Napadlo mě udělat z dnešního Mlsotníku řízkovník, protože řízek patří v našich krajinách k základním potravinám a snad každá rodina má svůj ustálený způsob, jak je připravovat. U našich byly velmi oblíbené řízky z králíka a pak z kuřete – porce kuřete se povařily na polívku, pak se obalily v trojobalu a velice rychle se osmažily. Kuře bylo krásně měkké a šťavnaté a osmažené bylo za chviličku. A navíc bylo praktické na cesty – nebylo to mastné, mokré a při okusování se to dalo držet za kost jako nanuk za špejli. A taky se dělaly řízky z bedel, ach!

Řízky bych si dnes sama už asi nedělala, ale vzhledem k mužské polovině domácnosti je občas připravím. Z domu znám dobrou fintu: řízek rychle osmažit a pak pomalu dopéct. Jelikož MLP trvá na tučnějším mase, připravuji řízky z krkovice. Poměrně tlusté řízky (klidně i 2 cm) nijak nenaklepávám, jen osolím a opepřím, a pak v trojobalu rychle osmažím. A teď ta finta: všechny je pak strčím buď do remosky nebo do trouby a zakryté dopékám tak půl hodiny, tak při 150 – 160 °C. Proč to má úspěch? V řízku je totiž pořádná vrstva masa, je šťavnatý a přitom v něm nejsou vrstvy tuku – tlusté se vypeklo. Pokud dělám řízky na cestu, tak pro pánskou část výpravy vždycky tyhle – jen odřežu z krkovice kosti.

MLP občas zasněně básní o řízkách z bůčku. Párkrát jsem mu je udělala, když jsem zahlédla trochu libovější. Ale opět jsem je dopékala, aby aspoň část toho tuku zmizela.

Když si řízky přeje dámská část – ať už na výpravu nebo pro návštěvu –, vždy chtějí kuřecí. Tak jo. Nikdy však nedělám z kuřecích prsou, ale ze stehen. Jsou o fous chutnější a šťavnatější.

Občas udělám hovězí řízky. Chce to zadní maso, nakrájet plátky přes vlákno, osolit, opepřit a já je ještě potřu rozdrceným česnekem. V trojobalu zase osmažím a pak pomalu dopeču – déle než vepřové, aby bylo maso opravdu měkké. Tohle je opravdu moc dobré. Na cesty se to však nehodí z nějakých psychologických důvodů – na výlet prostě patří „klasika“, na kterou jsou všichni zvyklí. Běda novotám!

Vzpomínám, že jako děcka jsme na výlet dostávali chleba „s něčím“ – oblíbená byla vaječná pomazánka a já milovala i drožďovou. Stálicí svačinových sáčků bylo taky natvrdo uvařené vajíčko, které jsme si pak ve vlaku nebo autobuse loupali. Joj, to musely být vůně! Řízky se snad děckám na cestu nedávaly, nebo ano? Kamarádka dostávala rohlík s čokoládou. To mě tedy nenadchlo. Vůbec si nevzpomínám, jak jsme to řešili s pitím. PETky nebyly. Asi jsme se napili doma a potom v cíli někde u stánku, nebo si v sámošce koupili sodovku.

Jaké máte oblíbené jídlo na cesty? A jaké máte rádi řízky?

Přeji pěkný den s dobrou chutí!