30.11.2021 | Svátek má Ondřej


Diskuse k článku

ČLOVĚČINY: Koně, koně!

Znamenalo někdy v dějinách člověka některé zvíře pro něho víc než kůň? Sotva...

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
Z. Dalmi 19.2.2015 11:00

Mám "řidičák" na koně, umím jezdit

Bojím se to přečíst celé, pak mě to trápí. Ale děkuji za tak pěkný článek o koních. Kdybych mohla, žiju na farmě a mám koně, psy, kočky a chodím v holinách. Jo, to bych moc ráda

Z. Yga 19.2.2015 10:46

Milá Evo,

Smutný a krásný příběh Vašeho života. Děkuji za něj.

Jó koně - vždycky jsem toužila po koni, ale nikdy se mi do života nedostali. Ač z vesnice obklopená všemožnými hospodářskými zvířaty, kůň byl tady nedostatkové zboží. To je můj dluh z dětství, který se už nikdy nesplatí.

Ale pocit štěstí z koní mám už patnáct roků přenesený přes Terku. Dodnes se divím, jak toto děcko, které se bojí snad každého zvířete (bojí se slepic! "Mami, když ona mne jednou jedna klovla.", bojí se našeho Zikiho! "Mami, když on se na mne tak divně dívá!"), je tak suverénní a klidná u koní. A přitom každý úraz, který se jí od deseti let stal, měli koně na svědomí. A nikdy nepovolila - jezdila i se zlomeným kotníkem (:o)) ...

L. Blaza 19.2.2015 10:41

Silný článek!

Z koní mám osobně respekt, ale obdivuji je a také lidi, kteří to s nimi umí. Jak je psáno v článku:

"Koně perfektně poznají, co mohou a nemohou od svého jezdce a ošetřovatele očekávat, a podle toho s ním jednají".

Přesně to se stalo mé kamarádce. Ve svém středním věku se zamilovala do koní a jako nezkušená si pořídila vlastního mladého koně, který jí nerespektoval, nebyl vyježděný, ale ona si nedala říct. Několikrát jí shodil a byly z toho ošklivé zlomeniny. Nakonec jí shodil tak, že jí to stálo život.

A. Bytová 19.2.2015 10:26

Paní Evo,

děkuji za všechny koně.

Š. Matyášová 19.2.2015 10:22

tak jsem si tu poplakala..

ale přesto je to nádhera číst...prostě život ...

D. Ruščáková 19.2.2015 9:17

Milá Evo,

děkuju za článke plný lásky ko koním a zároveň strašný, protože jste pravdivě popsala, jak zranitelný je kůň v necitlivých lidských rukách. Chvílemi jsem nemohla číst, ale četla jsem...

Miluju koně odmala láskou iracionální, tudíž trvalou:)) Jízdárna v Praze byla těžký oříšek a pro mnohé z nás i hpdně drahý špás, byť jsem si zároveň museli odpracovat svých minimálně třista hodin ročně. Nikdy mi to nevadilo. Jezdila jsem, i když jsem nebyla extra dobrý jezdec a tak taky dostávala "nevyvolené" koně. Nevadilo mě to - měli jsme se rádi a i když mě občas některý shodil (drezůrák Lodník mě holt někdy drezůroval:)). Nikdy jsem netoužila po "rychleji, dál, výš", stačilo mi souznění s koněm a dalo mi to moc a moc.

Děkuju, že jste napsala a doufám, že to tímto článkem nekončí:))

O. Joklová 19.2.2015 9:16

ještě než budu číst

protože článek je dlouhý, ale jak jsem tak rolovala dolů k diskusi, tak zajímavý - dám sem tradiční čtvrteční avízo (chicht)

i dnes vyšla Vaví 105-ka, takže kdo se chce podívat, je to zde

http://www.vave.biz/index.php/105-x148/-2015/377-ne-spokojenost

a je co docela zajímavé myslím :-))))

Z. Lída 19.2.2015 9:14

Re: Děkuji Vám, milá Evo,

I já vám, Evo, moc děkuji za tohle krásné povídání. Vrátilo mne do doby, kdy ještě žil můj muž. Byl velký milovník koní. Na statcích na Kladensku, kde pracoval jako zootechnik, vždycky koně byli. A když ne, dokázal je na vedení vydupat a založit chov. Když se v penzi vrátil na rodný statek (značně zdevastovaný), věděl, že na velké koně už nemá dostatek sil. A tak jsme měli poníky, Shetlandy. Jeden čas i jedenáct kousků-:)). A když už mu došly síly i na tyhle krásné malé koníky, alespoň se angažoval ve Svazu chovatelů SHP.

A poznámka na konec: teoreticky jste se mohli na VŠZ v Brně i potkat.

Z. Vave 19.2.2015 8:30

Děkuji Vám, milá Evo,

za úžasné počtení. Z každého Vašeho slova je cítit obrovská láska, pokora, úcta a pochopení pro koně, které považuji za "lidské" tvory, stejně jak psy, slony a delfíny.

Na koni jsem jela jen párkrát, určitě nejsem žádný jezdec, ale pocit, kdy kůň se stal prodloužením mého těla, je nezapomenutelný a nádherný.

Ještě jednou Vám děkuji, Evo, a vítám Vás mezi Zvířetníky. Doufám, že ještě naleznete čas a chuť podělit se s námi o své vzpomínky, kterých jistě musí být mnoho.

Přeji všem krásný den. <3

M. Pajakerryková 19.2.2015 8:30

jo koně

taky zasáhli do mého života. V 17 vrchol blaha lítat s kobylkou po poli. Chodila jsem ke klusákům ale i v sedle jsme se najezdili dostatečně, zvlášt přes zimu kdy se v sulce nejezdí ale koně potřebují pohyb, všeci byli podsednutí a dodnes si pamatuju jak jsem se doma nahřívala ve vaně, abych na druhý den byla fit na další trénink, někdy se stalo, že jsme jezdili i 3 koně, podle toho kolik se nás sešlo. Můj milovaný ryzáček Erot mi visí na obrázku v obýváku. Narodil se 1.3.1993, teoreticky by ještě mohl být naživu

Děkuji za krásný článek, celý den budu vzpomínat na ty svoje...a pak si půjdu na ranč pohladit Aslánka :) aby mi nebylo smutno, Aslan je ryzáček a na ty já mám ráda

Z. Inka 19.2.2015 8:23

Koně jsou moje velká láska

ale bohužel nejsem koňský člověk. Když jsem se z vůle panstva učila na dojičku, měli jsme velmi dobrý jezdecký oddíl. Koně mne fascinovali a ač obézní a nešikovná, na koni jsem se učila jezdit. A i když jsem je milovala, trochu jsem se jich bála. Sice jsem se to brzy odnaučila, ale jezdec ze mne teda nebyl. Navíc jsem jezdila v pondělí a po nedělním klidu byli koníci jak z tekutého stříbra. No a jediná holka s klukama - vždycky jsem vyfasovala nějakého toho méně populárního. Mým častým partnerem byl vysloužilý dostihový anglický plnokrevník Vancouver, který po příchodu na jízdárnu třikrát tryskem oběhl, přičemž mne ztratil hned v prvním kole. Vrátil se pro mne, když vypustil trochu páru. Nebo Celesta, kousavá kobylka - tu jsem fakt milovala asi jediná.

Na chalupě vedla jezdecký oddíl naše sousedka, paní učitelka v důchodu a dcera důstojníka a koně v něm byli vysloužilci z lesa, kteří se vyznačovali hubou tvrdou jako kámen. Jezdila jsem na valáškovi Nepálovi, který byl tak strašně vysoký, že jsem se na něj fakt nevyškrabala a nasedala jsem na něj z patníku. Šli jsme spolu na výlet a když už měl toho dost, prostě se otočil a šel domů.

Chtěla jsem s koňmi pracovat, ale bohužel se mi nevydařilo. Kupodivu jsem zjistila, že jsem člověk kraví, protože práce s nimi mi přinášela mnohé krásné chvíle a doufám, že jsem jim alespoň trochu usnadnila život v socialistickém zemědělství.

Děkuji mnohokrát za krásné vyznání

Z. Xerxová 19.2.2015 6:48

hezký den

hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům :o) těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej. A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp.

Úžasné vyznání úžasnému tvorovi, který se jmenuje KŮŇ. Děkuji