Já vím, když jste mě viděly posledně na takovým tom tahání psů na provázku kolem louky, byl jsem takový malý Hřívnaťátko. Od tý doby se pár věcí změnilo. Věkem jsem dospěl. Hlavou ani omylem. Háro jsem spustil jak nikdy. Jo a vyrostl jsem. Hodně jsem vyrostl…

Když se narodíme do tohohle světa, všecko je tak nějak velký. Jako pro obry. Na gauč se musíme sápat jako Adam Ondra, desku stolu máme nad hlavou, futra dveří v nedohlednejch výšinách. Pomalu rosteme, nakukujeme přes hranu stolu, postupně šaháme po prvních knížkách z dolních pater knihovny, dotknout se s výskokem konečkama prstů futer je hodno zápisu do knihy rodinných rekordů. Postupně se zabýváme literaturou z vyšších příček knihovny, věšíme si obrazy, jaký chcem, a futra nabývají přiměřenejch rozměrů. A než se nadějem, rubem hlavou do futer nevyrubatelnou díru, používáme nadávky, který jsme doteď neznali a uvažujeme o stěhování do něčeho gotičtějšího.

195. Slovy „stopětajaukurvadebilnífutradevadesát“. Do takový vejšky jsem se zatím vytáhnul, pevně doufaje, že už definitivně. Normální lidi si to neuvědomujou, ale náš svět je vlastně vymyšlenej pro lidi, co maj 175. Futra, stany, auta, sedačky v kině, to všechno vymejšlel někdo malej. Miluju motivační citát Steva Jobse: „To, jak vypadá svět kolem nás, to všechno vymyslel někdo, kdo nebyl lepší než vy.“ OK, Steve. Svět kolem mě vymyslel někdo, kdo byl oproti mně fakt prcek.

S velkou výškou přichází i další velký části těla. A jelikož tímhle si stěžuju, tak myslím nohu. Článek o bosochození vzbudil ohlasy. Zapomněl jsem v něm napsat, že chodím bos taky proto, že je to daleko snazší, než sehnat boty. Velikost 48 je totiž, jemně řečeno, mimo tabulky výrobců. Třeba poslední brusle za mnou jely až z Brna, protože v mojí velikosti to byl jedinej pár v republice. Jakože jeden jedinej pár bruslí v týhle zemi. Pak mám taky abnormálně dlouhý ruce, takže jsou mi všechny rukávy krátký.

Myslíte, že bejt velkej je supr třeba na koncertě? Jen napůl. Jo, sice jsem díky tomu viděl živýho Micka Jaggera, Suzi Quatro nebo KISS. Ale přitom všem jsem zezadu vždycky poslouchal: „Uhni, já chci taky vidět.“ Nasrat. Chtěls vidět? Máš přijít na koncert včas. Nemůžu za to.

Tenhle článek píšu cestou do Brna a zase zpátky. Autobusem. Pro vaši představu, kolena mám někde v oblasti jater člověka sedícího přede mnou. Ruce nemám kam poskládat. Prdelí se sotva vejdu na sedačku. Ještě pořád odolávám pokušení lehnout si do uličky. Ale ono to stejně přijde. A tak je to všude. V letadle, ve vlaku, v kině, všude. A mimochodem, mohl by prosím někdo konečně udělat z D1 použitelnou dálnici? Někdo, kdo to třeba prostě zařídí, nebo na to najde ty prachy?