Pranostika: Únor bílý - pole sílí. Na Hromnice má sedlák raději vlka v chlévě i ženu na márách než slunce.

Na začátku února pro změnu sněžilo a Franta donesl domů nějaký moribundus, který jsem posléze chytla taky, takže jsem první půlku měsíce strávila smrkáním, kašláním a kýcháním. Vzhledem k počasí jsem zase o tolik nepřišla, a vezmu-li vážně tu ošklivou pranostiku nahoře, byla absence slunečních paprsků správná. Ale lezlo mi to na nervy!

Zasněžený kostel sv. Václava v blázinci

10. února konečně vykouklo slunce a taky jsem se trochu pozdravila, takže jsem mohla vyfotit první pražské (nebo minimálně bohnické) kvetoucí sněženky. A taky čemeřici.

Zasněžené sněženky

16. února znova napadl sníh, resp. padal celý den, ale moc nedržel, přes den bylo docela teplo. Ale zmizely v něm kvetoucí sněženky. A pak to zase roztálo a ještě jednou sníh napadal… až 23. února se počasí zlomilo, vykouklo slunce a teploměr se zastavil na šokujících deseti stupních.

A zase sněží.

Co jsme v únoru potkali: Franta u Lidla potkal zajíce. Povídal (Franta), že tak jako vyhopkal (zajíc) a rozvážně se vydal směrem k blázinci. Žádný úprk, však to tady zná. Ostatně já je taky občas potkám – les je nedaleko, zoologická, kde zvířátka mají prostřeno, taky…

Ovšem já zažila něco pozoruhodného, trochu jako z Krásky a zvířete – teda uznávám, že na Krásku se už nekvalifikuju, ale ten chlapík, co se odněkud vynořil přede mnou, ten zadání splňoval. Vysoký, v dlouhém kabátě – a s hlavou medvěda. Teda ona to nebyla (asi) hlava, ale jen čepice, ovšem šla až za límec, takže co já vím, kde končila… A pozor – to nebyla obyčejná medvědí hlava, ono to nahoře nemělo uši, ale něco jako parohy. Strašně jsem toužila dotyčného vidět zepředu, ale den před tím jsem si nějak hnula s kotníkem a prostě to nešlo. Takže potvrzeno – v Bohnicích se dějou věci!

Pod azurovým nebem koukám přes Vltavu na botanku.

Jo a víte, co jsem taky dělala? Dřela na Kví kví kvízu ;-) Už brzy…

Foto: Zana. Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.