Pranostika: Jestli březen kožich stáhl, duben rád by po něm sáhl.

Pár slunečných dnů z konce února nás navnadilo – a tumáš čerte kropáč, první březnový den byl zatažený a pršlavý. Pak už nepršelo, ale byla mlha, minimálně v Praze. Někdy vydržela do oběda, někdy celý den…

V jednom z těch mlžných dnů jsem se vydala do Velkého mlýna v Libni. To je taková zajímavá stavba – barokní mlýn, samozřejmě býval dost zchátralý jako všecko za totáče, pak do toho přišla povodeň… on totiž stojí přímo u Vltavy, koneckonců v ulici U českých loděnic. Takže potom se dlouho nic nedělo, až před několika málo lety. Vznikl příjemný prostor – dole v mlýnici sál na koncerty apod., uprostřed knihovna a kavárna, nahoře ještě nic, ale taky něco bude, až na to bude.

Velký mlýn v Libni

Už jsem tu jednou byla na výstavě, teď jsem měla v úmyslu zajít na koncert a potřebovala jsem se vyptat, jak to v sále vypadá (odstát bych to fakt nechtěla).

Takže jsem se vypravila do Libně. Vždycky mi naskočí staropražské: „Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni“, ale minimálně v Libni to už dneska neplatí. Je trochu ošklivé to takhle říct, ale povodeň jí prospěla. Rozjel se tady stavební ruch, většina nových staveb se mi líbí. A kromě nich jsou tu i historické budovy, většinou opravené, tedy když vynecháme Libeňský most, který nejspíš už konečně spadne …

Libeňský zámek

Do Libně jsem se ještě vrátila a nejspíš to nebylo naposled. Je tam nakonec i hezký park (Thomayerovy sady), který v létě bude určitě stát za návštěvu.

No a pak začalo jaro. Teploty se vyšplhaly k výšinám dost nebřeznovým a my řešili, jestli teplé šatstvo uklidit, nebo jen přes něj naházet na věšák lehčí svršky.

Kde jsme ještě byli… U našich, jen poměrně krátce. Ani fotit jsem pořádně nestihla.

Není nad pohodlný spánek

Ve Hvězdě – protože jsem původem z šesté části Prahy, mám vřelý vztah k Bubenči, Břevnovu, Bílé Hoře a tak podobně. No a z Bílé Hory se logicky pokračuje do Hvězdy. Hvězda, někdy taky Obora Hvězda, vznikla jako obora císaře Ferdinanda I. Habsburského v první půlce 16. století. O něco později tu jeho syn nechal postavit renezanční letohrádek Hvězda (protože má tvar šesticípé hvězdy). S hanbou přiznávám, že jsem uvnitř ještě nebyla…

Letohrádek Hvězda

Samozřejmě jsem zašla i do Stromovky, v Čimického háje, v botanické, na hřbitov bláznů, kde se konečně začíná něco dít… a tak různě kolem.

Koncem měsíce se zase začalo ochlazovat (kde jste moje teplé čepice a boty?). Vyrazili jsme aspoň do Zdib, po obědě, kdy se udělalo relativně teplo, resp. vysvitlo slunce. S touhle povzbudivou myšlenkou jsme vyšli poněkud lehkovážně, takže když jsme se nějak kolem páté vraceli ze Zdibského pivovaru, bylo nám docela slušně zima.

Na samém konci měsíce jsem se vydala do lesa – pravda jen příměstského, ale pěkného. Čimický háj je převážně dubový les, kde stromy ještě spokojeně spí. Bývá tu dost lidí, jenže já přišla brzo. Synek mi totiž předchozí večer volal, že mi něco přiveze a že by mi to předal ráno na nádraží, až pojede do práce. Kývla jsem a až dodatečně mi došlo, že to ráno bude první den po přechodu na letní čas, tj. o hodinu dřív. Vstávala jsem v pět starého času a spala jsem ještě v devět. Naštěstí potomek na tom byl stejně.

Dubový les v březnu

Foto: Zana. Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.