Aneb JAK JE TO MOŽNÉ??

Předchozí povídání najdete na tomto odkazu.

Letošní Vánoce (2024) jsem odložila na leden, až se budu moci postavit na obě nohy. Já jsem si pod stromeček nadělila úplně nové kovové koleno, z lůžka na lůžko hned rehabilitace a jen na propustku na tři dny domů. Nemáme doma ani bobulku jmelí, ani jehličku jehličí. No a co? A protože mi nechutná, mám problém se najíst, představa majonézového salátu mi zvedá žaludek. Tak se živím ovocem, zeleninou a hovězím vývarem. Manžel to solidárně přežívá se mnou, ostatně tu slavnostní večeři by si musel udělat sám nebo si pro ni k dcerám dojet, chichi.

Po totální endoprotéze kolene se člověk soustředí sám na sebe, jak půjde na záchod, kdy a kde to bolí, jak se bude koleno ohýbat, jak rehabilitovat a kam položit ty příšerný překážecí berle, aby nespadly a byly po ruce…

Pro ty, kteří to mají za sebou: vy víte. Pro ty, které to čeká: není to vůbec tak hrozné, jak to vypadá na internetu, ale opravdu to chvíli bolí a opravdu trvá, než se to rozhýbe.

Po schodech mi to zatím moc nejde, takže žádné návštěvy dětí a příbuzných, protože oni – lumpové – bydlí nejmíň v druhém patře. A upřímně: sedět někde na nízkém gauči a zdvořile potlačovat zaklení, když přijde bolest, a hledat, kam si tu sakra nohu odložit, to vlastně vůbec nechci. A nechci ani nikoho u sebe doma, protože fakt teď nejsem společenská.

Jediný ústupkem Vánocům bylo, že si s manželem dáme dárečky.

Když se mu podařilo mne umístit do vany na osobní hygienu a čistou pak zas vylovit, za odměnu jsme se usadili u stolu a dávali si zabalené balíčky. Kess přiběhla, zvědavě ocmrdovala kolem stolu a pozorovala. Pak se vyhoupla na zadní a snažila se dostat nosem nahoru. Zjevně nějak věděla, co děláme. Bylo vidět, že se chce taky účastnit. Podotýkám, že tohle jsou její čtvrté Vánoce u nás, ale bez obvyklých doprovodných ozdobných jevů, jako je cukroví – ryba – výzdoba. Podala jsem Kessině jeden balíček, do kterého jsme jí zabalili plyšáka, trošku jsem natrhla obal a Kess do toho chvilku šťouchala nosem, pak mi to vyškubla zabalené z ruky a pádila s tím pryč.

My jsme si rozdali těch pár dárečků a šli se podívat, co dělá Kess. Ta si hbitě poradila s obalem a už tu plyšovou potvoru cupovala a rvala tomu očička a výplň. Úplně totálně šťastný pes, nový plyšák jí vydržel skoro celý večer, pak začala tahat další hračky a byla opravdu spokojená, protože svět má takhle fungovat.

Toho plyšáka jsem druhý den dovycpala, sešila a přišila mu dva velké knoflíky na místo očí, zvolila jsem velikost, kterou fakt nespolkne, chichi.

Kess s dárkem skončila.

Kess s dalším dárkem.

Další balíček s plyšákem odvezl manžel spolu s Kess a dárky pro děti k dcerám, to aby i tady Kess něco dostala, kdyby se tam na ni nemyslelo.

A já mám zásadní dotazy: jak na to ten čokl přišel? Jak ta čubička pochopila, že si dáváme dárečky a jak přišla na to, že tam bude i něco pro ni? Jak to mohla vědět? Proč to věděla?

To přeci není žádné pudové jednání, nic vrozeného ani nacvičeného. Zažila to u nás počtvrté v životě – může si to pamatovat z minulých Vánoc?

Kde se v tom jejím mozečku bere ta chtivost, to „já chci, já chci taky“, vždyť nejde o žádné jídlo!

Nechápu, nerozumím, ale jsem z toho naměkko, jak si s námi ten čokl ty Vánoce šťastně užil.

Kess čeká na večeři. Vánoce 2024

Foto: Zdena Jůzlová