Proběhla tu nedávno diskuse na téma sekání trávy. Pod šišinkou to opět zabublalo a z propasti času vynořila se další příhoda. Uměla jsem nejen sekat, ale tu kosu i naklepat a nabrousit. A to tak, že perfektně, čehož důkazem byla následující příhoda.

Za naší chalupou byl sad. Velikej, převelikej a bylo nutno posekat. Naklepala jsem, nabrousila a dala se do díla. Jelikož převelikej, činila jsem občasné přestávky s kafem a tak podobně. Kosu jsem opřela o chalupu a její hrot zastrčila za futro, aby se nic nestalo. Spadnout nemohla.

Leč člověk míní, babička mění! Nacházela se právě v zenitu svého přesvědčení, že u věku mých Kristových let je nutno stihnout, co se prošvihlo, takříkajíc mne dovychovat, doopravit a dovysvětlit, co všechno dělám špatně a potřebuje vylepšit.

„Vona spadne,“ informovala mne.

„Nespadne, nech ji,“ odpověděla jsem a dál se věnovala kávě.

„Někdo o ni může zakopnout,“ nedala se stařenka.

„Co by někdo kopal, když tu nikdo není,“ kontrovala jsem, zatím v klidu.

„Spadne a někoho propíchne,“ strašila neústupně a sáhla po kosišti.

„Nesahej na to, nebo si ublížíš,“ zvýšila jsem hlas a začínal mi stoupat adrenalin.

Pozdě!

Do futra byl zatlučen velký ozdobný hřeb a na ten babička kosu zavěsila tím způsobem, že volně visela do prostoru vchodu. Stačilo vhodně rozkývat a mohlo fungovat jako gilotina. Nevěřila jsem svým očím a přemýšlela, jestli mám inzultovat vlastní matku, ale pak jsem se rozhodla, že se na to vykašlu. Babička, upokojena vítězstvím, se šmrdolila okolo a dále věc nekomentovala.

Já se po chvíli rozhodla, že se ještě zajdu napít, ve dveřích jsem se sklonila, abych se vyhnula hrozícímu ostří, když v tom mi babička cosi sdělila. Cosi zajisté důležitého typu, že „zítra bude pršet“. Otočila jsem se na ni, pak zpátky... a kosa se mi zaťala do čela!

Rychle jsem se zaklonila, chytla se za hlavu, podběhla kosu a utíkala k zrcadlu zjistit rozsah škod. Kosa byla nabroušená opravdu perfektně! Přes celé čelo se mi sice táhl šrám, ale od dokonalého ostří byl tenounký jako vlas. Což mu ovšem vůbec nebránilo, aby se z něj nevalila krev a já nebudila dojem, že mne právě někdo skalpoval.

Jako první pomoc jsem použila roličku toaleťáku, který byl po ruce, odtrhla, plácla si kus na čelo a vyřítila se ven zahrdlit vlastní rodičku.

Babička stála venku jak solný sloup, hrůzou neschopná pohybu. „Stalo se ti něco,“ volala tenkým hláskem!

Nedivila jsem se jí. Jedna věc je provokovat blbinama, druhá pak vidět následky, tj. vlastní dceru s kosou vetknutou do čela. To jednoho vyleká!

Při pohledu na strašidlo s doslova krví podlitýma očima a s vlajícím cárem krvavého hajzlpapíru na čele se jí ovšem zmocnila panika a babička jala se prchat. „Pomóc!“ vřeštěla a nebylo jasné, jestli to žádá pro mne nebo pro sebe. To zřejmě vyděsilo kocoura Mulisáka natolik, že vyrazil babičce naproti, a jak tak mají kočičáci ve zvyku, připletl se jí ve vhodném okamžiku pod nohy. Možná mu kočičí bůh Maciáš vedl tlapky, ale boží trest byl dokonalý! Babička skácela se k zemi takovým fofrem, že ani komentovat nestihla!

Z chalupy vyřítil se zbytek rodiny, přinesl nebohé přeražené babičce židličku a bumbáníčko na uklidnění, ovázal a pofoukal naražené kolínko a káravé zraky se otočily mým směrem: „Co to zase vyvádíš, prosím tě?“

P.S. Nutno podotknout, že, díky dokonale nabroušené kose, zahojil se šrám úplně beze stopy. Vaše Rpuť.

Autorka ilustrace: Kim