„Byl 1.máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas...“ chrastila cituplně bedýnka rozhlasu po drátě.

„No jo, vrká, vrká, ale co dělat neporadí,“ drbal se starej Doucha za uchem a konstatoval, že ten Tonda, tedy soudruh předseda, se asi dočista pomát.

Soudruh předseda Tonda kdesi ve skladu vyštrachal tlustou složku portrétů a byli na ní všichni komunističtí svatí, co jich jen od Marxe bylo. Soudruh Tonda byl předsedou MNV a zachtělo se mu zásluh, neb ohlásili se souzi z okresu, že přijedou oslavit první máj.

Takže šance by tady byla a musí se využít!

„Nalepíme ty portréty na standarty a soudružky svazačky je v řadě ponesou v průvodu,“ zasnil se.

Soudruh tajemník se zamyslel a pak zavrtěl hlavou: „Neprojdou!“ řekl rozhodně.

„Co blbneš, Pepane, teda soudruhu,“ opravil se soudruh předseda. „Jak můžeš něco takovýho vůbec říct,“ nechápal.

„Těch fotek je asi 30 a když se třicet ženskejch postaví vedle sebe, tak se na tu silnici nevejdou,“ vysvětlil soudruh tajemník jednoduše.

Problém se jevil být vážným, až soudružka sekretářka navrhla, že standarty by mohly být oboustranné – „Z jedné strany třeba Lenin z druhé Gottwald,“ navrhovala.

Z důvodu nedostatku jiných návrhů tento přijat, opatřen papundekl i staré násady od košťat a hrábí a vše doneseno do přidružené dílny JZD dědovi Douchů, že aby ty standarty tedy vyrobil.

Kulak Doucha si myslel své, ale nic jiného mu nezbývalo, a tak se teď nad těmi standartami trápil a navíc zjistil, že jeden papundekl chybí a soudruha Marxe a soudružku Dolores Ibarruri jaksi není na co nalepit. Chvíli hledal a huhlal papundeklu nenalézaje, ale pak to vyřešil starým rámečkem, který objevil a obrázky na něj prostě přitloukl hřebíčky.

Se soudruhem předsedou však cloumal dále tvůrčí nepokoj: „Soudružky svazačky půjdou v modrých košilích a vemou si ty bílý sukně, co nakoupily v Bílý Labuti,“ rozvíjel nadšené vize.

Věděl své, neb před Velikonoci ho přepadly baby z kravína, že „Máňa vod Šimků psala, že v Bílé Labuti maj ty nový tesilový skládaný sukně“ a to si nesměj nechat ujít, takže JZD podniklo zájezd a vyrabovalo obchodní dům. Dlužno říci, že přijeli pozdě a na skladě už byly jen bílé sukně, ale to nevadilo, hlavně, že všechny baby, paní i dívky byly osukňované a věřily, že kráčí s duchem doby.

Tesilové skládané sukně byl dobový mor, nosily to všechny ženské v republice, bylo v tom horko a ty bílé měly navíc tu nevýhodu, že byly průsvitné.

Na MNV to ovšem hučelo jak v úle, soudruh předseda organizoval, pověřoval a vydával rozkazy. Už zorganizoval i soudruhy pionýry a soudruhy hasiče, ale pořád měl dojem, že to ještě není ono.

„Ten průvod bude hrozně krátkej,“ trápil se.

Nazítří musel na okres a na zpáteční cestě, asi 5 km od domova, zahlédl mezi stromy střechu starého zámečku, v němž byl momentálně domov pro děti a mládež s kombinovaným postižením. „To je ono,“ zadunělo mu v mozku a okamžitě zahnul k zámečku.

Ředitel domova se poněkud zapotácel a pokusil se čelit hrozbě průvodu upozorněním, že řada pacientů je nechodících a oni nemají dostatek pojízdných vozíků. „To zvládnem,“ odmávnul to soudruh předseda a s vlajícím sakem pádil k domovu.

Ráno ještě rychle přepadl učitelku zpěvu ve škole a nařídil, aby s dětmi z domova secvičila něco budovatelských písní.

Poté vtrhl do pracovny k tajemníkovi: „Hele Pepo, ty máš dědka na vozejku, viď,“ zaútočil střemhlav. Soudruhu tajemníkovi spadla brada, ale soudruh předseda Tonda to ani nezaregistroval a okamžitě nařídil, že všichni místní invalidé musí zapůjčit své vozíky na akci 1. máje.

„Dědkové se domluvili,“ žaloval druhý den soudruh tajemník: „Před akcí dovézt do hospody a každýmu zaplatit guláš a tři piva! Jinak prý vozejky nebudou.“

Soudruh předseda setřel pot z čela a rychle to odkýval: „Fajn, beru!“

Načež ještě Pepovi nařídil zkonfiskovat po městečku všechny pomlázky, nakoupit krepový papír a holky z účtárny pověřil výrobou mávátek.

Den „D“ konečně nadešel, před hospodu vyneseny stoly jako podium a za kravínem shromažďoval se průvod. Zima byla jako v psírně a tak soudružky svazačky sice přišly v modrých košilích, jak přál si soudruh předseda, ale pod košilemi měly narvaná trika a svetry, čímž jejich tvary nabývaly zajímavých rozměrů. Pionýrům cvakaly zuby a maminky je balily do deky.

Pro děti z domova vyslán autobus. Děti byly samozřejmě nadšené, že jsou zas jednou venku, dostaly pomlázko-mávátka a nadšením výskaly, mlátily se po hlavě a shledávaly to velmi zábavným. Soudruh tajemník sledoval to skotačení, a když tak pozoroval děti, na nichž jejich postižení většinou bylo dost zjevné, nebyl si zcela jist, že to byl ten nejlepší nápad. A tušení ho nezklamalo.

Okresní soudruzi dorazili vzápětí, byli usazeni za „podium“ a slavnostní fanfára ohlásila začátek průvodu. První pochodovala kutálka se starým Peškem v čele, který co dirigent mával vozembouchem a udával rytmus. Za ním kráčela jeho žena s harmonikou a mladej trápil štěbenec. Za nimi pak kráčeli zbylí členové kapely a dalo se říci, že hráli celkem dobře. Budovatelské tóny burácely ulicií a soudruhu tajemníkovi byla ta melodie nějaká povědomá...

A hned za ní se vynořila řada vozíků s dětmi. Vozíky tlačil personál domova, bojoval s předpotopními vehikly a modlil se, aby se nic nezvrhlo a neupadlo kolo. Soudružka úča, která celý týden pečlivě nacvičovala s dětmi budovatelské písně, vyrazila do čela, mávla rukou a děti povětšinou netušící, co zpívají a proč to zpívají a snad ani, kde vlastně jsou, za nadšeného mávání mávátky spustily: „Až nás půjdou miliony...“

Soudruh okresní tajemník naštěstí zrovna se zájmem sledoval jednu vyvinutou svazačku a tak jen s úsměvem přikyvoval do rytmu, ale pod tajemníkem Pepou se podlomila kolena a šly na něj mrákoty.

„Jo, je to v hajzlu,“ pravil za ním tiše pan farář a nabídl mu první pomoc v podobě placatice s rumem, nejspíš svěceným.

Boží pomoc se dostavila vzápětí, neb na místo drkotavých vozíků se zuboženými dětmi dostavily se vytuněné soudružky svazačky a před podiem vytvořily špalír mávající standartami k okresním soudruhům.

A za jejich zády vyšlo slunce a prosvítilo ty bílé tesilové sukně k velké radosti soudruhů i bezpartijních, i když v některých případech odhalilo i skutečnost, že bohatýrské děvy pod sukénky zhusta navlékly cosi, co se tenkrát obecně nazývalo „bombarďáky“.

A jen díky tomu, že jejich zraky směřovaly níže, si nikdo nevšiml, že na jedné standartě má Dolores Ibarruri mohutný plnovous, který tam prosvítal od svatého Marxe.

Takže oslava 1. máje byla nakonec velmi úspěšná, brzy po ní následovalo několik svateb a za devět měsíců uspořádalo městečko další oslavu přijímání nových občánků. Zda-li i soudruh předseda Tonda obdržel kýženou pochvalu, však pověst nepraví. 

Rpuť