Už to bude určitě víc než deset let, co jsem dostala od kamarádky klobouk a tašku. Prý na zahradu u paneláku a na klubíčka. Nebo tak nějak. Vždycky jsem na klobouk a tašku myslela jako na slaměné, ale ze slámy nejsou, jen mi tak připadají; nejspíš to bude jejich barvou. Klobouk jsem v Praze na hlavě snad nikdy neměla. Byl mi na kratičkých vlasech trochu velký a trochu nepohodlný, potila se mi v něm hlava, tak ležel zastrčený ve skříni, stejně jako taška, ve které jsem během doby skladovala všechno možné. No a pak se stalo, že jsme se z Prahy odstěhovali na venkov, koncem roku to bude pět let. Ačkoli jsem se při té příležitosti zbavila mnoha nepoužívaných a tudíž nepotřebných věcí, tašku i klobouk jsem vzala s sebou.

Na novém místě nejdřív přišel ke cti klobouk, když jsem v suchém a teplém roce 2018 začala budovat zahradu. Stín velkého ořešáku ze sousedního pozemku na ni dopadá až odpoledne, a to jen na místo, kde mám dnes u jezírka své křesílko. Klobouk na něm hojně využívám v chladnějších dnech, kdy je mi milé ranní hřejivé slunce, nebo když se dívám, jak pomalu zapadá. Ovšem bez klobouku bych se po zahradě rozhlížet nemohla. Ostré slunce nedělá mým očím dobře, ačkoli mám samozabarvovací brýle. A velký mi už není, naopak jsem ráda, že v něm můžu mít zastrčené vlasy.

Taška přišla na řadu o něco později. Nosím si v ní ven ruční práce. Drobné správky, šití, prošívání a lemování quiltů, pletení a háčkování na panenky nebo šití andělíčků, to vše se do ní vejde. Když tašku věším na háček na plotovém dílci, který mám za zády, když si nasazuju klobouk, vždy si vzpomenu na Zdenu b.p. Jak jen mohla vědět, že se mi ty věci jednou budou tolik hodit? Nebo snad si ty věci k sobě přitáhly mou současnou realitu? V tom případě bych měla Zdeně mnohonásobně poděkovat, protože v této své realitě jsem spokojená a šťastná.

Když nad tím tak přemýšlím, našlo by se víc takových podivuhodných věcí, které ke mně během mého života doputovaly. Někdo mi je daroval, některé jsem si sama koupila nebo někde našla. Věci nepatřičné, nehodící se, nesouvisející s mým životem. Přesto jsem se jich většinou nedokázala zbavit. Dlouhé roky překážely nebo byly někde zakutané a zapomenuté. A pak, najednou se jakýmsi zázrakem stalo, že jsem se ocitla ve světě, do kterého ty věci patřily. Ba dokonce byly nezbytné. Knihy, oblečení, nejrůznější udělátka a pomůcky, tašky, dózičky a ozdůbky, kusy nábytku.

Možná mají tyto podivné a podivuhodné věci svou duši a důstojnost a nechtějí být nepotřebné. Naopak, touží sloužit. Chtějí to natolik, že nás dokážou převést ze stávajícího vesmíru do takového, kde nám budou moct pomáhat a kde nám budou dělat radost. Skoro se až bojím pomyslet, kolika různých takových zvláštních věcí jsem se kdy zbavila. Jestli alespoň některé z nich měly tu moc změnit můj život, o kolik příležitostí a možností jsem tím asi přišla?

Napadlo mě, že by třeba vždycky nebylo o co stát, a proto nemusím litovat, ale jsem si skoro jistá, že tomu tak to není. Věřím, že do cesty nám chodí jen samé dobré předměty, jsou to vlastně klíče od jiných realit, jenže my ani netušíme, že to klíče jsou a že k nim patří dveře se zámkem, že ty dveře existují.

Vždycky jsem si přála vyrůstat v domě s pamětí uchovávanou v komorách, ve sklepích, na půdě. Občas se dá z vyprávění zaznamenat, jaké podivuhodné předměty se tam někdy dají najít.

Možná to jsou klíče, ke kterým nikdo nenašel zámek.

A možná to jsou předměty, které někomu přivolaly nový svět. Předměty, které našly své naplnění a které naplnily něčí život.

Foto: Vave

Osobní stránky autorky:

https://podpovrchemvave.blogspot.com/

http://vaverika.blogspot.com/