat pečlivě plánuji, vybírám vhodného ženicha, chystám potřebné věci, prostě nic nezanedbám. Tak také probíhalo plánování vrhu, ve kterém se narodila Iby. A protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a v tomto případě i zvířatech, štěňata onemocněla herpesvirem.
Nebudu to dopodrobna rozvíjet, který chovatel to zažil, tak ví, neznalým jen řeknu tolik, že úmrtnost vrhu bývá většinou stoprocentní a neexistuje na to lék. Jen díky tomu, že byla máma před krytím proočkovaná, tak z osmi štěňat přežila tři.
Tři štěňata se úspěšně s nemocí porvala, mezi nimi bojovnice Iby. Iby na tom byla z těch tří nejhůř, sice kritické období měla už za sebou, ale stále bojovala s bolestmi. Veterinář se proto rozhodl nasadit Iby na několik dní silné tlumící injekce, po kterých si její tělíčko konečně od bolestí odpočinulo. Iby bylo pět týdnů, když začala normálně fungovat tak jako zbylí dva bráškové.
Když nastal čas odchodu do nových rodin, s Petrem jsme se shodli, že Iby zůstane doma. Nebylo to štěňátko, které by chovatel předával s čistým svědomím, a navíc jsme k ní neskutečně přilnuli. Nelituji tohoto rozhodnutí, protože Iby je ve všech směrech úžasná. Tak jak si vybojovala život, tak je to bojovník ve všem. A navíc má perfektní povahu, která se u kníračů hodně cení.
Iby na cvičišti, připravuje se na zkoušky
No a teď zpět k natáčení. Původně se mělo natáčet s Iby několik dní. Ale asi v půlce srpna mi Romana volala, že celkem dost proškrtali rozpočet, takže celé natáčení s Iby se vlezlo do jednoho dne. Natáčení probíhalo v malé podkrkonošské vesničce, kam jsme přijeli s Petrem a všemi psy kolem desáté hodiny. Auto jsme zaparkovali na velmi strategickém místě, a to naproti obrovskému stanu, kde se nacházel catering :-)
Začala jsem s postupným venčením, když v tom mi volá Romana, že bloudí po vesnici a nemůže najít cestu k parkovišti. Tak jsme sedli do auta a jeli jí naproti. Po delším pátrání jsme se setkali a vrátili společně zpět na místo. Tak jsem se seznámila s úžasnou osobou jménem Romana Hájková. Jsme skoro stejně staré, takže tykání bylo víc jak na místě. Při popíjení kávy mi Romana vysvětlovala, jak zhruba bude probíhat natáčení. Do našeho hovoru se vmísil i koordinátor, který nás pak později posílal na plac. Vysvětlil, že se natáčení malinko posunulo a budeme začínat v jednu hodinu, jakmile herci a štáb poobědvají.
Šli jsme s Romanou kouknout na naše psy a taky na jejího psa, kterého měla v autě. Byl to krásný velký černý knírač a šíleně umazlený. Chvilku jsme je nechali proběhnout, ale počasí nebylo zrovna nakloněné k trvalejšímu venkovnímu pobytu, takže jsem psy vrátila do auta a pouze s Iby jsme si šli sednout do vyhřívaného stanu. Iby, jako budoucí filmová hvězda, nechtěla sedět na zemi a vyskočila na lavici vedle mě. Upřímně, nedivila jsem se jí, protože po trávě lezly vosy, které nalákala do stanu vůně jídla.
Iby v září 2019
Dali jsme si všichni oběd, když v tom se do stanu začali hrnout herci se štábem. Nestíhala jsem vypozorovat, kdo je kdo a kde, když v tom někdo hladí Iby a říká: „Ty budeš asi ten můj pejsek,“ a podává nám ruku: „Dobrý den, já jsem Viktor Dvořák.“ Prohodili jsme pár slov o tom, jakým způsobem bude s Iby probíhat mezi nimi komunikace, a poté jsme se pustili do jídla.
Po obědě jsem se odebrala k autu s úmyslem, že dám Iby ještě před natáčením odpočinout. Najednou ke mně přistoupí člověk a povídá: „Dobrý den, jsem Slávek, točím tento film, a tohle je určitě ten pejsek, co bude hrát.“
Pan režisér chtěl vidět i zbytek psů, kteří ale evidentně nechtěli vidět jeho, takže na něj z auta nevychovaně řvali.Takto proběhlo seznámení i s režisérem filmu. Romana mi sice říkala, že jsou všichni pohodoví a natáčení by mělo být v klidu, ale že budou obě hlavní postavy tak milé a sympatické, to jsem prostě nečekala. Člověk nezasvěcený, žijící mimo filmový svět, má úplně jinou představu. Představu o namyšlených hercích, o nervózních a nepříjemných režisérech.
Tato má představa byla zde zbourána a já poznala lidi příjemné, vstřícné a pohodové, což se ukázalo být velkou výhodou hlavně pro Iby, protože ji za její výkon nikdo nezabil :-) Iby je prostě svá, už od malička se snaží si prosadit svůj názor a jen na mně záleží, jak dalece se jí to podaří. I když jsem měla od Romany scénář, nic moc se z něj nedalo doma natrénovat. Jediné, co jsme se naučili, bylo štěkání na povel. Jinak vše záleželo už od situace, jak se vyvine.
Jediná fotka z natáčení, zleva Romana, já a naše Iby
Nějak v mém podvědomí jsem tušila, že scénář půjde do koše, ale vždycky si nechávám jiskřičku naděje. Ne ne, jiskřička zhasla, Iby nezklamala. Scénář si kompletně upravila dle svého psího scénáře a já, která stála za kamerou, jí jen mohla hrozit pěstí. Jediné štěstí bylo, že pan režisér jí ty její rozmary toleroval a nakonec byl i spokojený. Alespoň mi to říkal. No, co mu taky zbývalo, že jo. Poprvé šla Iby na plac v jednu hodinu a poslední psí klapka byla chvilku před sedmou večer.
Mé obavy z toho, že Iby bude nějak řešit kameru, která byla od ní necelý metr a pohybovala se, že bude vyjevená z množství lidí, kteří procházeli jak za ní, tak kolem ní, to vše se ukázalo jako zbytečné. Až mně připadlo, že si všechno Iby dokonale užívá. Jen já měla nervy a zbytečně.
Bohužel při natáčení byl přísný zákaz focení, takže nemám absolutně žádné fotografie. Alespoň jsme se vyfotili společně s Romanou a samozřejmě i se slavnou Iby :-) Snad se na Iby taky nevztahoval zákaz :-) Film půjde do kin v červenci 2020. Minimálně třicet let jsem v kině nebyla, prostě mě to nebaví, ale kvůli té naší potvůrce do kina půjdu :-)
Když jsem to oznámila doma, Petr se jen smál a říkal: „Jak tě znám, koukneme na Iby a půjdeme domů.“ Musím přiznat, že není daleko od pravdy :-)
Foto: Petra V.