„Mami, věděla bys, kdo byli encyklopedisté?“

Kuba psal ve škole písemku z dějepisu a jen tak mimochodem ho zajímalo, na co bych si vzpomněla. Vydolovala jsem z paměti Voltaira. Jinak nic. S životopisem George Washingtona jsem byla úspěšnější a u bostonského čajového dýchánku jsem si až na přesný letopočet vybavila základní fakta i rámcové časové zařazení. Na písemku bych dostala čtyřku. Ve škole průšvih. V běžném životě snad dostačující.

K čemu mi takové znalosti vlastně jsou? Učím angličtinu a při čtení článků o historii a reáliích narážím na katastrofální neznalosti žáků i studentů. Prý to nepotřebují vědět, protože vědí, kde to najít, tuto možnost my jsme neměli. To je pravda, to jsme neměli.

Přesto si myslím, že je dobré mít základní „síť“ vědomostí, do které se pak lépe umisťuje každá další získaná znalost.

Moje „síť“ je zřetelná už z úvodu článku. Znám fakta a jejich rámcové časové zařazení. Neumím se naučit přesně letopočty. Čísla jsou pro mě jako zakletá krajina. Tudíž i v zeměpisu tápu v přesných rozměrech států a počtech obyvatel, dokážu je zařadit jen mezi obdobně velké.

Navíc přiznávám, že mnohé vědomosti jsem získala méně tradiční cestou. Četbou beletrie, článků na internetu i sledováním televize. Často sleduji dokumenty, protože mě žene kupředu „tam to ještě neznám“. A leccos se mi dobře pamatuje přes různé příběhy.

Nevím, nakolik ty znalosti potřebuji (kromě té angličtiny, kde jsem třeba s jedenáctiletým klukem vylovila z police zaprášený glóbus a vysvětlovala mu postup osidlování Ameriky, protože o tom nikdy neslyšel). Potřebovala jsem je hlavně před lety- když byly děti malé a ptaly se. Vyptávaly se mě na všechno možné a tam, kde je to zrovna napadlo, třeba na procházce. Bylo vhodné, abych odpověděla hned, ne až si to najdu na internetu, protože za dvě hodiny už padaly otázky zcela jiné. Takže se mi ty moje znalosti-neznalosti mockrát vyplatily :)