Rčení, které jistě všichni znáte. Dva lidé se do sebe zamilují, vezmou se a začne jim společný život. Tedy i to, že budou doma sedávat u stolu ke společnému jídlu. A tohle rčení bude podrobeno reálné zkoušce. Napadlo mě zeptat se vás, jak dalece jsou vaše chutě a oblíbená jídla shodné s těmi vašich partnerů? Museli jste se v jídle přizpůsobil (třeba právě z lásky) jeden druhému? Kdo u vás doma více vaří - ať už z vlastního rozhodnutí, nebo z nutnosti? Jak je to s vařením, kde jsou oba partneři zaměstnaní, kde jsou děti?

U párů ze stejného kraje, nebo dokonce města, bude asi výběr chutí a oblíbených jídel dost jednotný. Ale co vy, kteří máte manželství moravsko-české, česko-slovenské, moravsko-slovenské. Nebo dokonce mezinárodní, jako mám já a měla HankaW? Byla krajová jídla vašich partnerů, pro vás do té doby třeba neznámá, přínosem do společné domácnosti?

Jelikož jsem v manželství nechodila do práce, bylo předem dané, že se budu starat o domácnost a vařit. Jenže vařit jsem do té doby moc neuměla. Když jsem se po svatbě ocitla v Anglii, jedinou pomocnicí mi byla „Kuchařka naší vesnice“, kterou jsem dostala od kamarádky jako svatební dárek. Naštěstí manžel vařit neuměl vůbec a neumí dodnes. Má to svoje výhody i nevýhody, ale to je jiné téma. Manžel si naštěstí česká jídla už při první návštěvě Čech oblíbil a mne vaření začalo brzy bavit. Náš týdenní jídelníček je tak směsí českých a amerických jídel, včetně fast-food, pro která manžel ochotně zajede, když se mi nechce některý den vařit.

Z našich přátel jsem si vzpomněla na tři manželské páry s rozdílným přístupem k vaření. První jsme poznali v Německu. Oba pracující, tenkrát se dvěma předškolními dětmi. Oba gurmáni, kteří rádi a skvěle vařili. Ve vaření se střídali, jak kdo měl ten den chuť, více času nebo stáli u plotny společně. Fungovalo to skvěle. Bohužel jsme s nimi po čase ztratili kontakt, nevím, jestli tahle „dělba vaření“ stále platí.

Druhý pár byli také oba pracující, ze začátku vařila převážně manželka. Brzy se o vaření začal zajímat i manžel, přímo ho to chytlo a manželka mu po čase kuchyň zcela přenechala. Vařila už jen výjimečně, a když nás zvali na večeře, celé menu připravoval a vařil on. Bohužel zemřel a ona si zase vaří sama.

Třetí případ je podobný mému, ona celé manželství v domácnosti, vaření ji baví. Její manžel jen občas pořádá „wafflový brunch“. Výrobu wafflí považuje za svoji specialitu, je na ně pyšný a my býváme zváni.

Samozřejmě jsem se postupně naučila vařit a péci i jídla, s kterými manžel vyrostl. Americká jídla hodně odráží chutě evropských přistěhovalců, takže mi chutnaly vlastně hned. Do amerického salátu coleslaw jsem se zamilovala na první kousnutí. Naopak sladké brambory (velmi oblíbené v manželově rodině) jsem do vlastního jídleníčku zařadila až později, stejně jako oblíbenou šunkovou kýtu „na sladko“ (opíchaná kolečky anansu, politá zbylým nálevem, vodou a hnědým cukrem). Na poprvé to pro mne byly přeci jen nezvyklé chutě. Už dávno jsem si obě jídla oblíbila. Zrovna teď máme v garáži velkou krabici sladkých brambor, a když peču šunku, tak jedině s ananasem.

Takže ano, přizpůsobili jsme se chutěmi jeden druhému, jíme česko-americky. Za roky, co jsme spolu, už vím, co nám oběma chutná, a podle toho vařím. Když chci manželovi udělat radost, upeču mu jeho oblíbený jablečný koláč (apple pie). Na druhé straně si on už předem mlaskne, když mu sdělím, že k večeři budou třeba kynuté borůvkové knedlíky! Já miluji houbovou smaženici, manžel o ni nestojí. Nechce ani ochutnat, přestože houby v omáčce, v polévce, v rizotu nebo plněné žampiony má rád. Řešíme to tak, že zbytky od večeře mu druhý nebo třetí den ohřeji a pro sebe si udělám smaženici. Spokojení jsme oba.

Manžel nemá rád kosti na talíři - jejich obírání! Proto mu je předem v kuchyni vyndavám. Sice tím pokazím „vábivý vzhled“ pečené kuřecí čtvrtky nebo celé kotlety, ale manžel je spokojený a jídlo si vychutná. Naopak já kosti cucám a okusuji ráda, takže moje čtvrtka jde na talíř celá. Manžel u jídla málo (někdy vůbec) používá nůž (běžné u Američanů).  Maso má rád měkké tak, aby ho mohl „krájet“ vidličkou (u steaků nůž používá, ale na ně chodíme do restaurace). Mně tužší maso nevadí, ráda si procvičím dásně. Takže z vepřové pečeně dostane manžel na talíř křehčí kousky, já si spokojeně nandám ostatní. Tučné maso nemáme rádi oba.

Vzpomněla jsem si na trefný dětský verš „Jack Sprat“. Z populární americké knihy dětských říkanek „The Real Mother Goose“. Spousta dětí (no hlavně těch dříve narozených dětí) dodnes umí hodně říkanek zpaměti. Já jsem si kdysi knížku koupila hlavně kvůli hezkým ilustracím. Ale říkanky se mi také líbí. Na internetu jsem našla odkaz na volný přístup a použití k celé knížce (klikněte zde). Kdo umíte anglicky, třeba se vám říkanky budou líbit, nebo se můžete kouknout jen na obrázky.

Jack Sprat nemůže tučné, jeho manželka zase libové, takže společně vycídí talíř.