Onehdy jsem něco hledala v šupleti plném věcí, co se příležitostně budou hodit – tak třeba staré džíny, kusy vatelínu a starý kalendář. A narazila jsem na krabici starších časopisů. Zjistila jsem, že jsou to ty časopisy, které jsem po nastěhování do domečku pracně přebrala – před stěhováním čas nebyl, tak jsem ty štosy jen svázala špagátem a přihodila na hromadu dalších věcí – a uložila do krabice s tím, že jak dokončíme na domku tohle... a tohle... tak budu mít určitě víc času a zase se k nim vrátím.

Práce byly provedeny, zahrada už nepřipomíná tankodrom, na chodbách nešeredí na zdech holá omítka a hotová je i podlaha v obýváku, ale k návratu jsem se nějak neměla. Pohltil mě vír každodenních povinností, radostná, i když náročná péče o štěně, když jsme si koupili druhého psa, studijní problémy dětí... a pak jsem přestala dobře vidět na blízko a musela jsem opustit své koníčky na delší dobu. Když jsem se naštvala, navštívila optometristu a nechala si vyrobit brýle „na ruční práce“, pořád jsem stěží stíhala své pracovní a domácí povinnosti (asi stárnu nebo co?).

Až do toho onehdy. Z krabice se vynořily návody na moje úspěchy – to, co jsem kdysi vyrobila, a něco dokonce ještě přežilo, i když svetry jsou dávno pryč, protože z nich děti vyrostly a prostírky odnesl čas a nevypratelné fleky.

Vynořili se i kostlivci – tedy ti imaginární :) Jejda, kam jsem dala ten rozpletený svetr? A vejdu se do něj ještě vůbec? A tenhle ubrus jsem taky nikdy nedovyšívala...

A jako poslední vylezly na světlo moje plány. Nikdy neuskutečněné přípravy na přestavbu dětského pokoje, nikdy nevyšité mořské mušle na ubrusu, nenamalované růže na dřevěné bedýnce... Je jich hodně.

Zamyslela jsem se. Kde jsem tehdy brala čas na vytváření věcí, které mě těšily nejen při dokončení, ale už během výroby? Opravdu mám času míň? A proč? Vždyť děti jsou větší, zdaleka mě tolik nepotřebují... no, asi mým největším žroutem času je práce, jenže bez té se jaksi neobejdu, že. A potom? Přiznejme si, že spoustu času strávím u internetu hledáním „nezbytných“ věcí. A to nejsem na žádné sociální síti! A večer prostě jen unaveně zírám na televizi.

Tak s tím bych měla něco udělat. Přece nemůžu utratit život jen tak mezi prací a vařením večeří. No, hned zítra s tím snad něco začnu dělat...