O brtnických ledopádech víme už několik let. Jenže se stárnoucí Betkou jsme došli před čtyřmi lety jen k nejslavnější části – k Jeskyni víl. A s mladičkým Najtem jsme o dva roky později sice od víl zkusili ještě dobýt pár okolních hrádků, ale neslavně jsme skončili pod prvními kovovými žebříky.

Letos jsme se rozhodli navštívit nejen tajemné ledové víly, ale obejít i většinu z ledopádů na naučné stezce. Vyrazili jsme ve všední den, kdy nehrozily víkendové davy (je to atrakce známá a časově omezená) a předpověď navíc slibovala krásné počasí.

Budík na šestou, v půl sedmé vyjíždíme a chvilku po půl osmé jsme již na parkovišti v Kyjově. Mrzlo hodně – mínus deset stupňů nás donutilo nasadit rychlejší tempo. Najtovi zima nevadí. Řádil, užíval si v údolí říčky Křinice pohodlnou širokou cestu s ušlapaným sněhem. Nemusel se brodit v závějích, jako u nás za humny.

Cesta podle říčky Křinice

U posledního úseku stoupání do Jeskyně Víl jsem uvázala Nighta, do kapsy dala pár svíček, zápalky a baterku a začala se drápat vzhůru. Terén ušlapaný stovkami návštěvníků jeskyně se změnil v kluziště. Tradiční řetězy nestačily – letos jsou mezi stromy nataženy i hasičské hadice.

Typický terén kolem ledových zázraků

Víly jsou zatím maličké. Myslím, že nynější tání jim umožní další růst. Zapálila jsem pár svíček a baterku, chvilku se pokochala tou nádherou a zahájila sestup. Zavěšená za řetězy jsem sjížděla dolů. Pepovi to trvalo o chvilku dýl – přeci jen mu focení nějaký ten čas zabralo.

Víly jsou zatím maličké

Řetězy končí kousek pod jeskyní. Ale i dál to bylo hodně strmé a zcela ledovaté. Nedalo se dělat nic jiného, než usednout na zadek a jet. A tak trochu se modlit, aby všechny kmeny stromů a pískovcové skalky uhly. Překvapilo mě, jak rychle to jelo, ale dole u mostu přes Křinici jsme se sešli celí. Psík seběhnul – jen po něm v ledu zůstávaly škrábance od drápů.

Následující úsek cesty k Turistickému mostu stále vedl podle řeky. Křinice se místy schovávala pod led, který vytvářel krajky. Viděli jsme stopy vyder, létat skorce, byl úžasný klid, nikde nikdo. Sluníčko do hlubokého údolí nakukovalo jen místy.

Tohle už je Vlčí potok

U mostu jsme odbočili do údolí Vlčího potoka. Bez potíží jsme našli první značený ledopád – Betlém. Masivní bloky rampouchů byly úžasné. Pod ledem bylo slyšet bublání vody. Další ledopád – Vlčí stěnka byl nedaleko.

Ledopád Vlčí stěnka

Najt zvědavě nakukoval do díry v ledové stěně, kterou nějaký „inteligent“ vylámal. Kdo ví, jestli psisko nehledalo nějakého toho vlčího kamaráda. Od Vlčí stěnky jsou dvě odbočky. První jsme stoupali k Velkému ledovému sloupu. Je to největší z místních ledopádů. Úžasná hra vody a mrazu.

Ledopád Velký ledový sloup

Opět platilo, že nahoru to šlo lépe, než dolů. Nakonec jsem volila podstatně delší cestu lesem, kde boření se v hlubokém zmrzlém sněhu bylo bezpečnější, než ledový sjezd. Začali jsme potkávat i další nadšence ledové krásy. Většinou věku dost pokročilého, někteří poslední úseky vzdávali a kochali se jen z dálky.

Druhá odbočka od Vlčí stěnky vedla k ledopádu Varhany. Bohužel letos se Varhany staly obětí vandalů. Je to nejvíc poškozený ledopád. Škoda – lidská blbost nezná mezí. A my jsme se rozhodli, že stihneme navštívit i nejbarevnější z ledopádů – Konírnu na Brtnickém hrádku.

Už při stoupání na hrad bylo jasné, že cesta dolů nebude mít chybu. Tolik ušlapaného ledu jsem dlouho pod nohama neměla – kam se hrabe zimní stadion... Konírna byla krásná – rampouchy byly oranžovohnědé. Zbarvení ledopádů se mění podle podloží, i podle bakterií a řas v ledu obsažených.

Nejbarevnější ledopád je Konírna

Cesta dolů byla strhující. Kde to šlo, snažili jsme se jít lesem v hlubokém sněhu. Ale mezi skalami to nešlo – ušlapané to bylo úplně všude. Párkrát to žuchlo víc, párkrát jen tak lehce, nejhorší kus jsme opět jeli po zadku. Nechápu, jak to dělal Night – ale ani jednou neupadl, nadšení ho neopouštělo.

Cesta zpátky

Na Turistickém mostě jsme se oklepali od sněhu a vyrazili stejnou cestou podél Křinice zpátky do Kyjova. Sluníčka vystoupalo výš a tak bylo rázem více slunných míst. Jak jsme se blížili k vesnici, houstl provoz. Desítky lidí vyrážely za ledovou krásou. A Night musel na vodítko, neb má stále tendenci se ke každému jít přitulit.

Konečně unavený pes

Ani mu vodítko nevadilo. Přeci jen tři a půl hodiny v nesnadném terénu mu daly zabrat. Nám koneckonců taky. Ale výprava za ledopády se nám moc líbila. A už víme, že není ledopád jako ledopád... V jedenáct jsme byli na parkovišti, ve dvanáct doma a v jednu jsem seděla na poradě u rektora...

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!