Příhoda 1.

Jedu takhle svým červeným dráčkem (Suzuki Swift) z maloměsta do vísky, spokojená, že to mám za sebou, tedy nákup v marketu. Jedu jak generál Laudoón přes vedlejší vesnici, kde zrovna dokončují vodovod a mají příčně překopanou silnici druhé třídy. Na ní jsou po překopech cesty takové bouchoře napříč silnice, které až klesnou, bude silnice stoprocentně rovná.

Jedu jak náruční kobyla, téměř po paměti, což se mi později i vzápětí vymstí. Zapomněla jsem na poslední bouchoř a najela jsem na něj příliš rychle.

Hlava cvakla do stropu auta, pak cvakly zuby, nakonec zadelní páteř. Lekla jsem se strašně, ale nic se jinak nepřihodilo, a tak jsem dojela domů, vynesla nákup, vzala ibalgin a očekávala věcí příštích.

Záda přestala po chvíli bolet. Ovšem přestal bolet i kyčelní kloub a koleno, a po 55 letech mě přestala bolet záda úplně (v patnácti jsem si vyhodila ploténku). Výsledek zatím dobrý, ale nedoporučuji.

Dráček, hlavní hrdina

Příhoda č. 2

Krátce po předchozí příhodě jsem neutrpěla změnu jen já, ale i autíčko: na rušné křižovatce, v pátek odpoledne v dopravní špičce, mi při vyjetí z křižovatky upadl, vinou mého předchozího jeleního skoku, čep od předního pravého kola (chlapi tomu říkají řízení nebo tak nějak), což zapříčinilo ucpání křižovatky, mně to způsobilo nervový šok, jak kolem mne jezdily kamiony s pohonnými hmotami, a při mém přání stát se neviditelnou všichni, kdo jeli kolem, pozorovali má muka a v duchu si jistě pochvalovali, že se to nestalo jim.

Mnó nic, přijela odtahovka, kolemjdoucí pánové radili, řidič odtahovky byl profesionál a odtáhl mě do servisu, který mi nakázal agent pojišťovny. Oprava měla hodnotu 6 tis. Kč, a to mě prý přišla ta oprava zad-páteře ještě velmi levně. Poděkovala jsem městské Policii, která přišla na pomoc a usměrňovala nervní řidiče.

Příhoda č. 3

Jedu opět takhle opět svým dráčkem, asi měsíc po předchozí příhodě, jak jinak do sousední vsi nakoupit maso pro smečku. Na cestě tam jsem se zastavila s našimi občany a zeměměřičským úřadem, doměřovali u cesty nějaké pozemky. Byla jsem jen zvědavá, dobře mi tak. V pohodě jedu zpět a opět občané zaparkovaní po obou stranách cesty široké sotva 6 m, a já už jen dávám pozor, neb občané na obou stranách se hemží a nejen oni, ale i jejich auta.

A tak civím vpravo, civím vlevo a najednou z ničehož nic zastaví uprostřed cesty auto a lidi se chystají vystupovat! To mě tak zaskočilo, že jsem tomu autu bohužel nabořila zadek a sobě předek. Jejich auto bylo prastaré (bylo jednoho obecního ouřadu) a moje auto muselo opět do servisu. Jaké štěstí, že jsem nezrušila havarijní pojistku!

Říkala jsem si, co víc se ještě může stát. Bez auta na dědině, aniž bych obtěžovala jiné lidi, je to tzv. na pytel pane stavitel. No nic to, překonala jsem i toto příkoří, které jsem si zavinila sama.

Příhoda č. 4

Spravené a krásně vymašlené auto (spokojenost byla na místě) jsem udržovala pěkně v dalším dobrém stavu a jednoho listopadového večera, tedy opět za pár týdnů, jsem se vydala do blízkého města nakoupit, neb jsem neměla psí šampon a Conny čekala výstava v Polsku. V pátek měla přijet Pája stříhat budoucí šampionku.

To klubko je Jenka, ta větší je Conny

Jak tak jedu opět blížíc se k problematické obci, vyhlídl si mě srnec jako jelen a z vedlejšího srázu u silnice se ladně nesl nad mou kapotou, aby mi vzápětí zadelí upadl na levý reflektor (skočil zprava doleva). Měla jsem velké štěstí, že jsem ho neměla v autě na návštěvě. Vzápětí jsem zastavila a s baterkou hledala zvíře. Zvíře asi vstalo a odběhlo, protože jsem ho nedohledala.

Nahlásila jsem vše na policii, mysliveckému sdružení i příslušnému starostovi obce. Policajti přijeli, řekli, že je těch srážek se zvěří hodně, sepsali protokol, pak mi zapomněli vrátit doklady a tak se museli odkudsi vracet, ale pořád byli příjemní. Srncovu srst vytahovali ze škvíry pod světlometem. Nebožákova srst působila jako důkazní materiál.

Takže auto opět do servisu a dalších x dní na dědině bez auta. Auto mám opět spravené a už si myslím, že co mě nezabije, to mě posílí.

Závěrem bych jen dodala, že přednosta do něčeho kopnul a před Vánocemi byl doma, marodil, protože mu noha zmodrala a zčernala od třísla (haha, od třísla :-) až po koleno.

Těšila jsem se na adventní čas, jak si všechno v klidu udělám, nazdobím apod. Na, ja, člověk míní, pámbu mění. Teď mám doma radiče.

Příhoda č. 5

Z mé úžasné oplocenky, kde mám vlastnoručně uděláno posezení se zátiším miniaturní okrasné zahrádky, přírodních kamenů a květináčů, jsem si na zimu donesla domů obydlí pro broučky a čmeláky.

Hmyzí hotel

Dřevěná obydlí jsem už z jara zakoupila od šikovného chlapíka, broučí budky jsou krásně barevné a má to tam celé jaro, léto a podzim bzučet. Obydlí jsou samé takové dírky ze dřeva a celé je to obklopené pěknou budkou.

Tady u nás ve vísce žije jedna paní inženýrka, která učila ještě minulý rok na gymnasiu biologii. Ta vzdělaná osoba obhlédla mé broučí budky a prohlásila před konciliem jí spřízněných bab, že vevnitř stejně nic není a že ona tomu na rozdíl ode mne musí přece rozumět. Kdybych raději dala na svůj instinkt!

Čmeláčí bydlík

Odnesla jsem budky domů s tím, že je tedy na zimu schovám a na jaře dám opět ven. Vstoupila jsem do nově provedeného sprchovacího koutu a jala se broučníky sprchovat, jsem přece čistotná, néé?!

Tolik much, mušek, osiček a různých brouků jsem v životě neviděla pohromadě. Hmyz se jal stěhovat po celé koupelně, asi chudáci nečekali povodeň. Proud brouků a další havěti nebral konce, něco jsem spláchla, něco i ubezdušila, stala jsem se hromadným vrahem broučí sešlosti, mouchy seděly na stěně, na kotli, šly se schovat do tepla a do sucha.

Díky vlastní blbosti, neuposlechnutí instinktu a nedůvěře v broučí schopnosti se zabydlet v nabízeném příbytku, jsem se nejen poučila, ale zanevřela na úroveň našeho školství a to na dost dlouho.

Příbytky jsem vynesla okamžitě ven na svou další květináčovou zahrádku před domem a zavěsila budky mezi lupení, snad něco přežilo a budou na jaře polehčující okolnosti.

Takže mravní poučení z mého období října až prosince 2016: nezoufejte, když vám něco nejde, může být i hůř. Když nejde o život, jde...

Krásný rok a veselý rok 2017.

Místní kreativita - pidisněhulák na židli

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo tady (zimní) anebo i tady (letní z oplocenky, ještě s brouky) na Rajčeti.