Čas pádí jako stádo vyděšených mustangů a navíc se s naším přibývajícím věkem jaksi smršťuje, či zkracuje. Jednotlivé dny se s nocemi střídají jako políčka starých filmů a jednomu připadá, že popelnici vyváží každý den, i když to je jednou za týden. Přírodní zákony jsou neúprosné a relativita času a prostoru pracuje spolehlivě.

Čas se navršil a přiblížil se listopad, kdy se zdejší trampi z Kotlinky, moravských úvalů a slovenských hor sjíždí k setkání kamarádů a kamarádek u příležitosti výročí založení osady Echidna – Ježura. Vše se odehrává na kouzelném místě, které patří a kde bydlí jedna z kamarádek. Jsou to pěkné louky obklopené deštným lesem, jsme tu v subtropech. Domeček je posazen nahoře v koutě u lesa, asi 180 m od ulice a je obklopen nádhernou Zahrádkou plnou exotických květin a rostlin. Prostředí, které oko pohladí a duši uklidní a potěší. Je zřejmé, že domácí paní to vše tvoří a udržuje s láskou a citem. Trávník na loukách udržují stáda klokanů, kteří se chutnou trávou živí.

Když tu je všední den a na loukách netáboří horda trampů, tak okolní fauna chodí a létá až do domečku, kde obvykle najde něco na zub a nebo do zobáku. Je tu takový malý, soukromý ráj na zemi. Tak to zde vypadalo před třemi lety a je to stále skoro stejné (k nahlédnutí zde).

Letos se nás na této slezině u příležitosti čtvrtého výročí založení osady Echidna sjelo kolem 35 z blízka i daleka. Abych to upřesnil, z blízka znamená 5 minut autem a z daleka kolem 20 hodin a něco přes 1800 km, z města Adelaide v Jižní Austrálii. Většina však dojela ze Sydney a přilehlého okolí, což představuje něco mezi 500 až 600 km. Někteří kamarádi nedojeli, buď jim těla odmítla kooperovat a nebo už sedí u věčného ohně, kde nám drží místo.

Sjelo se hafo muzikantů, každý odjinud, ale dohromady jim to šlo báječně. Sehráli se za chvíli a pak už hudli, jako by spolu hráli odjakživa. Kytary, 6 i 12 strunné, bendža, dobra, mandolína a basa. Nevím, jak se to líbilo okolní zvířeně, ale my jsme si pěkně za občasného mazání hlasivek zazpívali a potom i navzájem sdělili poslední novinky z našeho světa. Jsme už skoro všichni penzisti a tak je vždy o čem hovořit.

I okolní příroda se zasloužila o naši zábavu a to tak, že s velkého eukalyptu z ničeho nic upadla větévka. Je to jev přirozený a častý. Proto není radno pod stromy tábořit. Těmto stromům se zde říká „widowmaker“ tedy něco jako „tvůrce vdov“. To proto, že dříve zdejší chlapi vydělávali na chléb vezdejší povětšině v buši a sem tam na některého taková větévka upadla a tak se jeho žena stala vdovou.

Na místě dopadu „naší“ větévky naštěstí nic a nikdo zrovna nebyl a tak jsme jen při jejím dopadu zaznamenali menší zemětřesení. Ono když zhruba s 10 metrů buchne na zem kolem tuny dřeva, tak se země zatřese. Další den byla větévka rozřezána a uklizena, aspoň bude příště čím přikládat na oheň.

Počasí nám povětšině přálo, i když večer, kdy byl slavnostní oheň, se těsně před zapálením přehnala vydatná přeháňka. To nás však neodradilo a po několika pokusech se podařilo oheň zažehnout a zábava mohla začít. Na tom měli lví podíl naši muzikanti a někteří kamarádi zůstali u ohně až do svítání.

Protože jsme všichni bratři Slované, Češi, Moraváci i Slováci, tak nescházelo dobré jídlo a pití. Jedno odpoledne byly vynikající bramboráky z několika kýblů suroviny, až už kamarádi nemohli, a další odpoledne to byl výborný bramborový salát tak do neciček a k tomu šnycle z kuřat a prasátka a 2 vrchovaté mísy nakrájené uvařené uzené vepřové kýty. Vše bylo Mňam, Mňam. Takže hlady jsme nikdo neumírali, a holky se v kuchyni vycajchnovaly, i když za ty bramboráky mohl kamarád Venca.

Výroční slezina se k všeobecné spokojenosti vydařila a po neděli se kamarádi pomalu začali vracet ke svým domovům. Někteří hned a někteří později, jsme většinou penzisti a tak na nějakém tom dnu nám nesejde, že ano.

Teď nám už nezbývá než poděkovat Manitouovi, že tentokrát naše těla spolupracovala a že zařídil počasí tak akorát přívětivé. Kamarádům muzikantům, že naladili kytary, banja, dobra, basu a mandolínu, že mohla vypuknout bujará zábava nenapravitelně romantických staříků a stařenek, kteří se stále cítí na 20+. Těm, co se o to zasloužili, za hojnost dobrot pro mlsné jazýčky a hlavně lahodná mazadla s různým obsahem alkoholu na stářím vysychající hlasivky. Tato neslouží pouze k údržbě hlasivek, ale také jako společenské mazivo, kdy z nevrlých, vznětlivých a ubrblaných staříků se stávají žoviální zralí muži a dámy jsou také jaksi uvolněnější, přívětivější a přítulnější.

Vzájemná vstřícnost, pochopení a láska se rozprostře mezi zúčastněnými a okolní krajinou. Nebezpečí, že by se někdo sežral jako ten dobytek, už dlouho nehrozí. Metabolismus vetchých těl to už bez krutých a někdy i vážných následků nedovolí. Buďme rádi, že večer u ohně jsme si všichni vzpomněli na slova písniček, které nás provází naším podivným, avšak krásným životem.

Psáno 28. 11. 2017.

Foto: autor. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.