19.3.2024 | Svátek má Josef


MLSOTNÍK Hezky česky: Je libo štrůdl, nebo štrúdl?

20.12.2019

Možná jste si právě odskočili do kuchyně, protože jste dostali chuť upéct si něco sladkého. V lednici tiše odpočívá listové či jiné těsto podle zaručeného rodinného receptu. Z mísy na stole se usmívají červená jablíčka. Váleček se nemůže dočkat, až pod vašima rukama roztančí svůj krátký, ale hřmotný tanec. Rozinky a ořechy dychtivě čekají v plátěných pytlíčcích a nad tím vším se line vůně vanilky a skořice. Členové rodiny zázračně ožívají a trousí se zvědavě do kuchyně: „Jé, ty pečeš? A kdy už to bude?“ Pokud to vypadá u vás jako u nás, pak všemu vašemu snažení navíc přihlížejí dvě kočky. Sedí nehybně po stranách stolu jako sfingy, ale neujde jim sebemenší pohyb, třebaže už dávno vědí, že pro ně z toho pinožení žádná dobrůtka nevzejde.

Štrúdl

A vy hnětete, válíte, obracíte a podsypáváte a znovu válíte, taháte, kladete a prokládáte, sypete a cukrujete, abyste nakonec vše zabalili, potřeli a vložili do trouby. Z kuchyně se vůně rychle šíří do ostatních částí bytu, nedočkavost stoupá, sliny se sbíhají, leckdo se snaží očima posunout minutovou ručičku alespoň o kousíček kupředu. A už je hotovo, vytaženo z trouby, pocukrováno a nakrájeno, radost nesmírná. Postavíte plnou mísu na stůl a nenápadně zavoláte: „Dá si někdo –?“

Ale co? Upekli jste štrůdl, nebo štrúdl? Nebo snad obojí?

Většina tuší, že se k nám slovo dostalo z němčiny. Máme i své vlastní, původní české slovo: závin. Přiznám se, že to první mám tak nějak radši; možná tím, že je počeštělé, mi přijde takové domácí, voňavější a příjemnější než neutrální závin. Ale co ta čárka a kroužek? Proč v češtině máme dvě dlouhá [u], která znamenají totéž?

Jestli tomu chceme přijít na kloub, udělejme si výlet do závěru 14. století. Na trůně sedí Václav IV., a když diktuje svému písaři, vůbec netuší, že mu za okny klíčí menší jazyková evoluce. Zatím platí, že řekne-li král dlouhé [ó], písař jej zapíše písmenem [ó], vysloví-li dlouhé [ú], písař napíše písmeno [ú]. Jenže proč to dělat jednoduše, když to jde složitě: z nějakého důvodu se tyto dvě hlásky právě začínají měnit.

Dlouhé [ó] se v mnohých slovech začíná ve výslovnosti měnit na [ú]. Nebylo to ze dne na den, proces trval tak sto let, v písmu ještě o něco déle: Nejprve se před [ó] začalo vyslovovat trochu [u], pak se vyslovovalo [uo], výslovnost [o] se postupně oslabovala a [u] se začalo vyslovovat dlouze bez [o]. Na konci této proměny vznikl nový znak: [ů], tedy [ů] s kroužkem, které se vyslovuje jako dlouhé [ú]. Ten kroužek, který píšeme nad [ů], není nic jiného než vzpomínka na původní [o]. Kdybychom si chtěli tuto změnu ukázat na nějakém slově, které již tehdy lidé znali a známe je i my, pak vypadal vývoj asi takhle: dóm - duóm - duom - dúom - dům. Bylo by zajímavé zjistit, proč se to stalo a co k tomu naše předky vedlo.

To ale není vše. V tutéž dobu se dlouhé [ú] začalo měnit ve dvojhlásku [ou]. Zatímco dědeček měl ve 14. století lúku, jeho praprapravnuk v 16. století měl louku v oudolí a svítil na ni ouplněk. Do spisovné češtiny se dostala jen změna na [ou] uvnitř slova, na začátku slova zůstalo původní [ú] jako máme dnes (úkol, úhel, úděl). V nářečí ale řada slov zůstala dodnes (ouplněk, oudolí, outěžek). Zajímavé je, že takový ocún těmto změnám odolal, možná proto, že sebevědomě kvete až na podzim. Dodnes nevíme, jak slovo ocún vzniklo: zápisy svědčí o tom, že se jedná o slovo hodně staré, snad z částí ot a jun znamenajících znovu mladá rostlina.

Vedle i/y a í/ý je tak dlouhé [ú] třetí hláskou v češtině, kterou zapisujeme dvěma způsoby, [ú] a [ů]; [ú] se píše vždy na začátku slova, uprostřed jen tehdy, pokud se jedná o šev, třeba složeninu ze dvou slov (trojúhelník) nebo slovo s předponou (nejúčelnější). Ve slovech přejatých píšeme uprostřed [ú].

No, a z výše uvedeného vyplývá, že slova nově přejatá v češtině nemůžeme psát s [ů], protože neprodělala onu historickou změnu. Proto máme noční můru, řečí fůru a stromovou kůru, ale léčebnou kúru či náročnou túru. S čárkou píšeme i citoslovce, třeba bú či hú. Kdyby staří Čechové odkoukali tento skvělý moučník od Rakušanů a Němců do konce 14. století a říkali mu štródl, pak bychom dnes s největší pravděpodobností psali štrůdl.

Jelikož se u nás štrúdl začal péct mnohem později, píšeme jej výhradně s čárkovaným [ú] navzdory tomu, že v řadě rodin zdomácněl.

Protože jste dočetli až sem a už se vám určitě sbíhají sliny, mám pro vás malou odměnu. Pozvala jsem si na pomoc dvě slavné dámy české kuchyně, aby se s námi podělily o svůj zaručený recept na štrúdl. (Recepty jsem nechala v původním znění, bez úprav.)

Magdalena Dobromila Rettigová ve své kuchařce z roku 1825 učí štrúdl takto:

Štrudle tažená s jablky

Rozkloktej v hrnéčku v půl žejdlíku vlažné vody jedno celé vejce, kousek přepouštěného másla a trochu to osol; vezmi na vál pěknou prosátou mouku, zadělej tím těsto, trochu tužší než buchtičky, dobře ho vypracuj, až se táhne, pak ohřej rendlík a těsto ním přikrej a nech ho tak půl hodinky odpočinout. Pak prostří bílý ubrousek, posyp ho moukou a vytáhni to těsto pěkně tence po něm, pokrájej mišenská jablka na kostky, pomerančovou kůru na nudličky, dej tlučeného cukru a malých rozinek k tomu, dobře tím to vytažené těsto posyp, pěkně zaviň a na mísu, s rozpuštěným máslem dobře vymazanou, dej, nech upéct, několikrát povrchu máslem pomaž a hodně tlučeným cukrem posyp, aby se na ní rozpustil, a dej na stůl.

(Poznámka: Chcete-li si tento skvost vyzkoušet, pak vězte, že jeden žejdlík měřil 0,48 litru.)

Štrúdl

O sto let později jiná česká slavná kuchařka, Marie Janků-Sandtnerová, radí hospodyňkám následující:

Jablkový závin.

Na vál si připravíme prosátou, hladkou mouku, uděláme důlek, přilijeme do něho vlahou vodu, ve které jsme rozpustily sádlo, sůl, ocet a umíchaly dobře vejce (řidší těsto). Těsto nejdříve pracujeme nožem a pak rukou tak dlouho, až je měkké, lesklé, tažné a nechytá se ruky ani válu. Pak z těsta uděláme bochánek, na vále jej přikryjeme vlahým kastrolem a necháme ¼ hod. odpočinouti. Pak položíme těsto na pomoučený ubrus, válečkem je trochu vyválíme, potřeme rozpuštěným máslem a opatrně a tence rukama vytáhneme. Okraje ořízneme ostrým nožem, těsto posypeme na másle usmaženou, vychladlou strouhanou houskou, do poloviny těsto posypeme oloupanými, tence na lístky nakrájenými jablky, cukrem se skořicí, očištěnými hrozinkami, loupanými mandlemi a pokapeme je rumem. Pak závin pomocí ubrusu zatočíme, položíme jej na dobře pomaštěný plech, povrchu jej potřeme máslem a dáme péci do přiměřeně vytopené trouby asi ½ hod. Mezi pečením potíráme povrch závinu máslem. Upečený pocukrujeme a prochladlý nakrájíme. Do závinu můžeme též přidati strouhanou citr. kůru.

Rozpočet pro pět osob: těsto: 35 dkg hladké mouky – málo soli – 1/8 l vody – 3 kapky octa – 1 vejce – 2 dkg sádla. – Nádivka: 75 dkg jablek – 10 dkg strouh. housky – 3 dkg másla – 6 dkg cukru – skořice – ½ káv. lžičky rumu – 6 dkg másla na potření závinu i plechu – 3 dkg hrozinek – 2 dkg mandlí.

(Poznámka: Za zkratkou dkg se skrývá dekagram, který se používal i během mých mladých let. Třebaže byl ve školní matematice krátce nahrazen zkratkou Dg, neudržel se a byl v závěru 20. století vystrnaděn počítáním na gramy. Pro úplnost dodávám, že 1 dkg = 10 g, takže když si jdete koupit salám, říkáte, že chcete 250 gramů, 25 deka nebo prostě čtvrt kila.)

Prameny:

Internetová jazyková příručka ÚJČ

B. Havránek, A. Jedlička: Česká mluvnice, 4., přepracované, vydání, SPN, Praha 1981

J. Holub, St. Lyer: Stručný etymologický slovník jazyka českého, 2. rozšířené vydání, SPN, Praha 1978

Marie Janků-Sandtnerová: Kniha rozpočtů a kuchařských předpisů, vydání 36.-60., nezměněné, Česká grafická unie a.s., Praha 1941

Magdalena Dobromila Rettigová: Domácí kuchařka (spolu s ukázkami beletristického díla…), vydal Odeon, vydání 1. Praha 1986

dobrá trefa Neviditelný pes